Když je tlak na výkon rodiče hlasem v hlavě dítěte

Kde je správná hranice mezi výchovnou motivací a chorobnou ambicí rodiče? Mezi zdravou soutěživostí a přemotivovanou výkonností? A co udělá s dítětem v jeho dospělosti tlak na výkon odmala? Jaký vliv má na jeho profesní i osobní vztahy? 

Bourák s prasklou (nejen) duší

Když odmalička vyrůstáte v prostředí, které vyžaduje profesionální výkony, zažere se to do vás hluboko. Abychom si rozuměli: povinnosti, nasměrování i podpora v zájmech dítěte je samozřejmě žádoucí a potřebná, ale stejně jako se vším: všeho moc škodí. Dva jazyky v pěti, od první třídy denně kroužky, žádný čas na hraní, a už vůbec ne na nudu. Mozek je třeba zaměstnat. Ať nevymýšlí kraviny. A taky je třeba umět ty jazyky, sportovat, znát noty, kreslit a tančit. Konkurence je veliká. Podívej se na Rózu ze třídy, jak je šikovná a Matěj, ten vyhrál teď matematickou olympiádu! Tu dvojku si musíš opravit. Bez jazyků se neobejdeš. Do večera máš trénink. Doufám, že budeš mít z té pololetky jedničku! Na gympl potřebuješ doučování. Nesmíš teď polevit. Musíme to dát. Co z tebe jinak bude? A už to sviští, nejen na cvičišti. 

Bravurní výkony, nulová citlivost

Kde jsou permanentní výkony, není vnitřní svoboda. Lidé, kteří zažili nepřiměřený tlak v dětství a dospívání, se dělí na dvě skupiny. Ti, kteří jedou dál ve výkonnosti, chtějí ji i po ostatních, vše musí být dokonalé a pod kontrolou. Na první pohled se jim daří, ale sociální a emoční inteligence pokulhává. Chybí jim laskavost, citlivost, přebývá bezohlednost a jistý druh hrubosti. Druhá skupina dospělých přetlakovaných v dětství bývá zase emočně a sociálně na vysoké úrovni, ale potýká se s úzkostmi, depresemi a tíživou přecitlivělostí na sebe i druhé. Nic z toho nechceme! 

O nerespektování skutečných potřeb

„Každý rodič dělá pro své dítě v daný okamžik to nejlepší, co umí. I tendence vést dítě k výkonu je často rodičem vnímána jako skvělá cesta proti lenosti, tendence vychovat dítě jako pracovitého dospělého, co něčeho dosáhne. Každý dobře míněný skutek se ale může otočit proti nám. Kromě benefitu být pracovitý, se nám může v dospělém životě stát, že si nedovolíme odpočívat, jedeme na plné obrátky, přetahujeme se, nerespektujeme svoje potřeby. Ten šotek v hlavě na nás křičí, že stále to ještě není dost, ať přidáme,“ říká koučka a terapeutka Lucie Mucalová.

Nemilosrdnost k sobě i k druhým

„Je to takový začarovaný kruh, cítíme, že něco s námi není v pořádku, ale neposloucháme to. Právě silný hlas rodičů (byť dobře míněný) nás může dostat do totálního vyčerpaní, nelásky k sobě, pocitu, že si vše musím udělat sama, že říkání si o pomoc je slabost. A čím déle neslyšíme sebe, ale dřeme, protože si to sabotér v hlavě přeje, tím je větší předpoklad, že nás tělo zastaví a my jsme postaveni před hotovou věc: učit se vrátit sami k sobě, ke svým potřebám, začít si budovat laskavý vztah k sobě, jelikož tento sebezničující už tu nemá místo. Ta výkonová část v nás je nemilosrdná nejen k nám, ale také těm druhým,“ dodává Lucie Mucalová.

Terapie sebeláskou a láskou

Mít rád sám sebe a vnímat své potřeby zní možná trochu „klišoidně“, motivačně a indiferentně ezo, ale je v tom velká pravda, kterou prostě nepřekročíme. Dokud si neuvědomíme, kdo skutečně jsme a co opravdu potřebujeme, bez ohledu na to, co si přeje maminka, a co čeká tatínek, nedokážeme být v životě spokojení a šťastní. Naše nejbližší okolí s námi nezažije pocit bezpečí, důvěry a pohody a my budeme svou nespokojenost zahánět různými rychlými a instantními požitky, které nás nikdy dostatečně nedosaturují. Protože naše duše potřebuje zaléčit a zahojit. S pomocí odborníka, někoho blízkého, komu bezezbytku důvěřujeme… Nebo tím, že se k sobě přestaneme chovat macešsky. Protože tak by si to většina našich matek ve skutečnosti opravdu nepřála.