Počítačové hry jsou pro dnešní děti přirozenou součástí světa. Pro mnoho rodičů je to ale zdroj obav a konfliktů. Kde je hranice mezi zdravým hraním a problémovým chováním? A jak o gamingu mluvit, aby se z rodičovského dohledu stal skutečný dialog? Psycholog Jakub Staněk pro Marianne.cz vysvětluje, proč je klíčem porozumění, nikoli zákazy.
Jakub Staněk je psycholog zaměřující se na digitální hry, esport a jejich vliv na děti a dospívající. Je autorem knih Děti a gaming a Psychologie esportu a dlouhodobě se věnuje tématu zdravého hraní v rodinách. Ve své praxi i osvětové činnosti zdůrazňuje, že počítačové hry samy o sobě nepředstavují problém – zásadní je způsob, jakým o nich rodiče s dětmi mluví. Místo zákazů a strachu doporučuje otázky, zájem o dětský pohled a snahu porozumět tomu, co dětem hraní přináší. Pak může vzniknout dialog, který vede k důvěře i fungujícím pravidlům.
Jednoduše řečeno, přijmout fakt, že děti se ve hrách vyznají lépe než rodiče. Proto by dialog s dětmi měl probíhat zejména formou otázek a cílem rodiče by mělo být pochopit, proč to dítě baví a jaké jsou důvody, proč hry hraje. Je naprosto v pořádku, že rodiče mají tendence děti chránit a předávat jim informace o tom, jak vnímají, že by mělo zdravé a bezpečné hraní vypadat. Ale často mají zkreslené představy. Proto je důležité si uvědomit, co o hrách rodič ví a co by chtěl dítěti předat. S tímto vědomím by měl zavést rozhovor a ptát se a zjišťovat pohled dítěte. To je způsob, jak dojít k vzájemnému porozumění ohledně hraní her a třeba i k nastavení funkčních pravidel.
Je důležité si uvědomit, že u hraní her nemůžeme přemýšlet v rovině zdravé/problematické hraní. Hraní z hlediska problematičnosti dělíme na bezproblémové, rizikové a patologické hraní. Bezproblémové hraní by bylo možné pojmenovat jako zdravé, rizikové lze popsat jako takové, kdy je hraní dominantní aktivitou dítěte, a patologickým hraním označujeme takové, kdy se už skutečně jedná o psychologickou/psychiatrickou diagnózu, která se projevuje zejména tím, že hráč ve volném čase již nedělá vůbec nic jiného.
Čas sám o sobě není vhodné kritérium, které u dítěte při hraní nebo používání digitálních technologií obecně sledovat. Může totiž být velmi zavádějící, nepoužívá se ani pro odbornou diagnostiku digitálních závislostí. Důležité je spíše nahlížet na to, jestli má dítě vyrovnaný životní styl. Má dítě i jiné volnočasové aktivity než hraní? Dělá nějaký sport? Navštěvuje kroužky s kamarády? A pokud tráví čas u počítače/tabletu - skutečně tam hraje? Co dalšího tam dělá? Více než čas bychom měli sledovat to, jestli dítě vede vyrovnaný život a nezanedbává na úkor hraní jiné úkoly, povinnosti a formy zábavy.
Rozhodně ano. V každém věkovém období je třeba trochu odlišný přístup v komunikaci i dohledu nad hraním her. Ve věku od tří do osmi let je vhodné (jako v jediném věkovém období) řešit čas – s rostoucím věkem je vhodné zvyšovat čas strávený hraním. V tomto věku je zároveň žádoucí nenechávat děti hrát zcela bez dohledu, ideálně by rodič měl být hraní přítomen.
Ve věku od 8 do 14 let je vhodné udržovat nad dětmi takzvaný přímý dohled. To znamená, že rodič má přehled o tom, jaké hry dítě hraje a co jiného třeba na PC nebo mobilním zařízení dělá. Může do zařízení nahlížet a kontrolovat tak, k čemu ho dítě využívá. Od 15 let je vhodný nepřímý dohled, tedy takový přístup, kdy rodič s dítětem vede rozhovory o tom, co hraje, jak tráví s technologiemi čas, ale už nemá přístup k zařízením samotným a přímo je nekontroluje.
Mnoho rodičů má přirozenou tendenci chránit děti před nebezpečím a nevhodným obsahem, který jim podle nich ve hrách hrozí. Velmi často se chytí informací, které někde pochytí a na jejich základě jednají, aniž by se nejprve zeptali na pohled svých dětí. To nejlepší, co rodiče mohou udělat, je mluvit s dětmi předtím, než začnou nastavovat pravidla či zákazy.
