Přejít k hlavnímu obsahu
Rodina a děti

Tchyně jako druhá nejdůležitější žena v životě vašeho muže. Jak s ní žít v míru a pohodě?

Info ikona
Tchyně

Ať už je máma našeho muže milionová, nebo spíš za všechny prachy, zůstává hned po nás druhou nejdůležitější ženou v jeho životě. A i když jste si nebrala ji, ale jeho, stín tchyně za ním bude už napořád. Jak s ním žít v míru a pohodě?

Denisa Prošková | 10. 08. 2022

Snachy se odjakživa dělí na ty, které nedají na tchyni dopustit a vnímají ji jako svoji druhou mámu, a pak je tu skupina, která s matkami svých partnerů vychází korektně, avšak chladně. Tyhle dvě skupiny si na vztahy s tchyní logicky nestěžují. Proto je nejvíc slyšet o ženách třetí skupiny, které si s matkou svého partnera, jak se decentně říká, „nesedly“. Ty pak dál posilují pekelnou pověst tchyní. A je to škoda. Podle psycholožek se totiž jen ve zlomku případů nedají vztahy vyladit aspoň na neutrálno. Ale musí se chtít. Na obou stranách.

Když všechno klape

„Na svoji tchyni Alenku si nemůžu stěžovat,“ říká dvaačtyřicetiletá Petra. „Léta pracovala jako zdravotní sestra. Viděla hodně bolesti i umírání a razila teorii, že když nejde o zdraví, nejde o nic. Vyvdala jsem ji, když ještě chodila do práce a bývala dost unavená. Proto nám s trochou nadsázky tvrdila: ‚Klidně se stavte na uši. Když se na ně budete stavět u sebe doma, je mi to jedno.‘ Na rozdíl od mé vlastní mámy nikdy nic nekritizovala a na návštěvy chodila vždy ohlášeně,“ pochvaluje si svou tchyni Petra a dodává, že si s tchyní i přes oboustranně vřelý vztah dodnes vykají. „Jen si říkáme křestními jmény. Vyjadřuje to respekt, který k sobě máme. Říkám si, že až se ožení můj syn, zavedu si to také tak. Jsem připravena, pokud by k tomu došlo, o tchyni ve stáří pečovat stejně jako o svoji mámu. Manžel je totiž jedináček. Uvědomuji si ale, že jsem jedna z mála v okruhu kamarádek, kdo proti ní nemůže říct ani ň. Mám asi velké štěstí,“ uznává Petra. 

Štěstí? Náhoda? Možná že Petra a její manžel nepodcenili podstatnou věc. Pokud partner není sirotek, bereme si ho i s jeho nejbližšími příbuznými. O tom pochopitelně člověk ve fázi zamilovanosti moc nepřemýšlí. Když se pak ale stane součástí nové rodiny, může ho leccos mile i nemile překvapit. „Štěstí na tchyni“ se totiž skrývá v prachobyčejném fíglu: prostě se vzali lidé z podobných rodin.

V penězích to není

Podobností přitom není míněno, že tchyně mají stejné profese nebo stejně velké domy. „Sladění neznamená, že spolu musí být snacha a tchyně kamarádky a chodit pravidelně na kafíčko. Jen je výhodné, když obě rodiny, ze kterých mladí pocházejí, vedou podobný životní styl. Mají podobné zájmy, způsob péče o rodinu a domov. Řekla bych, že je důležité mít i podobný smysl pro humor. Pokud si partneři přinášejí do vztahu podobné modely zvládání životních situací, jsou si tchyně i snacha navzájem čitelné. Středostavovská rodina, kde chodí všichni do práce, je mentálně diametrálně odlišná od té, která je zvyklá žít na sociálních dávkách. Tchyně, která si myslí, že by se měl o všechny postarat stát, se těžko shodne se snachou, jejíž rodiče celý život tvrdě pracovali.“

Stejný hodnotový žebříček dokáže vyrovnat i sociální rozdíly. Dcera chudé knihovnice samoživitelky, pro kterou byla vzdělanost jejího dítěte prioritou, si v pohodě porozumí s tchyní  generální ředitelkou mezinárodní firmy, která za měsíc vydělá to, co její matka za půl roku. Pod jednou podmínkou: že tchyně ředitelka považuje vzdělanost a sečtělost za hodnoty, a navíc si váží toho, jaké oběti maminka její snachy přinášela, aby dívka mohla vystudovat.

Naopak zdánlivě vyrovnaný ekonomický standard vůbec nemusí vést ke spokojenosti: to když snacha například pochází z rodiny, která  zbohatla půjčováním peněz  v nebankovním sektoru na lichvářské úroky. Tchyně  s manželem vydělali totéž, ovšem dvacetiletou dřinou při budování vinice. Takoví lidé budou lichváři nejspíš pohrdat a vzniklá propast bude snaše a tchyni znesnadňovat vztahy.

