Přejít k hlavnímu obsahu
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Rozhovory

BÁRA NESVADBOVÁ: „Nemám v životě nic, za co bych se styděla.“

Info ikona
Bára Nesvatbová

Se spisovatelkou a filantropkou Barbarou Nesvadbovou (46) jsme si povídaly o tom, jaké to je mít už dospělou dceru, o hranicích blízkosti a intimity i o tom, co jí pomáhá, když je v úzkých. Kromě toho jsme ovšem probraly i knihy, psaní, módu a lásku.

Promotion

Svou poslední knížku Mia a svět jste prý napsala za čtrnáct dní. To je v lidských silách?

Je. Ale byl to fičák. Knížka je o devítileté holčičce, která chce spravit svět tak, aby nebyl hladomor, aby lidé neválčili, aby se ctili, aby holky v odlehlých vesnicích Pákistánu chodily do školy, aby nevymíraly druhy a nekácel se prales. Samotné psaní trvalo jen dva týdny, ale předtím jsem věnovala hodně času rešerším. Pracuji tak, že si vytvořím osnovu a pak si dělám spoustu poznámek. S blokem usínám i vstávám. Až když mám hotový poznámkový aparát, začnu psát. Ty poznámky byly ve finále všude, zabraly celý kuchyňský stůl. 

Vždycky píšete v kuchyni?

Ano, je to pro mě nejhezčí, protože jsem s ostatními. Mám tedy i pracovnu, ale vlastně do ní ani nechodím. Jenom tam mám knihy a poznámky. Žiji v kuchyni, kde jsou kočky, psi, dcera Bibiana, maminka, všichni jsme nacpaní v jedné místnosti. Je tam obrovský stůl a těch posledních čtrnáct dnů se u něj nemohlo ani jíst, protože byl posetý mými podklady a barevnými lepítky. Psaní je osamělá profese. Jak miluju lidi, tak jich naštěstí hodně potkávám v rámci neziskového sektoru a díky Be Charity. Vídáme se s rodinami našich postižených dětí – všechny je známe osobně – i s donátory. Postupem času mi dochází, že nadační činnost je můj společenský život. 

Je pravda, že knihy píšete rukou, ne na počítači?

Většinu knih jsem opravdu napsala rukou. Taky z toho mám mozol a zkroucenou dlaň, sedmnáct knih se na mé pravačce podepsalo. Ale jsem přesvědčená, že neuro spojení mezi rukou a hlavou jsou jiná, že je to bližší a intimnější, než když píšete na počítači. Jenže jak jsem už vypsaná, tak čím dál víc škrábu. U poznámek starých třeba půl roku mám stres, jestli je vůbec rozluštím. Pořád ale platí, že psaní je pro mě vášeň, ne jen práce. Samozřejmě jiné to bylo u knihy Hovory s doktory, ve které jsme s Jakubem Knězů vyzpovídali dvacet čtyři významných českých lékařů. Trochu jsme se tak vrátili k novinařině, známe se z fakulty sociálních věd. Upřímně řečeno, ptát se je někdy mnohem lepší a zábavnější než odpovídat. A člověk se otázkami učí. Dlouho jsem taky chtěla udělat knižní rozhovor s jedním člověkem – nakonec je to fenomenoložka Anna Hogenová, velká fanynka Hegela a Husserla, známá svým výrokem „napít se z vlastního pramene“. V poslední době hodně tápu a zkoumám a právě ona mě přirozeně vtáhla do hlubších, poctivějších úvah.

Rozhovory rukou asi nepíšete, že?

Ty ne. Přepisuje a edituje mi je Pavlínka Saudková, která je také ředitelkou našeho fondu. Už spolu pracujeme dvacet let a jsme v každodenním kontaktu. Jsme jako jedna rodina. Myslím, že je to můj nejdelší vztah, kromě vztahu s rodiči. Nikdy jsme se nepohádaly ani jsme neměly žádný nelad. Je to fakt jako manželství po letech, protože jedna chce něco říct a ta druhá to vysloví za ni. Vím, jak vzácné to je, a taky si svých ženských přátelství ohromně vážím. Ale i klučičích, samozřejmě. Mám na lidi štěstí.

Bylo to tak vždycky?

Těžko říct. Ale oba mí rodiče byli psychiatři a myslím, že i díky jejich výchově jsem si uměla, co se přátel týče, poměrně dobře vybírat. Mám to tak, že dlouho držím a držím, ale když to přeteče, je to finito. Tím pádem mi nezůstávali v životě lidé, kteří by...

....CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V LEDNOVÉ MARIANNE.

Info ikona
Marianne 01/22
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion