Přejít k hlavnímu obsahu
Promotion
Promotion
Promotion
Rozhovory

Alena Mornštajová: Nová knížka Listopád bude jiná než předchozí tituly

Info ikona
Alena Mornštajnová

Jedna z nejúspěšnějších knižních autorek současnosti, Alena Mornštajnová, rozhodně nezahálí. Na svém kontě má čtyři romány a letos v dubnu přibude další. Tentokrát se čtenáři mohou těšit na děj, který se neodehrává v minulosti, nýbrž v alternativní přítomnosti.

Promotion
Promotion
Alžběta Rybářová | 25. 01. 2021

Jak vypadá váš klasický den?

Dokončila jsem knížku, na které jsem pracovala více než dva roky. Můj den vypadal v poslední době poměrně jednotvárně, a to i vinou pandemie, protože jsem nemohla nikam jezdit a odpadly veškeré besedy. Takže ráno po klasické ranní rutině, cvičení a snídani jsem si sedla k počítači, u kterého jsem seděla až do oběda. Pak jsem se k němu vrátila okolo druhé až třetí hodiny a zase jsem u něj byla až do večera. Potom jsem se snažila něco přečíst a trávit čas s rodinou. Je fakt, že tento režim mám vlastně stále. Když jsem dopsala knížku Listopád, tak jsem začala dokončovat druhou dětskou knížku. Jakmile ji dokončím, tak musím dodělat závěrečné práce na rukopisu románu.

Mluvíte o nové knize. Kdo ji četl jako první?

Jako vždy – má mladší dcera a zároveň s ní moje švagrová. Když jsem jim knížku posílala, tak jsem samozřejmě byla napjatá, protože šlo o první čtenáře a říkala jsem si, jestli jim příběh bude dávat smysl. Tyhle obavy mám vždycky. Pak mi ale řekly, že se jim knížka zdála dobrá a dokonce dojemná. Teprve potom jsem knížku poslala panu Balaštíkovi do redakce nakladatelství Host. Byla jsem ráda, že práce uplynulých dvou let nebyla zbytečná. 

Zatím jste děj nové knížky nikde nezmiňovala. Naznačíte, o čem Listopád je?

Já jsem o ní dříve nechtěla vyprávět, protože jsem si nebyla jistá, zda ji dotáhnu do konce. Knížka Listopád je trošku jiná než předchozí knihy. Moje knihy vždycky vycházely ze skutečných událostí, nová knížka se ale odehrává v alternativní přítomnosti. Je o tom, co by se stalo, kdyby v roce 1989 události nedopadly tak, jak dopadly. Co by se stalo, kdyby se komunisté udrželi u moci. Vycházela jsem z toho, že by museli přitvrdit, museli by utáhnout otěže. Režim by byl ještě více totalitní, byly by ještě více omezeny občanské svobody a lidé, kteří se zapojili do demonstrací a akcí proti režimu, by byli pronásledování. Možná by dopadli mnohem hůře než po roce 1968. 

Objeví se v knize ženské hrdinky?

Vymyslela jsem příběh zase dvou žen. Jedna z nich je Marie – blízcí jí říkají Maja -, která se v roce 1989 zapojila do protestů. Následně byla zatčena, odsouzena k dlouhému trestu, přišla o rodinu a to jediné, co ji udržovalo při životě, bylo, že se jednou ke své rodině vrátí. A druhý příběh je příběh dívenky, která vyrůstá v ústavu  - „ozdravovně“, kde jsou vychovávány děti, které nemají rodiče. Je to vlastně dětský domov, ale dětský domov, který vychovává novou generaci lidí, kteří se mají stát oporou nové společnosti, oporou socialismu. Vychovávají je v tom, že myšlenka socialismu je správná a oni jsou určeni, aby ji budovali. Když se tato dívenka dostane z ústavu do společnosti, tak se její ideologie náhle setká se skutečností. Tato konfrontace se skutečností je jednou z klíčových událostí knížky Listopád. 

Vypadá to, že knížka Listopád bude jiná než předešlé knihy. Proč jste se rozhodla pro změnu?

Hlavním podnětem byl pocit, že lidé jsou nevděční vůči tomu, kde žijeme. Neuvědomují si, že i když všechno není v pořádku a není všechno dokonalé, tak pořád máme zachováno to základní, a tím je možnost volby. Pořád je v každé situaci do velké míry na nás, jak se rozhodneme. To by nebylo možné, kdyby byl u nás totalitní režim zachován. Možnost volby a svobody by nebyla. Já jsem totalitní režim zažila, tak si toho, co teď máme, velice vážím. Samozřejmě chápu, že všichni lidé nemůžou změnit svou situaci, a to obzvláště teď během pandemie. Já jsem ale knížku začala psát v době, kdy jsme o pandemii neměli ani tušení. Slyšela jsem stížnosti a nářky lidí, že dříve měli jistoty, které dnes nemají. To byl ten bod, od kterého jsem se odpíchla. Říkala jsem si, že bych měla připomenout, že to tak růžové nebylo. 

Chybělo vám, že se u knížky Listopád nemůžete tolik opřít o historii?

U psaní této knížky jsem zase musela přečíst spoustu knih o revolučním roce 1989 a o totalitních režimech, abych nasála atmosféru a připomněla si, jak to všechno bylo. To, o čem píšu, se možná u nás neodehrává, ale opět je to něco, co se ve státech s totalitními režimy děje. Do jisté míry jsem se ale musela opřít o svou fantazii a nemohla jsem se tolik spolehnout na rešerše, což by také důvod, proč jsem o knížce nechtěla tolik mluvit. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem se vydala správnou cestou.

