Jak probíhá váš tvůrčí proces od nápadu až k hotovému produktu?
To je velmi dobrá, obsáhlá a složitá otázka, v roce 2023 se snad od nás na ní dozvíte poctivou a vypovídající odpověď. Na začatku stojí touha po seberealizaci a víra v to, že to dokážeme. Následně se snažíme zjistit co nejvíce o konkrétním materiálu, technologii a oboru, ve kterém se chceme realizovat. Pokud navrhujeme např. ze dřeva, se kterým umíme už poměrně dobře pracovat, tak fázi poznaní přeskočíme, ale i tak se v oboru průběžně vzděláváme a prohlubujeme své zkušenosti. Koncept se snažíme propracovat do co nejmenšího detailu, abychom předešli nechtěným kompromisům. Naším úkolem je zachovat nosnou myšlenku návrhu a to je lehčí, když máte více zkušeností a můžete předcházet různým problémům. Do návrhu vstupuje zadavatel, technolog, výrobce a na závěr často kreativní invence řemeslníků. Všem nechtěným vstupům se snažíme předejít kresbami, vizualizacemi, modely, výkresovými dokumentacemi a intenzivní komunikací. Nakonec se stejně musí výsledný produkt několikrát vyvzorovat, protože se nikdy nic nepovede perfektně na poprvé. Po vyvzorování se pak může zadat výroba.
Hlavní myšlenkou vaší práce je navázání na tradici lokální tvorby. V čem vidíte její smysl?
Je mnoho důvodů, proč se snažíme pracovat s lokálními výrobci. V našem případě to však není nostalgie ani přílišný patriotismus. V minulém století podniky, které vytvářely produkty s vysokou přidanou hodnotou, ustoupily těžkému průmyslu nebo je udusil odsun německého obyvatelstva a následný komunistický režim. Přitom tu ještě přežívá porcelán, keramika, sklo, které zažilo v posledním desetiletí, jakou si obnovu, nebo textil. Skomírající podniky sídlí v obrovských průmyslových komplexech, které jen vzpomínají na zářné předválečné časy. Zrovna minulý týden jsme se byli podívat do podniku, který umí vyrábět textilní tapety, tkát úžasné metráže a v archivu má vzory, kterými by i dnes oslnil svět. Ale my vozíme mnohdy předražený sortiment v podobné nebo horší kvalitě z Francie nebo Itálie. Firma ma šedesát zaměstnanců s věkovým průměrem 54 let a z paní, která nás provázela, šlo cítit, že jsou smířeni s tím, že s nimi do důchodu odejde i celý podnik. Poslední tkalcovské učiliště zavřeli v roce 1984 a nám se nepovedlo najít střední školu zaměřenou na textilní průmysl. U takovýchto podniků vidíme smysl nejen v tom, že lokálně dokážeme vyrobit věci té nejvyšší kvality, ale i v tom, že fabrika není jen místem, kam se chodí kvůli výplatě, ale je i centrem kultury, vzdělávání a života. Mnozí osvícení majitelé pro lidi pořádají workshopy, výstavy, přehlídky, společenské události, snaží se zapojit školy, školky a celkově pozitivně ovlivnit své okolí. Proto se svou prací snažíme na ně upozornit a motivovat další, aby s nimi pracovali, pomohli rozvinout jejich podnikání, aby bylo atraktivní pro nové generace.