Mám ji radši než mámu

Naopak někdy chceme vyloženě „utéct“ někam, kde se žije jinak než v našem původním domově. Své o tom ví i šestatřicetiletá Šárka. „Neříká se mi to lehce, ale s tchyní jsem měla lepší vztahy než s mámou. Máma se mnou a sestrou zůstala po rozvodu sama. Chápu, že byla unavená, přetížená, zklamaná životem. Jak jsme ale dospívaly, její ukřivděnost a negativismus mě začaly unavovat a vysávat. Na jednu stranu nadávala na muže a zdůrazňovala, že než být s nějakým kreténem, tak raději nic. Zároveň si ale stěžovala, že je na vše sama. Pořád měla pocit, že za to, že jí to nevyšlo s tátou, může někdo jiný. Rodina mého muže je jiná. Semknutá. Tchyně je laskavá a příjemně sebejistá, protože za sebou celý život cítila silnou oporu tchána. Máma byla uhoněná, bez jištění další osobou, a proto nervní. Tchyně má naopak úžasný dar uklidňovat. Lidi spojuje a jako by veškerý prostor kolem sebe zateplovala. Tedy opak toho, co se o tchyních říká. Domů k mámě jsem jezdila s trochu sevřeným žaludkem vyposlechnout si, jak je svět hrozný, a pracovat. Návštěvy u tchyně byly za odměnu. Když maminka předčasně zemřela, samozřejmě že to bolelo a bolí dodnes. Rozumím její zatrpklosti a pesimismu, i když se s nimi neztotožňuji. V řadě věcí mi lezla na nervy, ale chybí mi, vím, že dělala, co mohla. Ale tchyně mi ukázala, že se dalo žít a vycházet s lidmi jinak. Lépe.“

A co dělat, když to nedopadne tak dobře a s tchyní si zkrátka nesednete? Psychologové radí: zkuste neřešit jen to, čím se od sebe lišíte, co vám nevyhovuje, ale zaměřovat se na to, co máte společného. 

Nejdřív změňte sebe

Tím ale zdaleka nekončíme. „Nikdy nemůžeme dosáhnout míru ve vnějším světě, dokud nenajdeme mír sami se sebou,“ říká dalajláma. Pro případ vztahů v rodině by se to dalo přeložit také takto: Máme uklizeno ve vztazích s vlastní mámou, než se pustíme do těch s tchyní? „Dcery propojené s maminkou láskyplnými city a vzájemnou důvěrou nebývají konfliktní,“ říká psycholožka Jana Markvartová. „I když se z  tchyně nevyklube zrovna vlídná a laskavá osoba, dokážou leccos přejít s nadhledem. Tchyně je neprovokuje k oplácení, nevyřizují si s ní účty za mámu. Pokud si ale v sobě neseme z původní rodiny nějaké vnitřní citové poranění, můžeme reagovat přecitlivěle, vztahovačně a útočně i na tchyni.“ 

Role tchyně přitom není být naší druhou matkou, ale spíš dobrou babičkou našim dětem. Vše nad to je bonus. Leccos navíc časem vyžehlí i naše životní zkušenosti a věk. To, co nám v šestadvaceti připadalo na partnerově matce příšerné a nesnesitelné, o deset let později možná budeme vnímat jinak. Najednou v ní neuvidíme megeru, ale upracovanou ženskou, která byla na důležitá rozhodování vždycky sama, a proto se z ní stal generál. Anebo si naopak potvrdíme, že je opravdu zlá a nepřející, ale už také víme, že ji nezměníme. Jediné, co se změnit dá, je náš postoj k ní. 

Nevidím, neslyším, mlčím

Základní pravidlo pro tchyně podle psycholožky Bohumily Vokáčové zní: „Nevidím, neslyším, a jestli přece jen něco slyším, tak mlčím.“

A jaká je v tom všem role muže? Jednoznačná a jednoduchá: musí stát za svou ženou a umět se jí zastat i před svojí matkou. „Pro muže je to někdy hodně těžké, maminky umí synkům pořádně zatopit a dovolávat se lásky a vděčnosti,“ varuje psycholožka.

Přesto se může stát, že si „paňmáma“ s nevěstou nedokážou přijít na jméno takovým způsobem, až to začne ohrožovat manželství mladého páru. Co pak? Není moudřejší spory vyřešit tím, že se prostě přestanou stýkat, podle vzoru kdo uteče, vyhraje?

Partneři se můžou dohodnout, že děti bude na návštěvu ke tchyni vozit jen její syn, a naopak když přijede tchyně v roli babičky za vnoučaty, snacha si zařídí program jinde, aby se nepotkaly. Psycholožka takovému řešení ale moc nakloněna není: „Problému většinou neutečete. Obě ženy by měly myslet na to, že jejich nedobrý vztah dopadá na hlavu otce rodiny, ale především na děti.“ 

Dotčená a uražená ega by tedy měla jít stranou. Děti totiž vnímají velmi bystře, co se mezi dospělými řeší, a přebírají chování rodičů jako vzor. Nejvíc je totiž vychováváme, když je nevychováváme a ony nás jen sledují. Na prvním místě by proto měly mít možnost milovat babičku otevřeně, bez nutnosti to skrývat před maminkou a bez obav, jestli se to mamince líbí, nebo ne.