Přejít k hlavnímu obsahu
Promotion
Promotion
Promotion
Rozhovory

Beata Kaňoková, z neznámé herečky televizní hvězdou

Info ikona
Beata Kaňoková

Beata Kaňoková (31) byla až dosud „jen“ divadelní herečkou. Teď ji budete díky seriálu Pan profesor po boku Vojty Dyka vídat v televizi celý podzim. Její cesta k herectví byla trochu zamotaná. Začala v Opavě a vedla přes jeden vyhlášený pražský bar.

Promotion
Promotion

Seriál Pan profesor je pro vás kariérní průlom. Jak k němu došlo?

Průlom to každopádně je – doteď jsem byla relativně neznámá herečka, dělala jsem si své umění, a touhle rolí se asi dostanu do povědomí spousty lidí, kteří vůbec netušili, že nějaká Beata existuje. Probíhalo to docela vtipně. Nikdy jsem moc nechodila na castingy, protože jsem z nich měla velký respekt a vlastně i strach. A pak jsem si řekla – tak, a teď budeš chodit na všechny castingy, které ti přijdou, a budeš se v tom trénovat.

Evidentně to dobře dopadlo.

Když mi pár dní nato zavolali, kývla jsem. Ale vůbec to nebylo tak, že bych po té roli strašně toužila. Až s postupujícími koly mi došlo, že by to možná bylo dost fajn. 

Vaše babička učila, v seriálu hrajete paní učitelku. Lákalo vás někdy tohle povolání?

No jistě! Chtěla jsem učit češtinu a literaturu jako babička. Na gymplu se mi to ale rozleželo. Odradilo mě, že bych pořád dokola učila totéž, jenom jiné lidi. 

Vy jste původně nestudovala herectví, ale dramaturgii.

Ano, v Opavě, na Slezské univerzitě. Do Opavy jsem chodila už na gympl a potom jsem se tam dostala na kulturní dramaturgii se zaměřením na divadlo. Mám ráda babrání se v textu a hledání podstaty.

Nebyla jste ten typ holčičky, která odmalička touží stát na jevišti?

Cítila jsem, že mě to tam táhne, ale nebylo to takové to silné přesvědčení, jaké měla spousta kolegů herců. Takže jsem po tom nijak vehementně nešla. Asi jsem si musela projít i něčím jiným, nějakým přerodem, abych si uvědomila, že fakt chci hrát. Úplné přesvědčení přišlo teprve rok předtím, než jsem se hlásila na DAMU. 

Co bylo impulsem?

Po škole jsem si prošla zvláštním obdobím hledání, asi i sebe sama. Ukončila jsem dlouholetý vztah s klukem z Opavy, taky v té době umřela babička. Přestěhovala jsem se do Prahy a vůbec nevěděla, co chci dělat. Začala jsem pracovat v baru Krásný ztráty a prožila intenzivní rok. Chodili tam studenti z DAMU, dost se toho semlelo a já začala hledat, co bych tedy chtěla dělat. Věděla jsem, že dramaturgie pro mě úplně není, strávit život za barem jsem taky nechtěla. Pořád se mi vtírala myšlenka na herectví, tak jsem ji začala krmit. Řekla jsem si – teď, nebo nikdy. Nechtěla jsem pak v šedesáti litovat, že...

...celý rozhovor najdete v ŘÍJNOVÉ MARIANNE.

Info ikona
Říjnová Marianne
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion