Život po samovolném potratu: Jsem máma, ale bez dítěte

Ročně dojde podle odhadů na celém světě k 23 milionům potratů. Během života projde touto zkušeností každá desátá žena, a mnohé opakovaně. Zatímco dřív se o ztrátě nenarozeného dítěte moc nemluvilo, dnes na téma potratu existuje mnoho facebookových skupin i blogů a se svou smutnou zkušeností se stále častěji svěřují také celebrity – naposledy třeba čtyřiašedesátiletá americká herečka Sharon Stone, která potratem přišla o devět dětí. „Není to žádná maličkost, fyzicky ani emocionálně, a přesto nám naznačují, že je to něco, co má člověk snášet sám a tajně s určitým pocitem selhání, místo abychom dostaly soucit a empatii,“ napsala letos v červnu na sociální sítě. Reagovala tak na příspěvek tanečnice z americké verze StarDance Pety Murgatroyd, v němž zmiňovala potrat, který prodělala, když dostala covid. Bylo to pro ni už třetí těhotenství, které nevyšlo, a svým příspěvkem chtěla upozornit na neoprávněné pocity studu a selhání, které ženy po ztrátě dítěte často cítí.

Globální sesterstvo

Sharon Stone o své zkušenosti s potraty mluvila i loni v rozhovoru pro pořad Woman’s Hour britské rozhlasové stanice BBC. Pochválila v něm „globální sesterstvo“, do nějž patří například i britská herečka Vanessa Kirby nebo americká moderátorka Chrissy Teigen, které obě svým dílem přispěly k tomu, že se o ztrátě a zármutku spojených se ztrátou nenarozeného nebo čerstvě narozeného dítěte mluví čím dál víc nahlas.Vanessa Kirby, kterou známe například jako mladou princeznu Margaret v seriálu Koruna, získala ocenění filmových kritiků zejména za hlavní rolí v kanadsko-maďarském dramatu Střípky ženy z roku 2020. Hrála v něm matku, jíž zemře dítě krátce po porodu. Sama byla šokovaná, když se během rešerší postavy dozvěděla, že potratem končí každé čtvrté těhotenství. „To je 25 procent, přitom se o tom bavíme, jako by to byla setina procenta! Doufám, že se to změní,“ řekla tehdy. Chrissy Teigen zase loni sdílela fotografie z porodu svého syna Jacka, který zemřel ve 20. týdnu těhotenství.

Cynikům může její počínání připadat jako bulvarizace vážného tématu, někteří Teigen dokonce podezřívali, že zneužívá šokující osobní informace k získání nových sledujících. Je také možné, že jsou ženy, které potkal stejný osud nebo se ho bojí a podobné zprávy je stresují. Pro mnohé jiné ale sdílení takových příběhů na sociálních sítích svůj význam má.

Jednou z nich je šestatřicetiletá režisérka Kristina Elšíková, která prožila samovolný potrat v desátém týdnu těhotenství. „Oficiální informace jsem moc nehledala, protože mě to drtilo. Četla jsem si osobní výpovědi, a i když to může znít divně, zvlášť rozhovory s celebritami, hlavně s Beyoncé, kterou mám moc ráda. O své první dítě přišla v ještě pozdější fázi těhotenství než já. Hodně mi taky pomohly kamarádky, které mají za sebou stejnou zkušenost. Dodaly mi odvahu, že zvládnu potrat v domácím prostředí a nemusím jít na revizi dělohy. Všechno jsem samozřejmě konzultovala taky se svou gynekoložkou a s psychoterapeutkou.“  V roce 2019 zažilo podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky samovolný potrat bezmála 13 000 žen v Česku. K tomu přičtěte téměř 5000 interrupcí provedených ze zdravotních důvodů, například kvůli mimoděložnímu těhotenství. To je docela dost ztráty a zármutku na jeden rok. Naštěstí na něj české ženy a jejich rodiny nejsou samy. Neziskových projektů a organizací, které jim pomáhají, vzniklo v posledních letech několik.

Jedním z nich je perinatální hospic Dítě v srdci, který v roce 2014 založila Alena Peremská. „Rodiče v této situaci dlouho neměli možnost a právo otevřeně truchlit. Status ztráty dítěte ještě před narozením byl znevažován a emoce s tím spojené zpochybňovány a bagatelizovány. Až teď se konečně začínáme vracet k přirozenosti – tedy že plakat pro ztrátu miminka je normální, že smutek může trvat dlouho. Že to není nic, na co se dá zapomenout nebo co lze rychle nahradit dalším dítětem,“ říká Alena Peremská a dodává, že služeb Dítěte v srdci loni využilo 1158 rodin.

Žemlička

Čtyřicetiletá podnikatelka v oblasti marketingu Eliška Vlasta Kupšovská založila webové stránky Bylo tu poté, co měla v létě 2018 samovolný potrat v 11. týdnu těhotenství. Na jejím blogu mohou ženy uveřejňovat svoje osobní příběhy ztrát, ale také najít kontakty na duly nebo porodní asistentky, které je tímto obdobím provedou. Její vlastní příběh se jmenuje Žemlička. „Tušila jsem nějakou dobu, že není něco v pořádku. Neviděla jsem před sebou porod a docela se strachovala – tenhle pocit u sebe neznám. Nedala jsem na intuici, nechtěla jsem věřit tomu, že je něco špatně. Protože jsem ale začala více krvácet, šla jsem ke své gynekoložce, která na ultrazvuku zjistila, že miminko již asi dva týdny nežije. Stín, který na obrazovce ohraničoval zárodek miminka, mi připomněl malou žemličku, proto jsem jí dala toto jméno. Jméno, které nebude nikdy mít žádné dítě. S lékařkou jsme se rozhodly tomu dát čas. Vybavila mne poukazem do nemocnice pro případný zákrok a poučila mne,“ píše Eliška Vlasta Kupšovská. V textu pak popisuje ztrátu od začátku do konce včetně období, kdy odcházely očistky. „Vytvořit stránky pomohlo nejdřív mně zpracovat tu událost. Pochopila jsem ji jako dar, abych právě já dovedla pomáhat dalším. Ve spolupráci s přáteli jsme přeložili a na webu bezplatně vydali některé informační letáky britské asociace Miscarriage Association, a to Ztráta miminka v prvním trimestru těhotenství, Chceme znovu otěhotnět a Proč právě já.“ Materiály si lze na její internetové stránce stáhnout zdarma.

Doma, nebo v nemocnici?

Ztráty dětí v prvním trimestru mají svá specifika – především to, že okolí o nich často neví. „Matky váhají, zda vůbec byly matkami, a pro otce je to ještě imaginárnější. Většinou myslí zejména na svoji partnerku a chtějí, aby byla v pořádku a v bezpečí,“ vysvětluje Alena Peremská. Hodně diskutované téma mezi ženami na sociálních sítích je, zda čekat na přirozený potrat, nebo podstoupit revizi neboli kyretáž dělohy po potratu do 12. týdne těhotenství. „Jsou ženy, které revizi považují za jediné možné řešení. Jiné na ni za žádnou cenu jít nechtějí a jsou ochotné čekat na spontánní potrat i několik týdnů. Za mě je důležité mít kvalitní informace, a ty neseženete na Facebooku,“ upozorňuje Alena Perenská. „Status rodiče je hmatatelnější při spontánním potratu – dítě či plodové obaly vidíte, můžete se jich dotknout. Naše psychika lépe chápe, co se děje. Muži mohou dostat úkoly spojené s touto situací. Najednou to pro ně není imaginární ztráta a status otce nabývá konkrétnějších obrysů, které mohou partnerům pomoci se neoddálit a truchlit společně,“ popisuje. „Umím provést obdobím truchlení, poradit s praktickými věcmi kolem pohřbu a loučení s miminkem. Ale k rozhodování revize versus spontánní potrat doporučuji přibrat především lékaře, porodní asistentky a duly,“ říká Alena Peremská.

Její organizace Dítě v srdci působí také přímo v porodnicích a nemocnicích, jimž nabízí takzvané memory boxy. Umožňují uchovat vzpomínky na miminko, například otisk nožičky nebo ručičky. Nabádají rodiče, aby si řekli o možnost miminko sami obléct, zabalit do měkké dečky, dát mu s sebou hračku nebo přečíst pohádku. „Hodně rodičů nám říká, že knížka z memory boxu, z níž četli nejdřív svému zemřelému miminku a poté i sourozencům, které třeba měli doma nebo se narodili až později, se pro ně stala spojkou mezi všemi jejich dětmi,“ popisuje Alena Peremská. Cena jednoho memory boxu je dva tisíce korun, ale Dítě v srdci je do nemocnic dodává bezplatně. „Financujeme je z darů a podporuje nás i mnoho žen, které do memoryboxů háčkují hračky a dečky. Často jsou to maminky a babičky, které ztrátu miminka samy zažily,“ vysvětluje ředitelka organizace.

96 hodin

Situace v Česku se pro ženy a rodiny, které se vyrovnávají se ztrátou dítěte, v posledních letech proměnila. Díky změně zákona o pohřebnictví v roce 2017 se nyní musí s ostatky dětí, které zemřely před narozením, zacházet s pietou. Těla s váhou nad 500 gramů se vydávají rodině k pohřbu (případně jsou pohřbena na náklady obce), a plody s menší váhou jsou zpopelněny v krematoriu, pokud o jejich ostatky nepožádají rodiče. Mají na to lhůtu 96 hodin. Spolek Tobit, který za změnu zákona lobboval, dal vzniknout také prvnímu společnému hrobovému místu mrtvě narozených dětí a plodů po potratu, a to na pražském Vinohradském hřbitově.

„Už tu naštěstí jde mnoho věcí. Přesto mezi našimi zdravotníky existuje obrovský nešvar, a to potřeba vyjadřovat se k situaci rodičů, říkat jim, co si o tom myslí, a případně i rozhodovat za ně,“ upozorňuje Alena Peremská. Na jejich obranu ale dodává, že jistě nechtějí situaci zhoršovat vědomě a často jde o obranné mechanismy, aby mohli ve své práci dlouhodobě fungovat. „Především je to ukázka toho, jak moc je důležité, aby se perinatální paliativní péče začala vyučovat na medicíně.“

Velmi dobrou zkušenost s komunikaci měla Kristina Elšíková se svou lékařkou celostní medicíny. „Přivítala mě mezi matky a řekla mi, že potrat je pro ženu naprosto zásadní zkušenost a že je dobrá. Jsem ušetřena velkého trápení, kdy by se mi třeba narodilo postižené dítě. Řekla mi, že mám tělu důvěřovat, protože ví, co dělá,“ popisuje Kristina. „Také mě ujistila, že tuhle zkušenost docením, až budu mít děťátko, protože rodičem už jsem. Dost mi pomohla to vnímat tak, že jsem měla a mám dvě děti, takže kecy a otázky o tom, kdy bude další po mém druhorozeném, přecházím, protože já dvě měla,“ vypráví a chová při tom osmiměsíčního syna s nejkrásnějšíma modrýma očima. Být znovu těhotná po potratu je prý na celý další článek. A často to bohužel zase nevyjde. Ale ty nádherné mrkající modré oči říkají, že naděje tu prostě je.