Alena Šeredová: Vadí mi, že se o ženách často píše, jako bychom byly jen přívěšky mužů

Působíte energicky, rázně. Je to vaše přirozená nátura, nebo vás tak zformovala Itálie?

Byla jsem vždycky energičtější typ, na Čechy asi netypická. Taky proto si myslím, že mě to do Itálie táhlo a tak mi sedla.

Kdy jste tam vlastně vyjela poprvé?

To bylo ještě na základce, když jsem závodně hrála basket. Pak jsme tam s rodiči jeli na dovolenou a další rok už to bylo pracovně – jela jsem tam fotit s Jadranem Šetlíkem. Tehdy mi Itálie přišla fantastická. Italové jsou otevření, emotivní, Češi jsou oproti nim trochu sušší. Po Miss v roce 1998 začalo turbulentní období – často jsem byla v bulváru. Některé věci, co se tam psaly, mi ublížily. Nejsem splachovací, dodnes je mám v sobě zapsané. Když jsme se rozešli s Bořkem (Slezáčkem, moderátorem a zpěvákem – pozn. red.), řekla jsem si, že se pojedu na chvilku uklidit právě tam, aby se na mě zapomnělo. No a tak se stal z Itálie můj druhý domov.

Kdy jste si připustila, že se tam usadíte?

Na začátku se mi podařilo získat dobrou práci. Dostala jsem se do televizního pořadu Vrátím se v sobotu – Loterie, který běžel v přímém přenosu v sobotu večer a měl velkou sledovanost. Ze dne na den mě lidi začali poznávat na ulici. Pak jsem se seznámila s exmanželem, který nechápal, proč si vlastně pořád balím kufry a pendluju z Itálie do Česka a zpátky. A tak jsem se rozhodla v Itálii zůstat. Ani ne po dvou letech vztahu jsem otěhotněla

Naštvu se? No jasně, někdy hodně a rychle, ale taky se rychle uklidním. Kluci odmalička vědí, na čem jsou.

Jaký máte dnes vztah k Česku?

Krásný! Mám Česko moc ráda a často mi chybí. Na úřadech hrdě vyplňuju českou národnost. Na italské občanství, pokud se mě nikdo nezeptá, většinou zapomínám.

Když jste se rozvedli s manželem, nenapadlo vás vrátit se zpátky?

Byla to jedna z možností. Tehdy jsem stála před třemi variantami: zůstat v Itálii a nekomplikovat klukům život ještě víc, než už se stalo, vrátit se do Prahy, nebo si splnit sen a zkusit život v New Yorku. Jenže mateřské svědomí mi nedalo odvézt je takhle daleko, znamenalo by to odříznout je od rodiny. Českou variantu mi zase vymluvila mamina. Říkala: „Praha ti byla malá v osmnácti – a teď si to představ dneska.“ Měla pravdu. Přijet na víkend do Prahy a chodit po Karlově mostě není reálný život – od toho už jsem měla odstup. Dneska život v Praze nevylučuju. Chci, aby se dcera naučila dobře česky, a až si kluci půjdou úplně vlastní cestou, doma si říkáme: proč to nezkusit.

Překvapilo vás, když se syn rozhodl hrát za český národní tým?

Věděla jsem to dřív než on. Z nároďáku volali nejdřív mně, dělala jsem spojovací článek a taky překladatelku. Mám z toho radost, ale rozhodnutí nechávám na něm. Řekla bych: je to chytrá volba, ale kdo jsem já, abych měla co kecat do fotbalu? Já mluvím do školy, vaření, praní. Ale fotbal je na něm.

Mluví kluci česky?

Rozumějí, ale mluví legrační češtinou, kolikrát ještě školkovou: „Babi, co se baští?“ Když šli v Itálii do školy, začalo to být s češtinou složitější. Jsou hlavně Italové, skvěle mluví anglicky. Ale Louisík teď češtinu rozvíjí v nároďáku. Na prvním srazu se kluci zdravili: „Čau, borci.“ Hned mi volal, že mu to překladač nepřekládá, abych mu vysvětlila, co to znamená.

Louis bydlí kvůli fotbalu od patnácti mimo domov. Voláte si často?

No furt. Sdílíme i detaily – třeba že byl v lékárně a koupil si nějaký přípravek na pleť, a jestli ho znám a co si o něm myslím.

Jak jste si vybudovali tak blízký vztah?

To je spíš otázka na kluky. Trávili jsme spolu – a pořád trávíme – hodně času. Pracovala jsem málo a jako máma jsem byla hodně aktivní. Možná až příliš, do všeho jsem jim mluvila. Odjakživa jsem taky máma-máma, ne máma kamarádka. Hlídám si blízkost, ale taky respekt. Pořád jim opakuju, že chybovat je normální, a že když něco podělají, jsem tady, abychom to vyřešili a abych mohla pomoct. Jenom mi to musejí říct dřív, než se to dozvím odjinud. Naštvu se? No jasně, někdy hodně a rychle, ale pak se taky rychle uklidním. Kluci odmalička vědí, na čem jsou. Že jsem výbušná, ale taky se rychle uklidním. Moje výbušnost se ovšem poslední léta dost zklidnila – stárnu.

Je pro vás mateřství jiné teď s malou holčičkou?

Nejde ani tak o pohlaví dětí, spíš o můj věk. Dnes se všude dočítám, že mateřství po čtyřicítce je super a pohodové, ale já bych řekla, že příroda ví, proč je v mladším věku jednodušší otěhotnět i děti vychovávat – a zvládnout veškeré obtíže, co možná nastanou. S holčičkou mi ve dvaačtyřiceti trochu chyběla energie, třeba na noční vstávání. Kolikrát jsem ji vzala spát k nám, abych vstávat nemusela. To jsem u kluků nedělala.

Kdo nebo co vám pomohlo?

Můj současný muž, bez něho bych to neustála. Je o pár let starší než já a potřebuje dobře spát kvůli náročné práci, ale je do své holčičky tak zamilovaný, že když Vivi zakřičí, letí, že by se přerazil. Dodnes si pamatuju, jak jsem v noci vstávala ke klukům a první manžel říkával: „Tady je to jak na nádraží, furt někdo chodí,“ ale otočil se na druhý bok a spal dál. Že mu brečí dítě, to mu bylo jedno.

Mrzelo vás někdy, že jste byla aktivní a angažovaná, ale méně pracující matka, a některé pracovní nabídky už se pak neopakovaly?

Rozhodně při rozvodu, kdy jsem se musela postarat sama o sebe. Byla jsem zvyklá pracovat, ale mému prvnímu manželovi to moc nesedělo, měl mě radši doma u plotny, tak trochu v kleci. Když jsme se rozvedli, kluci byli malí, trošku závisláčci, pořád se mnou potřebovali být. Vrátit se naplno do práce prostě nešlo. A upřímně – jak říká můj táta: „Vždycky je někde někdo mladší, štíhlejší, hezčí než ty.“ Když si v modelingu dáte pauzu, okamžitě vás nahradí někdo nový. Vrátit se po pár letech, se dvěma dětmi a vyšším věkem je složité. Znovu tak začínám vlastně až teď po narození Vivi. Současný manžel mě rád nahradí a nevadí mu být doma s dětmi. Stačí mu připravit jídelníček a pak mám na práci čas.

A uvaří?

Ohřeje. Anebo vytáhne z mrazáku „krizovky“ od babičky. Kuře na paprice, guláš…

Vy ale přece ráda vaříte?

To jo, ale až od narození dětí. Když se narodil první syn, máma mě učila vařit přes Skype – co vařit, jak krájet… já skoro nic neuměla. Odkud taky? Na bytě s modelkami? Tam nebyl ani čistý hrnec. Většinou se chodilo jíst ven, do restaurací. Doma jsem si udělala salát, maximálně brambory na loupačku. No a dneska mám doma tři papiňáky. Ale bojím se jich, takže je u nás stejně používá máma. Vařím už docela dobře – dokonce si dělám vlastní strouhanku, vozím si na ni housky z Česka, protože v Itálii takové nemají. Od mámy ale stejně chutná nejlíp. I kluci to poznají. „Dneska jsou ty masový kuličky nějaký lepší,“ říkají. No jasně že jsou, když je dělala babi!

Víte, co mi vždycky vrtalo hlavou? Jak to ti Italové dělají, že nejsou obézní, ačkoliv nevečeří před osmou a italská kuchyně je plná sacharidů?

U nás doma večeříme brzy – kolem půl sedmé je polévka a zelenina, do sedmi i hlavní jídlo. Syn má třikrát týdně trénink do devíti, a tehdy jí sám – ohřeju mu něco jednoduchého. Když jdeme v Itálii do restaurace, většina jich začíná vařit až od půl osmé. V sedm tam býváme první, kolem nás prázdno. Italové mají rádi ryby, bohužel kvůli cenám si je teď může dovolit míň lidí. Těstoviny jedí hodně, ale jinak než Češi – není to výplňová příloha, které je plný talíř. Taky je nikdy nerozvaří, takže se lépe tráví. Já mám štěstí, že jak jím ráda, aspoň mi chutnají zdravé věci. Zítra třeba povezu do Itálie mouky a kufr kedluben. Ty tam totiž nejsou, ale jinak je výběr zeleniny skvělý. Miluju špenát, artyčoky.

Pizzu si dáte?

Jo, ale tak jeden trojúhelníček, víc nepotřebuju – zase tak moc ráda ji nemám.

Jste na sebe tvrdá?

Tělo nemám zadarmo. Musím přemýšlet, co a jak jím. Po čtyřech dnech v Česku budu dnes volat manželovi, že následujících pár dní budeme večeřet špenát. (smích) V Česku povoluju, doma jsem na sebe tvrdší. Ale ne tak jako manžel – ten ať cestuje kamkoli a má jakýkoli jetlag, klidně jde ve čtyři ráno do posilovny, pak nasadí kravatu a jde do práce. Já se radši vyspím. Mám svoji posilovnu, pilates, ráda chodím… Jsem aktivní, ale ne poctivka za každou cenu.

Jak vnímáte stárnutí?

Nebojím se vrásek – i když zrovna tahle (ukazuje na čelo) se mi fakt nelíbí. Věřím, že svět za deset, dvacet let vymyslí něco, co nám ulehčí život, aby nebylo nutné nic řezat nebo natahovat. Nejlepší by byla nějaká pilulka. Na co se netěším, že časem začne tělo bolet, že děti budou mít vlastní život, budou třeba daleko. Zrovna teď mám ale takové fajn období. Kdybych měla víc energie, byla bych ještě radši, ale kdyby to zůstalo takhle dál, nezlobila bych se.

Takže do žádných velkých kosmetických zákroků nepůjdete?

Mám ráda neinvazivní věci a nejsem z těch, co poctivě chodí na procedury – kromě biorevitalizace. Ideálně bych chtěla, aby mě někdo hodinu rozmazloval, masíroval, mazal, pak řekl, že jsem krásná a že to vydrží měsíc – hlavně ať to nemusím dělat sama.

Řešíte už menopauzu?

Po porodu Vivi mi začaly kolísat hormonální hladiny. Tak mi pan doktor doporučil hormonální terapii. Doslova řekl: „Na menopauzu je ještě brzo.“

Když jste zmínila práci, máte na mysli svůj byznys s parfémy?

Ten trochu stagnuje. Vymyslela ho moje sestra, která ho taky v Česku vede. Já už mladé lidi, kteří dnes doma řídí byznys, moc neznám, a co se týká marketingu a obchodu, jsem trochu mimo. Sestra má teď ale malou holčičku, takže parfémům se věnujeme méně, než by si zasloužily. Měla jsem spíš na mysli italskou televizi.
 

To mi uniklo. Moderujete?

Ano, jsem součástí jedné talk show v italské televizi. Je to něco mezi novinařinou a vlastním názorem. Jezdím jednou až dvakrát týdně do Milána, kde komentujeme společenské nebo kriminální případy – Itálie miluje tragédie a černá témata, pozitivita tam moc netáhne. Většinou dostanu témata dopředu a bývám ve studiu sama nebo s odborníkem, třeba kriminologem či advokátem. No ale nedávno mě zrovna dost vypekli. Místo plánovaného příspěvku o rušení školy pustili reportáž o ženě, která měla doma mumifikovanou matku. Přímý přenos! Tak jsem improvizovala: „Tak, co teď k tomu řekneme?“ Dopadlo to dobře – nevyhodili mě, takže pokračuju dál.

Je ještě něco kromě televize, co v Česku nevíme?

V listopadu se otevřel honorární konzulát České republiky v Piemontu a já jsem honorární konzulka. Je to dobrovolná, reprezentativní práce, která mě moc těší. Dlouhodobě spolupracuju taky s nadací, která v Itálii pomáhá nedonošeným dětem a jejich rodinám. Rodiče díky ní mohou být s miminky v nemocnici, kdykoli chtějí, ne jen za sklem a od–do, jako to bývalo. Pomáhala jsem vybudovat speciální oddělení, kde můžou být rodiče i v noci. Každý rok sbírám peníze, abychom oddělení vylepšili – třeba prodávám v Turíně na ulici vánoční panettone. Je to moje srdcovka. Dnes nadace pomáhá i větším dětem s jinými zdravotními potížemi, ale princip zůstává stejný – rodiče jim mají být nablízku.

Přes charitu jste se seznámila s Nikol Štíbrovou?

Přes Instagram. Začala jsem Nikol sledovat, protože mě bavila její energie, smysl pro humor a to, že dělá věci s přesahem. Několikrát jsem jí něco lajkovala, párkrát napsala. Pak jednou přijela do Itálie a já zjistila, že jsme od sebe jen asi deset kilometrů. Dohodly jsme se, že by bylo fajn potkat se i osobně. Přijela jsem v miniautíčku, a když jsem z něj vylézala – holka přes 180 centimetrů – Nikol se strašně rozchechtala. Hodně jsme si sedly. A teď se občas vídáme. Ona mi přiveze slivovici, chodíme spolu na trhy, nakupujeme nádobí do kuchyně. Časem jsme zjistily, že máme hodně společného. Nejen charitu, ale i lásku – Nikol si na svého Petra taky musela chvilku počkat.

