Jak se tedy ta „hodná v koutě“ dostala k herectví?
Ve škole jsem psala, že budu zdravotní sestřička nebo učitelka. Až v osmé třídě, pod tlakem učitelky, jsem do přihlášky napsala pražskou konzervatoř a pro jistotu k tomu učňák na dráze, kdyby mě nevzali. Táta o tom nejdřív ani nevěděl. Nakonec mě sám připravoval: vybral mi monology, pomáhal zkoušet. Zajímavé je, že jsme o existenci konzervatoře dlouho nevěděli, dokud tátovi nepřijel pomáhat na ochotnickou přehlídku dramaturg Petr Janiš. To on tátovi řekl: „Proč by vaše děti čekaly na DAMU, když můžou zkusit konzervatoř hned?“ A tak to celé začalo.
Pamatujete si na den přijímacích zkoušek? Jaké to bylo?
Nedávno jsem to vyprávěla dceři a pořád nechápu, co se tehdy stalo. Na těch zkouškách jako by najednou něco bouchlo. Přišlo mi to celé strašně zábavné, ta škola, to prostředí. Už dřív jsem tam jezdila za bráchou, který byl ve třetím ročníku velký mazák a my mu s mámou a babičkou jezdily uklízet na internát. Pamatuju si, jak jsem tam viděla Mahulenu Bočanovou – úplně mě posadila na zadek. Byla nádherná, měla dlouhé vlasy, stejně jako Sabina Laurinová. A já? Oškubaná od mámy s krátkou ofinkou, protože mám oční vadu a máma nechtěla, aby mi vlasy lezly do očí. Řekla jsem si: Tak dost, nechám si narůst dlouhé vlasy! Jako zázrakem se mi najednou začaly kroutit do loken. Táta to tehdy komentoval, že se mi po sedmi letech vyměnila krev a stalo se něco v hlavě.
Jak reagoval bratr, když vás viděl u zkoušek?
Byl v šoku. Ráno jsem ho poslala pryč, ať si klidně zajde k holiči, a on se vrátil, když už jsem byla po zkoušce. Učitelé mu mezitím říkali: „Pane Gondík, vy jste byl divoch, ale co je tohle? Vaše sestra je úplně jiná, sedí u piana jak šedá myš a přitom úplně září.“ První rok byl pro mě ale hrozně těžký. V Sokolově končila škola ve dvě, maximálně ve čtyři, a zbytek dne jsme běhali venku. Tady jsem často byla ve škole od sedmi ráno do osmi večer. Byla jsem vyřízená, strašně se mi stýskalo a pořád jsem brečela. Táta dokonce přijel a říkal: „Když budeš chtít domů, prostě se vrať.“ Nakonec jsem se uklidnila, zvykla si a zůstala. Když se na to ale dívám zpětně, a teď to vidím i u dcery, přechod z domova do velkého města je prostě nářez. Takovou tichou jistotou pro mě byl Dalibor. Nebydleli jsme spolu, ale věděla jsem, že tady někde je. A i když tehdy nebyly mobily, nějak jsme se vždycky našli. Dodnes nechápu, jak jsme to dokázali, ani doma jsme neměli telefon. Jediný kontakt byl přes mamčinu linku v kanceláři na dráze.
Vedle divadla a filmu také moderujete. Co vás na té práci baví nejvíc? Vysílání, nebo příprava?
Paradoxně mě na moderování nejvíc baví příprava, i když ji dělám hrozně pomalu a sama. Dostaneme sice základní rešerše, ale jinak je to na mně, co z rozhovoru vznikne. Někdy je to jasné, host přijde s novou knížkou nebo premiérou, ale často ne, a to je pro mě největší výzva.
Jak často se stává, že hosta vůbec neznáte?
Docela často. Klidně osmdesát procent lidí neznám. A pak zjistím, že mají na sociálních sítích statisíce sledujících, jen žijí v jiné bublině. To je na tom skvělé, díky rozhlasu se dostávám k lidem a příběhům, o kterých bych jinak nevěděla. Jsem hrozný pátrač. Někdy se směju, že jsem skoro detektiv, prostě se pídím po detailech: odkud host pochází, co ho formovalo… a najednou se mi z toho skládá úplně nový svět.
S bratrem jste byli vyhlášené moderátorské duo. Vzniklo přirozeně z vaší sourozenecké souhry?
Začalo to v rádiu. Takhle jsme se bavili odmalička, takže nám to nepřišlo nijak zvláštní. Ale když nás slyšeli v éteru, asi to zvenku působilo zajímavě, neokoukaně. V roce 1998 chtěla Nova po čtyřech letech ve Snídani obměnit moderátory a hledali někoho mladého s piercingy a dredy. My jsme jim do toho výběru vlastně ani nezapadali. Šli jsme na konkurs spíš z povinnosti, a i tam nejdřív říkali: „To je to samé, co už máme.“ Jenže Snídaně hostila i politiky, jako byl například Václav Klaus nebo Miloš Zeman, a když vedení zjistilo, že přímý přenos s úplnými nováčky by byl risk, vsadili nakonec na nás.
Z prvního manželství máte dceru Nelu, která nedávno oslovila 21. narozeniny. Bydlí stále s vámi, nebo už vyletěla z hnízda?
