Jsou místa, která se vám od první vteřiny vryjí do srdce. Místa, kde toužíte, aby se zastavil čas, nebo kam se chcete alespoň vrátit.
Jedna se narodila v severních Čechách, druhá v Pardubicích. Cestují po světě, nejen pracovně. Největší div ale objevily v Čechách. Provozují zde glamping a umožňují hostům zastavit se v čase. Původně si chtěly splnit sen o klidné lokalitě, kam by se jezdily schovat a odpočinout si. Vysnily si, že budou mít rybník a dvě chatky. Jednu pro ně, druhou pro hosty. Našly inzerát, ve kterém majitel prodával sedm hektarů luk, lesa, potoků a rybníků. Daleko větší pozemek, než chtěly původně. Zamilovaly se do něj (do pozemku), koupily ho a výsledek je prozatím takový, že samy pro sebe nemají nic a všechno nabízejí hostům. Mají dvě maringotky a tři posedy, kterým říkají klidovky. Provozují v nich glamping, tedy kempování pro náročné. Seznámily se teprve před čtyřmi lety, Monika se přestěhovala do Prahy ze severních Čech, pořídila si kocoury a potřebovala pro ně občas au-pair. Našla Martinu. Ta jako koníček hlídala psy a přidala i Moniččiny kocoury. Postupně zjistily, že mají podobné touhy, obě se narodily v rohatém znamení a jsou zvyklé přijímat velké výzvy. Založily TwoFingers. „Přejeme si, aby tu hosté našli klid. U nás jsou součástí přírody, pro někoho je to trochu šok, když si po příjezdu musí obout holínky, protože zrovna prší a jinak se do své klidovky nedostane. Ale když se pak ráno probouzí a z postele vidí hejna ptáků, les, potok nebo kachny, které zrovna přistály na rybníku, je okouzlený. Nabízíme autentické zážitky a k tomu patří i snídaně připravené na míru, které najde každé ráno v bedýnce za dveřmi.“
Každou klidovku nejdříve testují, ať už samy, nebo prostřednictvím přátel. Nedávno Monika trávila noc na posedu, když přišla velká bouřka. Bez signálu byla odkázaná jen sama na sebe a musela krotit svůj strach. I tohle jsou zážitky, za kterými sem hosté jezdí. Maringotky jsou více komfortní, posedy jsou fajn třeba pro rodiny s teenagery. Hosté tu mají báječný servis, o který se z velké části starají hlavně samy majitelky, ačkoli tu nebydlí a dojíždějí sem každá z jiného koutu Prahy. Říkají, že jejich zázemí je totální punk, protože tu mají jen dřevník s jednou lednicí a všechny věci v oranžovém kontejneru. Ráno nastupují do práce většinou v holínkách, rozvážejí snídaně a uklízejí. Převlíknout peřiny na posedu, kam musejí vylézt po žebříku s náručí povlečení, je vyloženě artistický výkon. Nicméně si ani trochu nestěžují. Nedovedou si představit, že by provoz jen řídily z Prahy a neúčastnily se ho. Nedávno k nim přibyla místní – třetí Amazonka Romana, se kterou se o práci dělí. Jejich projekt se rozrostl, takže musely najít spoluinvestory. Libují si, že Krabčice mají skvělého starostu, který jim pomáhá a fandí. Kromě něj se k projektu přidávají i další lidé. Plány do budoucna mají Monika s Martinou velké. Letní kino na louce, biotop, keramickou dílnu… a taky konečně nějaké zázemí pro sebe.
Pochází z Popradu, od roku 2004 žije v Praze a v posledních letech střídavě i ve své maringotce v Českém středohoří. S kamarádem vlastní tatérské studio JKT Tattoo v Praze Holešovicích. Pomáhá projektu Hvězdný bazar, což je second hand a tréninkové pracoviště pro lidi s poraněním míchy. Tomáš sice pochází ze slovenského Popradu, ale mnoho let už žije v Praze. Nejdřív bydlel ve sdílených bytech, kde se často kalilo, což člověku vyhovuje pár let, ale pak už chce mít svůj vlastní prostor. Poslední čtyři roky má tedy pronájem jen pro sebe, a ještě si pořídil tuhle krásku. Maringotku. Jel si pro ni k Brnu, kde jich kolotočáři několik rozprodávali, a pak ji celou rozkuchal, zbyl jen základ. Na inzerát koupil pozemek plný náletových křovin a dal se do práce. Jak na pozemku, tak na maringotce. Zaparkoval ji nedaleko mohutného stromu, kterému dal jméno Jakub po svém zemřelém bratrovi. Všechny činnosti dělá sám nebo za pomoci přátel, považuje to za terapii prací. Má velké štěstí na sousedy, ti mu suplují babičku s dědou a pomáhají, když si s něčím neví rady. Říká o nich, že jsou jeho offline internet. Proč právě maringotka? „Mám rád minulou dobu, myslím, že jsem měl přijít na svět tak před sto lety. Hodně mě inspirovala pohádka Juraje Jakubiska Perinbaba a taky jsem obdivoval kočovný život kolotočářů. Neměli jsme nikdy babičku s dědou s chalupou na vesnici, takže jsem toužil po venkově. A když tohle všechno sečtete, vyjde vám maringotka.“
Tomáš vyrostl jako panelákové dítě, které žilo se třemi sourozenci v jednom dětském pokoji. Vzpomíná na to v dobrém, zejména v krušných chvílích si prý všichni kryli záda. To je do života skvělá výbava. Když se chtěl po dvacítce osamostatnit, namířil si to rovnou do Prahy. Chtěl být co nejdál od rodiny, aby se dokázal postavit na vlastní nohy a neříkal si o pomoc rodičům. Neutekl od rodiny kvůli špatným vztahům, naopak, rád by na ně navázal. I když zatím žije sám. Pokud zrovna pracuje, bydlí v pražském bytě. Město mu nabízí mnoho zajímavých příležitostí a lákadel a nutí ho být stále ve střehu. Jakmile má pak volno, prchá do maringotky. Nádherně se tu zklidní. Nejdéle tu zatím vydržel v kuse dva týdny, pak mu začali chybět lidi. Obchod je odtud čtyři kilometry, hospoda žádná. Aspoň ho nic nerozptyluje při práci. Má spoustu plánů, co je v maringotce i kolem ní ještě potřeba udělat. Přemýšlí i nad přístavbou. Je perfekcionista, ale nemá rád příliš vystajlované věci. Daleko hlubší vztah má k řemeslně dobře zpracovaným výrobkům, které mají duši a přežily už pár desetiletí. Mohlo by se zdát, že chlap jeho vzezření má k romantice a emocím daleko, ale překvapí vás. Jeho tetovací studio nese název JKT Tattoo (Johnny The King) na počest slovenského básníka Janka Kráľa. Ostatně poezie je cítit i z každého koutu maringotky a terasy. Je lákavé si jen tak natáhnout nohy, vzít do ruky hrnek s kávou a zasnít se.
Tomáš je elektrotechnik, Zuzka na rodičovské dovolené. Mají tři syny: Františka, Antonína a Josefa. Zuzka se zabývá tvořením s dětmi, ručně šitými hračkami, ilustracemi a ekologií. Maringotku kupovali před osmi lety jako únikové místo. Tenkrát bydleli v Praze na Smíchově, synovi byl rok a půl a čekali druhého. Koupili ji už s pozemkem, bydlívala v ní přes prázdniny jejich kamarádka, aby to měla blíž ke svým vnoučatům. Přestavují ji a opravují postupně, je to neustálý dlouhý a pomalý proces. Maringotka neměla krom okénka ve dveřích žádná jiná okna do zahrady, tak hned další rok v létě s dědou probourali stěny a všechna okna vyměnili. Ke svým třicetinám si Zuzka přála od rodiny příspěvek na materiál, aby mohli obložit vnitřek dřevem. Na zvelebování se podílejí všichni, ale nejvíc práce tu odvede tatínek dětí Tomáš. Zuzku manuální práce taky hodně baví, a když kluky hlídá její maminka, ráda manželovi pomáhá. Každý rok se tu snaží něco vylepšit. Když jsou „na maringotce“, žijí skoro pořád venku. Jsou spjati s přírodou, což je pro ně přirozené a příjemné. V noci se děti těší, až budou potřebovat čurat, protože cestou do kadibudky vidí světlušky, netopýry, slyší křičet a houkat sovy nebo potkají kunu či ježka… Taky si tu člověk znovu uvědomí, kolik z věcí, které má, vlastně nepotřebuje. Tady mu stačí knížka, hrníček na pití, dva hrnce na vaření, skicák a konvička na čaj. I spotřebu vody mají minimální, protože pitnou si vozí z domova v kanystrech.
Většinou tu všichni chodí bosí, těší je blízkost a provázanost s přírodou i počasím, na déšť se vyloženě těší. Vyhovují jim i skromnější podmínky, půda, ticho, hvězdy… Každý rok tu zasadí nové stromky a založí další záhon. Blizoučko mají nádherné přírodní koupaliště, kam chodí nejraději dopoledne, protože tam nikdo není. Jen užovka, pár čolků, pulců, potápníků… a oni. Neustále se všichni učí ohleduplnosti, protože jeden před druhým se tu moc neschová. Občas na sebe i hulákají: „Ticho! Nech toho! Proč jsi ho štípnul?!“ Jako v každé normální rodině. Naštěstí kluci milují knížky, společná čtení nebo poslouchání audioknih, takže na pár chvil dokážou i všichni najednou ztichnout. Dole v zahradě mají třešňový „lesík“ a přes léto si tam postaví stan, aby si měli kam zalézt, když někdo z nich potřebuje trochu soukromí. K odpočinku slouží i velká terasa, která nyní vede až za roh maringotky. Je na ní několik houpaček i místo na válení s knížkou. Zuzka tvrdí, že se tam všichni dobře poskládají. Možná by se jim tam prý vešla ještě jedna postýlka. Snů mají tisíc. Velký stan dole v zahradě na hraní, spaní a návštěvy, sklípek, letní byt pro slepice, jezírko s potůčkem, březový háječek nebo vykopat studnu či se napojit na obecní vodovod. Taky uspořádat letní kino pod hvězdami. Uvažují i o tom, že by mohli maringotku půjčovat, když tu sami nebudou. Svým dětem vždycky říkají, že se sem určitě přestěhují na stáří. Ale někdy mají chuť udělat to hned.
TEXT: LUCIE KONEČNÁ
Článek vyšel v časopise Marianne Bydlení, redakčně upraveno.
Článek vyšel v časopise Marianne Bydlení, redakčně upraveno.