Když jsem si dělala rešerši na rozhovor, překvapilo mě, že ve spoustě médií, včetně českých, se o vás píše jako „ex-Buffonově ženě“. Štve vás to?

Hlavně nerozumím, proč se mě novináři stále ptají na rozvod. Vždyť je to jedenáct let! Obecně mi vadí, že se o ženách často píše, jako bychom neměly vlastní identitu, jako bychom byly jen přívěšky mužů. Před lety jsem byla Buffonova, teď jsem zas přívěšek miliardáře z Fiatu.

Naučily vás předchozí vztahy něco, co jste si přinesla do toho aktuálního?

Vědomě asi ne. Po rozvodu jsem měla strach, že už žádný další vztah nebude. Měla jsem dvě malé děti a říkala si, že pro většinu mužů to bude překážka. Chtěla jsem partnera, který o mně moc neví, nejlépe cizince, aby se o mě nezajímal jen kvůli tomu, že mě zná z médií. Nakonec jsem potkala Itala, který dlouho žil v Americe a opravdu o mně nic nevěděl – to bylo dokonalé. Když jsem zjistila, že nemá žádné závazky, říkala jsem si, že to snad ani není možné.

Nebylo vám to podezřelé?

To mi přesně říkala mamina: „Ali, to je nějaké divné.“ Nakonec se ukázalo, že je to jen hodně pracovitý člověk, který na vztahy neměl čas. Určitě to bylo jednodušší, protože se nám mohl hodně přizpůsobit a nemuseli jsme se ohlížet na nikoho dalšího. Já věděla, že klukům představím jen jednoho muže – když už někoho přivedu domů, musí to být ideálně napořád. Za náš vztah s Alem se denně modlím, a to nejsem modlicí typ. Kluci ho zbožňují, hodně se jim věnoval, částečně je vychoval, a samozřejmě bych ani Vivi nepřála, aby nám to s jejím tátou neklaplo.

Čím si vás získal?

Tím, že se zamiloval nejen do mě, ale i do mých dětí – do mě a do kluků jako do rodiny.

Jste krásná, milovaná, úspěšná žena. Máte nějaký nesplněný sen?

Stát se Bond girl. (směje se) Měla jsem k tomu hodně blízko v roce 2004 – v konkurzu jsem byla mezi posledními třemi a nakonec roli získala Eva Green. Dozvěděla jsem se to na Bari v jednom hotelu, kde jsem byla kvůli jiné práci – dodneška si to pamatuju, pustila jsem si zprávy a tam to říkali. Samozřejmě jsem to obrečela.

Možná se v budoucnu budete věnovat hraní?

Baví mě to, ale v Itálii je problém moje výška – většina herců je menších. Zatím jsem natočila sedm filmů, většinou komedie, kde jsem hrála holku z východu, protože moje italština tehdy byla slyšitelně cizí. Dnes už přízvuk skoro nemám, takže – volejte, filmaři! (směje se) Jo a taky jsem chtěla být součástí přehlídky Victoria’s Secret. I na to už je pozdě.

Taky jste byla blízko?

U Victoria’s Secret ne, ale byla jsem na castingu na Wonderbra. Po Evě Herzigové jsem málem byla druhá Češka v této kampani. Nafotili jsme zkušební fotky, už to vypadalo nadějně, ale nakonec si vybrali někoho jiného. Jen pro zajímavost, Eva i já bydlíme obě v Turíně. Občas se vídáme, ale málo, protože Eva má obrovský comeback. Mám z toho radost. Vždycky mě potěší, že modeling dnes není jen o patnáctiletých holkách. No každopádně, kdyby to tehdy vyšlo – Bond girl nebo Wonderbra, byl by to dneska nejspíš úplně jiný rozhovor.

Alena Šeredová se narodila se roku 1978 v Praze. V roce 1998 se stala 1. vicemiss České republiky, v soutěži Miss World se umístila na 4. místě. Pracovala také jako herečka, v současné době žije v italském Turíně, v Itálii moderuje televizní pořad a působí jako česká honorární konzulka v Piemontu. Jejím manželem je italský podnikatel Alessandro Nasi. Alena Šeredová má tři děti – s prvním manželem, italským brankářem Gianluigim Buffonem, syny Louise Thomase (nar. 2007) a Davida Leeho (nar. 2009), se současným manželem pětiletou dceru Vivienne Charlotte.