Už tak napůl vylétla. Máme spolu střídavou péči – ale o psa. (smích) Dlouho jsem jí nechtěla psa dovolit, pořád jsem trvala na tom, že ne, bydlíme za Prahou, kdo by ho venčil, a navíc nejsem úplně psí člověk. Tedy spíš nebyla jsem. Nakonec jsem psa povolila až v jejích šestnácti. Měli jsme tehdy svatbu a na svatební cestě jsme se dohodli, že psa pořídíme. Teď je naší Maybe pět let. Jenže mezitím šla Nela studovat do Prahy a má tam přítele, takže je to teď tak, že buď stíháme my, nebo oni. Ale vždy se tomu druhému páru hrozně stýská.
Vztahy mezi mámou a dcerou umí být někdy napjaté, jak to máte vy dvě?
Máme to naštěstí jinak. Často si říkám: Ježiš, ještě že je to tak. Nela je od malička spíš introvert, takže u nás nic nelítá, nikdo ničím netříská, žádné scény. Možná v sobě něco občas prožívá, ale myslím, že od začátku cítí obrovskou lásku z mojí strany a uvědomuje si to. Hrozně ráda navštěvuje babičku s dědou, a to mě vždycky dojme. V tomhle věku už většinou mladí spíš vylítnou, ale ona přijede do Pyšel, vezme psa a řekne: „Jdu za babičkou.“ Sama od sebe. Loni třeba babičku poprosila, aby ji naučila šít na stroji, a ušila si sama sukni. To jsou momenty, kdy si říkám, že nás má opravdu ráda a že jsme si to mezi sebou udržely.
Oba její rodiče jsou umělci, vydala se ve vašich stopách?
Studovala střední veterinární školu, ale na vysokou už nechtěla, protože je opravdu hodně těžká. Pak rok studovala angličtinu a teď je na výtvarné škole, obor bytový design. Nádherně maluje, to má po tátovi. Bohužel si ale neveří a nevěřila – tehdy při rozhodování na základce. Mohla už mít víc osvojených technik, práci v různých programech na počítači a tak dále. Vůbec mi to ale nevadí. Hlavně že ji to baví – a ten veterinární základ anatomie v latině taky není k zahození.
Přehoupla jste se přes mytickou hranici padesátky. Jste jako některé ženy citlivá na svůj věk?
Vůbec. Já už to vlastně říkala od pětačtyřiceti, že je mi možná padesát, takže jsem to tak brala dávno. Ale je pravda, že když vám najednou všichni gratulují a vidíte to číslo napsané: Adéla Gondíková, 50, tak to člověku na chvíli dojde. V duši jsem pořád stejná, mám pocit, že jsme školu dodělali před pár lety a všechno teprve začíná. A pak si řeknete, že to za chvilku bude třicet let, co jsme začínali na Nově, a že dnešní mladí už vůbec nevědí, kdo jsme. Už nám ani nepřijde vtipný, když někdo řekne: „Moje babička na vás vyrostla.“ (smích) První půlrok po padesátce byl možná trochu zvláštní, protože když bylo padesát mojí mámě, připadalo mi to tehdy jako konec světa. A teď si říkám: Hele, já si tu pořád běhám a směju se. Takže ne, žádná krize, jen malý moment překvapení.
Prošla jste fází bilancování? Prolítlo vám hlavou, co byste třeba ráda v životě ještě stihla?
Ne, žádné velké bilancování. Spíš mě občas přepadnou takové myšlenky... Když vidíte, jak lidi kolem odcházejí, někdy i mladí a nečekaně, tak vás to vyděsí a říkáte si: Hele, já už mám taky kus života za sebou. To mě přinutí přemýšlet prakticky, že bych měla dát věci do pořádku, aby pak dcera neměla zbytečné starosti. Ono se to ale furt odkládá, práce, dovolená, život běží tak rychle, že pořád říkám „dám to na seznam“ – a najednou je půl roku pryč.
Působíte hodně energicky a občas – omlouvám se za ten výraz – až ztřeštěně. Neřekla jste si někdy, že je na čase trochu se zklidnit, zvážnět?
Jenže to nejde, když to nemám v hlavě. Jsem prostě taková, slyším hudbu a hned mě to zvedne. Když hodně pracuju a pak mám zájezd, kde vím, že druhý den nikam nemusím, tak se mnou šijou všichni čerti. Mám potřebu se uvolnit, smát se, tancovat. To mě nepustilo ani s věkem. Jasně, už je to jiné, s Jirkou jsme nejpozději do půlnoci doma, dáme si pivo na spaní, žádný tvrdý alkohol. Momentálně dokonce nepijeme ani to pivo. Jak jsem ale někde mezi svými na večírku a začne hrát muzika, prostě mi rupne v kouli a najednou tančím na stole. Pamatuju si, jak jsem si říkala: Ve čtyřiceti, v padesáti už to bude divné. A teď? Říkám si: V šedesáti už na ten stůl určitě nevylezu. (smích)
Když ne na duchu, pozorujete stárnutí na těle?
Velice! Bohužel je to hrozně znát – na obličeji i na těle. Kamarádky mě uklidňují: „Počkej, to je ještě dobrý, frčí to z kopce teprve od pětapadesáti.“ Tak čekám. (smích) Nosím takové ty šaty a la Květa Fialová a jsem spokojená, protože leccos schovají. Ale stejně si pořád říkám, že musím začít cvičit, zpevnit to, aby to všechno tak nepadalo, jenže na to prostě nemám čas. Snažím se hodně chodit, ale pak přijde týden, kdy točím od pěti ráno do večera a jsem ráda, že vůbec žiju, natož abych šla do posilovny. Vždycky si říkám: začnu od září… ne, od listopadu… od Nového roku! (smích) Teď jsem se tedy kousla a od září opravdu cvičím. Nic ale zatím není vidět. A jsme zase u toho věku.
79 Kč
79 Kč
84 Kč
