Slavná sklárna Eliáška v Kamenickém Šenově se po letech chátrání dočká obnovy. Noví majitelé chtějí zašlý secesní skvost obnovit a otevřít lidem

Na první pohled působí spíš jako kulisa z postapokalyptického filmu. Oprýskané zdi, propadlé střechy a zdevastované interiéry. Přesto, když se postavíte před hlavní budovy někdejší sklárny, které místní neřeknou jinak než Eliáška a zavřete oči, můžete téměř slyšet, jak se tu asi kdysi žilo a vyrábělo. Křišťálové lustry, které se zde vyráběly, zdobily interiéry hotelů, paláců i operních domů. Toto místo bylo vždycky symbolem zručnosti, elegance a světového úspěchu českého skla.

Dům s velkolepou historií

Zatímco firmu Elias Palme & Co založil Elias Palme v roce 1849, samotná továrna v Kamenickém Šenově vznikla až v roce 1905. Ve své době sbírala mnohá ocenění ze světových výstav a patřila k nejvýznamnějším v Rakousku-Uhersku. Vznikly zde takové nádhery, jako lustry pro milánskou operu La Scala, operní svatostánek v Sydney nebo hotel Waldorf Astoria v New Yorku. Továrnu nechal postavit Franz Friedrich Palme a za architekta zvolil kamenického stavitele Adolfa Richtera. Ten jí dal současný tvar písmene U. Hlavní budova měla sloužit k reprezentaci firmy a podle toho také vypadá. Její krásné secesní zdobení je stále patrné. Zajímavé na stavbě je, že byly tehdy využívány nové trendy, například železobetonová nosná konstrukce v kombinaci se zděnými příčkami. Možná i to je důvod, proč se dokázala zachovat dodnes. K přečtení jsou ještě i některé nápisy na stěnách, například: „Ehe Du etwas behauptes überzeuge Dich erst davon,“ neboli „Než začneš něco tvrdit, nejdříve se o tom přesvědč.“ A také známé heslo: „Čas jsou peníze,“ v překladu „Zeit is Geld“.

Nový majitel, nová kapitola

Nyní ale přichází zlom. Továrna dostane nového majitele a dokonce takového, který má k místu silná pouta. O Eliášku projevoval potomek významné vídeňské rodiny Lobmeyr Peter Rath dlouhodobé a založil kvůli tomu v roce 2000 Evropskou společnost pro světlo a sklo Light and Glass. Součástí nadace je celkem šest nadšenců a milovníků architektury. Mimo Petra Ratha také Lukáš Polák, Petra Matelová, Ondřej Plánička, Barbora Masařová a architektka Tereza Šváchová, která dokonce o Eliášce vypracovala i svou diplomovou práci pojednávající o přestavbě areálu. Místo by se mělo postupně měnit v živé kulturní a vzdělávací centrum. Mluví se o otevřeném ateliéru, místě pro designéry a sklářské umělce. Obnova tak rozsáhlé budovy nebude snadná ani levná. Zatím není znám ani konkrétní harmonogram rekonstrukce, ale první kroky povedou především k odstranění náletů, dokumentaci stavby a stavebně historickému průzkumu nebo provizornímu zastřešení. V plánu je i veřejná sbírka. A proč o ní lidé tolik stojí? Památkáři mluví o budově jako o jedinečné ukázce industriální architektury konce 19. století. Kromě toho ale Eliáška v sobě nese i něco méně uchopitelného. Úplně zde cítíte ducha místa, který symbolizuje bývalou prosperitu, umění a výrobu, kterou nám záviděl celý svět.