Domov není jen místo k přespání. Je to prostor, kde se píše každodenní příběh lidí, kteří v něm žijí. Dnes je to příběh našich čtenářů Zuzany a Miloše, kteří dokázali vrátit život starému dělnickému domku z 20. let minulého století a vytvořit tak místo, kde se prolíná historie, umění a rodinné vzpomínky do jednoho krásného obrazu.
Po studiích a několika letech bydlení v jiné lokalitě, se manželé Zuzana a Miloš rozhodli vrátit do manželova rodného města. Nějaký čas žili ve starším bytě, ale na počátku devadesátých let se na ně osud usmál a oni objevili mezi tehdy skromnou nabídkou nemovitostí řadový domek s předzahrádkou a garáží. Nešlo o žádnou lásku na první pohled. Dům byl spíš malým zázrakem na neexistujícím trhu s nemovitostmi, ale v té době znamenal šanci na skutečný domov. Nebyl v ideální stavu. Čekala je rozsáhlá rekonstrukce, kterou si z velké části provedli sami tak, aby vyhovoval budoucí čtyřčlenné rodině. Miloš se stal stavebníkem prakticky na plný úvazek a Zuzana, tehdy čerstvá maminka s malým synem, se proměnila ve svačinářku, natěračku a později i designérku. Rodina se stěhovala o Vánocích 1993 do domu sice nedokončeného, ale jejich vlastního a na nějaký čas dokonce i bez funkční kuchyně. V dalších letech probíhaly na domě další větší či menší stavební práce, ať už šlo o úpravu dispozic horního ložnicového patra, vybavení jednotným bílým úložným modulovým nábytkem, zateplení domu, výměna okenních prvků a dveří, propojení zahrady s domem velkými posuvnými dveřmi, výměna kuchyňské linky a mnoho dalšího.
Hlavní iniciátorkou úprav byla především paní domu, která je dlouholetou milovnicí architektury a bytového designu. „Protože zařizování domu bylo postupné, nikoli najednou jako je tomu u domů na klíč, je v interiéru spousta věcí, které by v domě asi nebyly vůbec, ale přirostly nám k srdci. Jsou to například bicí hodiny po rodičích manžela, kvalitní dřevěný nábytek z Dřevotvaru Jablonné, pořízený na novomanželskou půjčku, hnědé židle thonetky z půdy a novější bílé thonetky v jídelně. Denní postel v jídelně po mých rodičích se spoustou rodinných fotografií, výtvarných prací dětí a grafiky nad ní. Louhovaná starožitná skříň mne pojí s mou tetou, která mi ji darovala a stejně povrchově upravená vařenka je z našeho původního bytu. Výše zmíněný, původně mahagonový, nábytek z Jablonného je v interiéru sice dodnes, ale ve zcela jiné podobě. Sestavu jsme rozdělili na několik částí a použili v několika místnostech, každou jsem natřela jinou barvou – černou v obývacím pokoji, bílá je úložná skříňka v jídelně a předsíňová sestava je v holubičí šedé, což interiér zajímavě propojuje,“ vysvětluje Zuzana. Zahradu vytvořil Miloš, ale především podle návrhů manželky. Vzniklo tak místo vhodné pro relaxaci celé rodiny a je zde nejen malá stinná dřevěná terasa hned u domu pro dny letních veder, ale i několik slunných míst k posezení, relaxaci a stolování. „Večerní posezení na sluníčku se zpěvem ptáků, kteří zde mají krmítko a jezírko k pití, je k nezaplacení.“
Zuzana neholduje čistým katalogovým interiérům. V jejich domově panuje eklektický a zabydlený styl. Dřevo, kov, beton, starožitnosti z bleších trhů i suvenýry z cest se tu snoubí s uměním. Dominují neutrální přírodní tóny, doplněné o černé a středomořské zelenkavé akcenty na drobném nábytku, textilu a doplňcích. Interiér tak působí autenticky a přirozeně. Ostatně takové jsou i její abstraktní obrazy. Objímající, trochu nedokonalé, plné textur a skrytých detailů. Zuzana se totiž pustila i do své vlastní tvorby. Začala malovat, tvořit keramiku a výrobky z betonu. V domě se totiž našel velký obraz a jeho rám bylo škoda vyhodit. Tak vznikla první velkoformátová malba. Dnes je malování nedílnou součástí jejího života a v posledním období má za sebou i tři velké autorské výstavy a další se chystá. „Protože miluji jednoduchý design, dnes bych si přála mít interiér méně zahlcený věcmi, jednodušší, pevné součásti stavby – podlahy, dveře, okna v jednotnějším duchu, razantnější a minimalistický design původní přístavby v zahradě, kde je kuchyně, koupelna a technická místnost/ateliér. Bohužel, moje kramářská povaha mi to nedovoluje a možná by to ani nebylo ono, vytratila by se atmosféra a vzpomínky. Navíc by nebylo kam odkládat naše oblíbené či rozečtené knihy a časopisy,“ vypráví majitelka.
Zahrada plná zeleně, relaxace pod pergolou, zpěv ptáků u jezírka. Dům má nejen svou historii, ale i duši. A co dál? „Určitě jsme v domě šťastni, má skvělou polohu téměř v centru města a máme kolem přátele. Určitě by bylo krásné bydlet v novém přízemním domě plném světla a velkých oken, ale náš dům je plný vzpomínek a naší práce. Abychom dům víc prosvětlili, budeme v brzké době realizovat velký projekt. Kuchyň otevřeme v centrální části do krovu velkými střešními okny a nad schodištěm v jídelně bude umístěn světlovod.“ Nejde o touhu po změně kvůli trendům, ale o další krok v dlouhém, naplňujícím příběhu o domově, který vznikl s láskou a velkou dávkou trpělivosti. „Myslím, že příběh našeho domu je podobný spoustě lidí naší generace. Každá změna k lepšímu byla a je pro nás velká radost. Nebylo to lehké, především pro manžela, protože, jak to tak bývá, já věci vymyslím a na něm zůstává buď realizace nebo zajištění projektu. Nakonec je tady ale dům, který je a v budoucnu určitě zůstane místem setkávání pro naše dnes již dospělé děti,“ dodává Zuzana na závěr.
Zdroj informací: Zuzana Mičková (https://www.facebook.com/zuzanamickovakeramikaobrazy/)
Zuzana Mičková