Je důležité se informovat, co dítě přesně hraje, co ho na tom baví. A je to tedy skutečně nevhodné? Velmi častou chybou je také využívání zakazování přístupu k technologiím jako trestu. Pokud rodič dítě trestá tím, že mu zakazuje PC, co se stane v situaci, kdy dítě bude například obtěžováno na internetu? Svěří se s tím rodičům? Ne, raději to neřekne, protože bude očekávat, že reakce rodičů bude, že mu zakážou PC, a to i za něco, co není jeho chyba. Pochopení dětí a toho, co jim hraní přináší, je klíč.
Vést je k tomu, aby hrály zdravě a zodpovědně. Vychází to z pochopení toho, proč děti hrají. Snaží se ve hře zažít pocit úspěchu? Pak je vhodné je vést k tomu, aby se zlepšovaly a snažily se posouvat. Baví je poznávání jiných světů? Nechme je, ať je poznávají a potom nám o tom vyprávějí. Existuje mnoho možností, jak využít hraní her dětí k jejich vlastnímu rozvoji. Vhodné jsou pro to edukativní hry jako například Minecraft Education, ale vzdělávací a rozvíjející prvek je možné najít v každé hře, ať už v tréninku dovedností, ukázce správného chování, nebo jako podnětu, na kterém je možné vysvětlit, jaké chování není správné a proč.
Rozhodně ano. Může to přinést nejen zmiňované pochopení toho, co na tom dítě baví, ale také porozumění jednotlivým hrám, což otevírá možnosti rozhovorů s dětmi na toto téma. Vedení dialogu s dítětem je hlavním nástrojem, který rodič může využít k tomu, aby ho vedl ke zdravému hraní.
A společné hraní a zájem má ještě jednu rovinu: Jeden z hlavních důvodů, proč se děti v případě obtěžování na internetu nebo kyberšikany nesvěří rodiči, je ten, že jsou přesvědčeni, že rozumí technologiím lépe než rodiče. A často mají pravdu. Proč by se tedy potom svěřovaly s problémem rodičům, když ti technologiím tolik nerozumí, přece jim potom nedokážou pomoci. Tenhle náhled je pak možné změnit. Zároveň je důležité si uvědomit, že hraní je aktivita, která děti baví. Společné hraní tak může mít i jeden zdánlivě velmi triviální efekt. Zlepšuje vztah mezi dítětem a rodičem.
Klíčový prvek, který odlišuje bezproblémové, rizikové a patologické hraní, je efekt hraní na život dítěte. V podstatě většina diagnostických kritérií se zaměřuje na dlouhodobě přetrvávající následky hraní na běžný život. V praxi to znamená, že pokud ho má dítě jako jedinou volnočasovou aktivitu, zanedbává své školní, domácí či jiné povinnosti, je podrážděné, má špatné známky, nemá jinou zábavu než hraní, jsou to rizikové signály. Patologická závislost na hraní her není v Česku příliš častá a týká se malého procenta dětí.
Mnohem častější je ale hraní na rizikové úrovni, což je typické tím, že hraní je hlavní volnočasová aktivita, ale není jediná. Mohou se objevovat projevy zanedbávání ostatních povinností na úkor hraní, ale není to tak, že by dítě v jiných oblastech než v gamingu nefungovalo. V obou případech je ideální řešení nejprve kontaktovat školního psychologa či pedagogicko-psychologickou poradnu. Ne každý psycholog má zkušenosti či aktuální informace k těmto tématům, ale je to vhodný první krok minimálně k nasměrování k dalším kontaktům.
Určitě. Je důležité si uvědomit, že digitální hry jsou nástroj jako cokoli jiného. Když je využíváme zdravě, mohou sloužit jako vhodný nástroj pro rozvoj sociálních dovedností, kooperace, zvládání stresu, edukace a mnoho jiného. Stejně jako u jiných aktivit ale záleží na přístupu. Sport je zdravý. Ano, pokud se to s ním nepřehání a není tam přehnaný tlak na výkon. S hrami je to stejné, pokud je dítě vedeno k tomu hrát zdravě, může to přinášet velké množství benefitů do běžného života. Pokud ale přístup zdravý není, může být efekt negativní. Proto je tak důležité, aby rodiče vedli děti ke zdravému hraní.
Zdroj: Rozhovor s Mgr. Jakubem Staňkem, PhD.
Zdroj: Rozhovor s Mgr. Jakubem Staňkem, PhD.
79 Kč
79 Kč
84 Kč
