Polemika Ivy Hadj Moussy: Ulehčíme život mladým lidem tím, že jim budeme opakovat, jak je těžký?

„Žijeme v době, kdy děti čelí stále větším emočním výzvám.” „Mladí mají daleko náročnější podmínky pro život.” „V dnešní době bych nechtěl být mladý.” „Taylor Swift: Popová hvězda pro svět, který se nemění k lepšímu." Cituji z článků, které jsem poslední dobou zaregistrovala v médiích.

Myšlenku, že mladá generace to má v současnosti těžké, ve svém novoročním projevu rozvinul i prezident Petr Pavel: „Uvědomuji si, jak neutěšitelné je pro vás myslet na budoucnost, kde se zdá téměř nemožné dosáhnout na uspokojivé bydlení a ekonomickou samostatnost, na budoucnost ve světě, kde se životní prostředí hroutí. Jak těžké je fungovat pod tlakem digitálního světa, který představuje nekonečný příliv informací, možností, nepřetržitou komunikaci a zároveň nároků, které na vás máme. A jaký dopad mají nejistoty současného i budoucího světa na duševní zdraví některých z vás.”

Je sympatické, že se prezident v projevu obrátil k mladé generaci a upozornil na téma duševního zdraví. Zároveň mi v hlavě hlodá otázka, jaký vliv může mít neustálé opakování vět o zhrouceném světě na duševní rozpoložení mladých lidí. Jsem přitom přesvědčena o tom, že tento „trend” vychází z toho nejlepšího úmyslu: chceme vůči mladé generaci projevit empatii a porozumění. Přesto bych nám všem ráda položila upřímnou otázku: Ulehčujeme tím mladým lidem skutečně život, nebo u nich naopak posilujeme pocit, že – slovy prezidenta - je samotná myšlenka na budoucnost neutěšitelná?

My to měli horší. Ne, my!

Nemůžu se ubránit další, trochu cynické otázce: Kdy byl vlastně svět pro mladé lidi přívětivý a plný příslibů skvělé budoucnosti? Když slavili osmnáctiny v roce 1938? Nebo o deset let později? O dvacet? A jaký smysl má vlastně „měřit” hloubku úzkosti různých generací? Podle mého názoru žádný. Doba není lehčí, nebo těžší. Svět je v mnoha ohledech složitý a budoucnost nejistá. Pro všechny. Mladí lidé, a zvláště ti, kteří teprve dospívají, jsou však ve svém vnímání světa a jeho nepravostí mnohem citlivější. Jak ukazuje například umění, snad každá generace se své době cítila nepochopena a každá za své potíže vinila generace svých předků. Každá nová mladá generace navíc cítí potřebu odlišit se od té předchozí, vyjádřit svou vlastní identitu (a mít i své vlastní úzkosti).

Ze zkušeností ze své terapeutické praxe mohu potvrdit, že obavy z budoucnosti (Bude dost vody? Nebude válka? Budeme mít co jíst? Nepřijde další, mnohem ničivější pandemie? Budu mít kde bydlet? Je zodpovědné do tohoto světa přivést děti?) ke zhoršenému duševnímu stavu (některých) mladých skutečně přispívají. Přesto se ukazuje, že za duševní nepohodou mých klientů jsou nejčastěji narušené vztahy. S rodiči, s vrstevníky, s učiteli, a samozřejmě i vztah k sobě samým. Poslouchá mě někdo? Projevuje mi okolí respekt? Je mi dovoleno být tím, kým chci být? Můžu se na někoho spolehnout? Je mi dovoleno dělat chyby? Mám svobodu vyjádřit své pocity, aniž by mě za ně někdo odsoudil? Cítím se v bezpečí? Věřím si? Mám kontrolu nad vlastním životem? Zvládnu to?

Méně lítosti, více odolnosti

Nepochybuji o tom, že mladí lidé mají starosti. Hodně starostí, břemen a trápení. I mladí lidé však mají možnost měnit svět. A taky to i dělají, když se s odvahou umí postavit tváří tvář tomu, co považují za zkostnatělé, nefunkční nebo nespravedlivé. A to je cesta. Vždycky to byla cesta. Jenom lítost nás - starších mladé generaci nepomůže. Mladé lidi bychom neměli smáčet slzami, ale podporovat je v rozvoji odolnosti, což je nezbytná dovednost pro překonání obtíží. Psychická odolnost znamená, že jsme schopni hledat nové strategie řešení problémů, že se dokážeme vyrovnat s náročnými situacemi, že máme důvěru sami k sobě i ke svému okolí. Odolnost je pilířem duševního zdraví pro jednotlivce i celou společnost. Ale nezískáme ji tak, že nad námi okolí bude lkát. Dejme mladým lidem najevo, že jim věříme a bereme je vážně. Místo toho, abychom nad nimi bědovali, jim zkusme skutečně naslouchat.

Proto tento článek uzavírám jinou citací z projevu prezidenta, která mi přijde mnohem zásadnější: „Poskytněme jim nástroje, nebojme se je vyzvat k přijímání odpovědnosti, a podporujme jejich snahu vytvářet pozitivní změny ve světě, který je obklopuje. Ulehčíme jim život ne tím, že budeme zvyšovat váhu jejich obtíží, ale tím, že jim poskytneme prostor pro růst a odvahu čelit výzvám s vlastní silou."