Po dopsání knížky jste se vrhla na dětskou knížku. To samé jste udělala i po dopsání knihy Hana. Je to tak, že si po těžších tématech potřebujete odpočinout u psaní dětských knih?

Ano, to je rozhodně jeden důvod, ale tentokrát je i důvod druhý. Jednu postavu v mé první dětské knížce Strašidýlko Stráša jsem pojmenovala Helenka, což je má pětiletá vnučka. A protože teď mám další vnučku, tak na mě rodina naléhala, aby obě vnučky měly svou knihu. Takže hrdinkou mé nové knížky je Ája, kterou jsem pojmenovala po vnučce Alence. Dětské knížky ale nejsou moje parketa, i když si jejich psaní užívám. U knih pro dospělé opravdu musím dělat rešerše, u dětských knížek už tolik rešerší nepotřebuji. První dětská knížka Strašidýlko Stráša byla vyloženě veselá, u této druhé dětské knížky se už ve mně projevila učitelka, takže je to knížka trošku poučná a je v ní něco, co bych dětem chtěla říct. 

Dokážete říct, která postava z vašich dospělých knih vám nejvíce přirostla k srdci?

To se nedá říct. Já s každou postavou nějakou dobu žiji, do každé musím na nějakou dobu vstoupit. Takže na ně nemám tak kritický pohled jako někteří čtenáři. Musím ale říct, že za nejživotaschopnější postavou považuji Miru z knížky Hana, u které mi přijde, že se s životními nástrahami dokáže vypořádat. Má optimistickou a progresivní povahu, což je mi sympatické.

Jste optimistická jako Mira?

Celý život na tom pracuji a občas to s tím optimismem až trošku přeháním. Vždycky se snažím vidět to pozitivní a říct si, že všechno dopadne dobře. Vždycky se v to snažím věřit, i když občas nemám pravdu. Snažím se hledat to lepší a přecházet to horší, protože si myslím, že je pak život snadnější. I když vloni na jaře jsem třeba říkala, že v září nebudeme vědět, že nějaká pandemie koronaviru byla. Na druhu stranu teď zase říkám, že na podzim bude dobře a opravdu tomu pevně věřím. 

Třeba už bude dobře v dubnu, kdy vyjde kniha Listopád.

Ano a kalendář se mi už plní. Neodvažuji se ale odhadnout, zda se všechny plánované akce uskuteční. Všechny loňské jarní akce jsme přesouvali na podzim, pak jsme je přesouvali z podzimu na jaro. Opět se asi neuskuteční, a tak je všechny zase přesouváme na podzim. Takže já mám kalendář dost plný, i když se snažím nikomu nic neslibovat, protože to v téhle době opravdu nejde. Už se ale moc těším na lidi. Jak už jsem byla z těch cest unavená, tak teď se naopak těším, až potkám čtenáře a život bude pestřejší. 

Info ikona
Alena Mornštajnová

Hodně spisovatelů v této koronavirové době používá sociální sítě. Co vy?

Mám Facebook a Instagram. Na Facebook dávám hlavně věci, které se týkají mých knih a profesního života, na Instagramu zase ukazuji více ze sebe a ze svého soukromí. Pravdou ale je, že se snažím udržet určitou míru soukromí, protože mám někdy pocit, že to, co chci říct, říkám svými knihami. 

Jak se vlastně píše s pocitem toho, že předchozí knížky byly bestsellery?

Já mám ambici se neustále zlepšovat, což chce asi každý. Snažím se, aby každá knížka byla jiná. Fakt je ale ten, že v každé knize jsem to vždycky já a jsou tam věci, které mě zajímají. Hodně mě zajímají rodinné vztahy a dějinné události, které se do rodinných vztahů promítají. Jsem si vědoma, že všechny mé knihy se určitým způsobem podobají. Ono se říká, že autor většinou celý život píše jednu knihu. A já s tím naprosto souhlasím. 

Mluvíte o tom, že se chcete neustále zlepšovat. Čtete recenze a kritiky?

Zpočátku jsem kritiky četla, a dokonce jsem jim i věřila. Pak jsem ale zjistila, že všechny kritiky a recenze, přestože je píší odborníci, se rozcházejí v zásadních bodech a kritici by provedli rozdílné změny. Nakonec jsem tedy zjistila, že nikdy nelze vyhovět všem. Za oprávněnou výtku ale považuji to, když mi k Slepé mapě a Hotýlku napsali, že bych měla propracovat psychologii postav. Toho jsem si byla vědoma a v dalších knihách jsem na psychologii postav doopravdy zapracovala. Myslím si, že je to snad jediná věc, ve které mi recenze a kritiky pomohly. 

Pokud byste byla kritičkou vy, kterou knížku od české spisovatelky byste považovala za zdařilou? 

Já bych zvolila knížky Terezy Boučkové, protože jsou úplně jiné než mé. Já obdivuji, jak se v knihách dokáže odhalit a vyjádřit své pocity. Opravdu má můj velký obdiv za to, že jde s kůží na trh. Jsem si vědoma toho, že tohle bych nedokázala. 

Musím se zeptat. Jak to v současné době vypadá s filmem Hana?

Pořád se na filmu pracuje, ale stále se nezačalo točit. Pořád nejsou peníze. 

Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion