Carmen Mayerová a Tereza Kostková: Dvě herečky, dvě generace a jeden recept na radost

Ve Viole spolu už od roku 2003 hrajete v představení Hodně smíchu a pár slz, nově jste si jedinými hereckými parťačkami i v inscenaci Na útěku v Komorním divadle Kalich. Přináší mu matka-dcera nějaký další rozměr?

Tereza: Protagonistky nejsou matka a dcera a nevypadá to, že by ta hra byla o mamince a dceři, nicméně obě mají veliký problém. Moje postava má problém být matkou a zároveň má problematickou matku. A maminka hraje ženu, která je problematickou matkou.

Carmen: A vůbec problematickým člověkem. Hraju tam někoho bytostně jiného, než sama jsem. Znamenalo to dost práce a hledání, naštěstí s výborným režisérem (Jakubem Nvotou, manželem Terezy Kostkové - pozn. red). A s výbornou kolegyní.

T: Fakt, že jsme matka a dcera, tam začne v určité fázi hrát ještě jinou roli - vjejich vztahu. Protože ony tam něco naleznou. A najednou začne působit tahle alchymie a mě to moc baví. Co udělá, žejsme matka a dcera, se hrou, kde je matka a dcera jedním z témat. Samozřejmě bych to mohla hrát i s jinou kolegyní, nicméně náš vztah s maminkou tady funguje jako když do jídla přidáte špetku šafránu a najednou je chuťově někde jinde.

Váš vztah Protagonistky jsou stopařky. Stopovaly jste někdy?

T: Ne, nikdy.

C: Možná v mládí, z nějaké nouze nebo zoufalství.

T: Počkej, ty jsi někdy stopovala?

C: No ano. Kupříkladu ještě v prvním manželství, když Kateřinka byla u babičky v Olomouci a já jsem hrála v Hradci. Babička mi volala, že Katka má vysoké teploty já tehdy ještě neměla auto, zrovna mi nic nejelo, tak jsem šla na ulici a stopla auto. Situace byla taková, žejsem udělala něco, co je mi bytostně vzdálené a za jiných okolností nemyslitelné.

T: Vůbec si nedovedu představit, že bys někde stála a mávala na auta.

C: Musela jsem tam dojet, a tak jsem to udělala.

T: Tak toje pro mě novinka. Já jsem nikdy v životě nestopovala, ale když jsem jako dítě někam jela s tátou a měli jsme v autě místo, táta stopaře brával.

Vy sama dnes řídíte a berete stopaře?

T: Řídím, ale neberu. Přiznávám, že už nemám takovou důvěru k lidem. Musela bych v daném okamžiku velmi silně cítit, že je moje pomoc potřeba, například kdyby u silnice stál zraněný člověk. Mimochodem stopařky už nevídám vůbec. I tohle se změnilo. Ale řídím nesmírně ráda, maminka si myslí, že to mám po tatínkovi.

C: Ano, Terezka je perfektní řidička. A to si udělala řidičák až v pětatřiceti.

Ještě bych se ráda dotkla vaší mateřské zkušenosti. Carmen, když se Terezka narodila, měla jste už dvanáctiletou dceru a váš manžel měl z prvního manželství dvě teenagerky. Jaké to pro vás tehdy bylo?

C: Manžel ovdověl, takže jsem si ho brala se Zuzankou a Helenkou, sama jsem měla z prvního manželství Kateřinu. Když se Terezka narodila, Heleně a Katce bylo dvanáct a Zuzce šestnáct. Bylo to náročné, ale krásné. Pro mě jsou děti nesmírné štěstí. Opomíjím teď všechny starosti a problémy, které život přináší, ale základní pocit byl ten, že mě mateřství naplňovalo a s dětmi jsem byla vždycky šťastná. A později s vnoučaty. Nejšťastnější jsem na divadle a s dětmi. A se svým manželem.

Jste spolu přes padesát let. Vzít si muže se dvěma většími dcerami, to byl odvážný krok.

C: Člověk o tom tak nepřemýšlí, situace prostě byla taková a bylo zapotřebí ji řešit. Vytvořit rodinu, zabezpečit děti a dát jim šanci a naději. Tenkrát jsme nedumali nad tím, jestli je to dobře, nebo špatně, nebo zda je to výhodné, nebo nevýhodné.

Odvaha byla i pořídit si ke třem puberťačkám miminko.

C: To už jsme museli. Už jsme byli svoji a ony se pořád ptaly, kdy bude miminko. Když jsme se vrátili z dovolené, děvčata hned - a už budeme mít miminko? A my, že zatím ne nebo nevíme. A ony na to - tak co jste tam celou dobu dělali?! A pak přišla Terezka a já s ní zůstala rok doma. Bylo to náročné, ale stálo to za to.

Alespoň vám pak všechny nevyletěly z hnízda najednou, že?

C: Vlastně se to stalo dost náhle. Zuzka odešla jako první a Katka s Helenkou se vdaly půl roku po sobě. Najednou byl dům prázdný a z Terinky byl v podstatě jedináček.

Které období mateřství jste si užívala nejvíc? Lidé se často děsí puberty, a přitom to může být moc hezké období, plné legrace a zábavných momentů.

C: Nemohu říct, že by děvčata měla složitou pubertu. Pokud byly nějaké problémy, pak opravdu nepatrné. A u Terezky jsem o žádné pubertě ani nevěděla.

T: Já ji mám teď. (smích)

C: S vnoučaty to už bylo náročnější, ale nakonec se vše zvládlo. Koneckonců už dávno jsou to dospělí lidé.

T: Záleží na tom, kdo čemu říká problém. Pro někoho je to extrémní výkyv do rizika, kdy jde o život, zatímco někomu vadí i to, že dítě má jiný názor. Mně vyjadřování odlišných názorů nikdy nevadilo. Když chce mít někdo z dítěte poslušné, u plotu uvázané zvířátko, pak může vnímat jako problém ledacos. Chápu, proč rodiče říkají, že jsem pubertu neměla, ale samozřejmě si pamatuju, co jsem tehdy prožívala a jakými stavy jsem si procházela. A to byly úplně klasické projevy dospívání. Maminka mi však vždycky poradila nebo mi řekla, co si o tom myslí. Jasně že jsem se v patnácti letech nechovala stejně jako v jedenácti, byl to proces, ale zvladatelný, řešitelný. Nebylo to konfliktní období ve smyslu radikální konfrontace.

C: Někdy slýchávám - to naše dítě je na zabití! Tuhle větu jsem nikdy nevyslovila. Nemusela jsem. Pokud nastal nějaký zádrhel, řešili jsme to.

A teď si můžete už jen vychutnávat dobrý pocit z toho, že jste všechny ty životní zákruty zvládla. 

C: Ano. Dcery si už dávno žijí svůj život. Když mají nějaké těžkosti a my jim můžeme pomoci, tak pomáháme. Tedy když nám to řeknou. Mám pocit, že nám také neříkají všechno. Chrání nás, takže někdy se až dodatečně dozvím, že se něco dělo.

T: Člověk nemusí ventilovat vše. I tohle je otázka ohleduplnosti, připadá mi to přirozené.

C: S manželem jsme za tohle všechno velmi vděčni a bereme jako bonus, že i ve vysokém věku jsme relativně zdraví. Máme práci, kterou milujeme, a zatím i plné divadlo. Toho si nesmírně vážíme. A když se podíváme na naši rodinu jsme moc šťastni. Když všichni přijdou a štěbetají a jeden přes druhého křičí a volá,je to čoro moro a je to krásné. Takže nemůžeme než děkovat Bohu, věřit a doufat, že nic špatného nepřijde. Cítíme s manželem hlubokou vděčnost za to jaký život žijeme.

TEREZA KOSTKOVÁ

Narodila se roku 1976 v Praze, jejím otcem je herec Petr Kostka. Znáte ji z mnoha seriálů, tím zatím posledním byla Jedna rodina. Proslavilo ji též moderování taneční show StarDance, je vyhledávanou divadelní herečkou. Z prvního manželství má syna Antonína, jejím současným manželem je herec a režisér Jakub Nvota.

CARMEN MAYEROVÁ

Terezina maminka se narodila roku 1944 v Trutnově a má německo španělský původ. Hrála v mnoha muzikálech (mj. hlavní roli v Hello, Dolly! v Hudebním divadle Karlín), působila na několika pražských scénách (např. v divadle Studio DVA nebo v Komorním divadle Kalich či ve Viole). Znáte ji také z televizních inscenací a seriálů (Ordinace v růžové zahradě, Jedna rodina). Jejím manželem je herec Petr Kostka. 

KDE TEREZU A CARMEN UVIDÍTE:

19. a 30. listopadu a 11. prosince hraje duo Tereza-Carmen v Komorním divadle v Praze v představení o dvou velmi odlišných stopařkách nazvaném Na útěku. Režie se ujal Terezin manžel Jakub Nvota.

Když jsme se dotkly změny atmosféry, Carmen, v jakém ohledu se nejpodstatněji změnila doba od časů, kdy jste byla malá?

C: Radikálně. Technický pokrok a digitalizace pokračují neskutečným tempem. Na jedné straně to chápu a vím, že je to nezvratné. Na druhé straně jsem přesvědčena, že to je pro lidstvo škodlivé.

V jakém smyslu?

C: Zdá se mi, že civilizace jako celek upadá. Upadá na duchu, na morálce, a tím více, čím rychlejší je technický pokrok. Mám na mysli lidskost, vztahy, zkrátka to, coje z mého hlediska nejdůležitější pro to, aby člověk zůstal člověkem - se svými problémy, chybami, bolestmi, láskami, úkoly, se svou radostí. Se svými nároky na vlastní osobnost a její růst, na růst své duše. Mladý člověk dnes ví věci, o kterých já jsem v šestnácti letech neměla ani tušení. Vyrůstala jsem na klasické hudbě a literatuře, v takovém prostředí jsem žila. Byla jsem vněm šťastná a víc jsem neznala. A dnes je mladému člověku nabídnuto tolik, až mu to ubližuje. Ale nechci mluvit jen negativně. Pokroku rozumím, obdivuju lidský um, lidskou inteligenci, architekturu, kumšt, i ten technický a digitální pokrok. I umělou inteligenci, která má určitě i spoustu plusů. Bohužel mám ale pocit, že to, coje v nás, v hloubi duše, se nevyvíjí. Tam to stagnuje. A toho se bojím.

Co s tím můžeme dělat?

C: Nemám tušení. Vím ale, že v mladé generaci, která teprve vstupuje do života,jsou vnímaví, citliví lidé, kteří si tohle uvědomují. A tak existuje naděje, že půjdou trochu jinou cestou. Ale to už záleží na nich.

S mladou generací jste v častém kontaktu i díky rodině.

C: Ano, přesně tak.

T: Jistě se to týká i mladých kolegů, se kterými hraješ a točíš, viď? Maminka byla vždycky otevřená kontaktu s lidmi, a tak má přehled o všech generacích.

C: Svým způsobem jsem skeptická, možná to přináší i věk. Ale zároveň znám tolik krásných, talentovaných lidí - nemám na mysli jen krásu vnější, ale především vnitřní - a to mě zase naplňuje optimismem. A když vidím modré nebe nad sebou, nezbývá mi než věřit.

Jak dnešní dobu vnímáte vy, Terezo?

T: Stejně jako maminka. Je fakt, že nežijeme nejšťastnější dobu, na sinusoidě historie lidstva evidentně směřujeme spíš dolů. Vidím ale rozdíl mezi tím, coje mediálně prezentováno, a realitou. Obraz doby v médiích je horší a děsivější, než když poznáváte lidi zblízka. Vycházím i ze zkušenosti se svým rozhlasovým pořadem Blízká setkání. Už šest let takto potkávám sto šedesát zajímavých osobností ročně. A toje plejáda lidí se svébytným pohledem na svět a schopností realizovat své vize. Jsou to lidé, kteří svou existencí ovlivňují okolí nádherně a dobře. Takže můj recept, co s tím,je dělat to nejlepší, co dokážeme. Pro mě je důležitá máma, táta, můj syn, můj muž, přátelé, divadlo, to,jak večer odehraju představení. Jestli zametu, umyju nádobí, vyvenčím psa. A aby byli moji blízcí lidé v lásce. Tání ledu na severním pólu nezabráním, ale nemusím si koupit sto dvacátý podobný svetřík a můžu nabídnout ruku někomu, kdo stojí u přechodu a nevidí. A když to udělá každý, nemůže se to nesečíst. Jedna věc mě ale znepokojuje, a sice to, že ztrácíme pozornost. I technologiemi si ji nevědomky zkracujeme, vše se zrychluje. Milujeme svoje děti, ale spousta z nás jim nezvládá věnovat dostatečnou pozornost.

C: Mizí s tím i hloubka. Vnímat věci do hloubi duše. Nato dnes není čas.

Jakým způsobem si pozornost dáváte vy dvě?

T: Máme velkou výhodu v tom, že představení nemůžeme zrychlit. A nemůže se stát, že nezareaguju na mámin pocit a ona na můj.

C: Herectví je nádherná profese. Je to svým způsobem dobrodružství. Pracovat s textem a hledat v něm hloubku, pravdy, myšlenky, to je krásné. A setkání s publikem je také velké dobrodružství.

T: To je dar naší profese. Hloubat může člověk i sám, i toje hodnotné. Ale my jsme zapálené divadelnice.

C: Doma si žehlím prádlo a u toho si uvažuju o své roli nebo přemítám o tom, co řekl pan režisér. Čtete text podesáté a najednou si říkáte - jak to, že jsem nepochopila, že je tam ještě tahle myšlenka? Čím kvalitnější text, tím spíš máte pořád co objevovat. Takže dělám domácí práce a u toho žiju aktuální rolí.

T: A další klika je, že to můžeme v reálném čase sdílet s publikem. Schválně jsem použila slovo, jehož význam se dnes bohužel posouvá. Na sociálních sítích zmáčknete,,sdíleť‘, a vůbec nevíte, kdo váš příspěvek viděl,jestli u toho něco prožil a co si myslí. Ale my v divadle hned víme jak lidé reagují. My opravdu sdílíme, ne jen ventilujeme své pocity nebo nálady.

C: Na slovo „sdíleť jsem alergická. V tomhle jsem brontosaurus, úplně ho nesnáším.

T: Čeština je přepůvabná. Lidé si myslí, že sdílejí, a přitom ventilují.

Píšete ještě básně, Terezo?

T: Já nejsem básník. Jsem člověk, který má rád poezii, a někdy se ocitnu v rozpoložení, ve kterém slova vycházejí ve tvaru poezie. V tu chvíli vás nesmí nic vyrušit. Zazvoní vám mobil nebo se podíváte na pár příspěvků na Facebooku a v tu ránu je to rozpoložení pryč. Tady si zase vy nesmíte nechat vzít pozornost k okamžiku, ve kterém se začne to, co vnímáte, skladat do obrazu aversu. Nedávno nějaká paní na Instagramu - ano, sdílela (smích), v tomto případě opravdu, moji několik let starou básničku. Vztahovala se k odchodu člověka, která ho jsem znala. Když někdo zemře, lide o tom hodně píšou, aleji cítím ostych jakkoli chipu, že mnozí chtějí vyjádřit svůj smutek. Jenže pro mě v mpm vnímaní se to tím rozmělňuje, protože tyto platformy neunesou lidský žal, ticho, pietu. Nechtěla jsem se tenkrát vyjadřovat tímto způsobem, a tak přišly nějaké řádky. Tahle doba všechno matlá dohromady, je to dort pejska a kočičky, všichni se překřikují...

Vynechám slovo sdílet: Jak spolu rády trávíte čas? Co rády podnikáte?

T: Jezdíme spolu na dovolenou. Jsem ráda taková osobní cestovní kancelář svých rodičů. 

C: Ano, Terezka vše zařídí, s manželem nis odveze, nakoupí, a ještě nim s Jakubem uvaří. My jen sedíme a kocháme se přírodou.

T: Ano, to my takhle pečujeme. V době, kdy už se inscenace ve Viole hrála jen občas, zvaly jsme se s maminkou navzájem na kafíčko. Ale teď přibyla druhá hra, a tak si dáváme kafíčko v divadle nebo si na dvoudenním zájezdu zajdeme na oběd a projdeme se po městě.

C: Scházíme se i jako rodina, protože máme další tři dcery. Sice to vyjde tak dvakrát do roka, někdy bohužel jen jednou, protože všichni jsou zaneprázdnění, ale vždycky je to velká legrace a lehké šílenství.

Kolik vás je dohromady?

T: Kolem osmnácti.

C: Všichni se většinou sejdeme kolem Vánoc.

T: Zrovna letos jsem ovšem uspořádala i letní setkání.

Máte i rituály, které jsou jen vás dvou?

T: V každém období jsme měly společnou pravidelnou aktivitu. Do mých osmnácti let to bylo kino. Nechodila jsem do něj s kluky ani s kamarádkami, nýbrž s maminkou.

C: A pak na krokety.

T: Měla jsem tuhle tradici moc ráda. Když před časem dávali film o Whitney Houston, ptala jsem se syna Tondy, jestli nepůjde se mnou. A on řekl - mami, na tohle běž s babičkou. Vždycky jste spolu chodily do kina a tohle bude přesně film pro vás dvě.

C: A měl pravdu!

T: Pak jsme tak do mých třiceti měly jako rituál plavání. Samozřejmě adekvátně času, možnostem, chuti i fyzičce. A před pár lety jsem maminku zatáhla na kosmetické procedury. Pro herečky je taková péče nezbytná už jen kvůli k tomu, v jak prašném prostředí pracujeme a kolik make-upu na sobě denně musíme mít.

Tomuto rituálu naprosto rozumím, shodou okolností jsem před naším rozhovorem byla s dcerou-teenagerkou na kosmetice.

T: No přesně, tyhle věci se odehrávají v souladu s danou životní fází a je fajn mít pravidelně nějaký společný program. A u nás je to vzhledem k naší životní fázi údržba obličeje. Maminka mě velmi brzy naučila pečovat o pleť, právě proto, že naše profese je pro pokožku velmi zatěžující. Světla, prach... není to legrace. A teď jsem zase já přivedla maminku na kliniku, kde se o nás starají přesně tak,jak nám to vyhovuje. Obě jsme totiž velmi „retro“, vyznáváme přirozenost a nikam bychom si nenacpaly výplně. Nejsme ani fanynkami botoxu. Na druhé straně taky chceme vypadat pěkně, ostatně nikdo vám neřekne, že chce být celý svraštělý, že? Proto chodíme na kliniku, která nabízí přírodní cesty. Chvíli trvalo, než jsem maminku přemluvila, nejdřív totiž namítala - já nechci vypadat moc vyhlazeně! Ale nakonec si dala říct.

C: Poznala jsem tak báječnou ženu Ivanku Pokornou, šéfku kliniky, a celý tým děvčat, kterým jsem byla svěřena. Cítím se mezi nimi moc dobře. A příjemné je i samotné ošetření, ostatně není to nic invazivního.

T: Říkám tomu, že jdeme na mandl. Různě vás žehlí, tu teplem, pak zase „světýlky".

C: Když tam přijdu, ptám se - a co bude tentokrát? Budou světýlka?

T: Máma žehlí doma a oni zase vyžehlí ji. Pleť je pak šťavnatější, svěžejší, mladistvější, a žádné umělé pomůcky. Takové možnosti dřív nebyly.

Není ošetření místy nepříjemné?

T: My nejsme úplně měřítka. Třeba mě upozorní - bude to trochu nepříjemné, bude to štipkat. A já tvrdě usnu u největší frekvence. 

C: Mně je tam dobře, líbí se mi tam. Ale ani já nejsem měřítko jelikož jsem mimo jiné zastánce ledového odchovu. Narodila jsem se v horách, byli jsme chudí a neměli jsme pořádnou koupelnu - jen takovou, ve které se vždycky muselo zatopit. To se dělalo jednou za týden, jinak nám musel stačit lavor a studená voda. A to razím dodneška. Pěkně každé ráno ledovou sprchu.

To opravdu absolvujete?

C: Ano, už mnoho let.

T: Dávno předtím, než sem dorazil trend otužování.

C: Obličej si vždy myju ledovou vodou.

T: Teď je toho plný Instagram, ale maminka mi už dávno říkala - nezapomínej na obličejovou jógu, vyplazuj na sebe jazyk do zrcadla.

C: Obličejová jóga je velmi důležitá.

Jak jste se o ní tehdy dozvěděla?

C: Dočetla jsem se o ní. Jógu dělám taky už řadu let. Když jsem byla mladá, doma jsme měli tři holčičky a pak se narodila Terinka. Musela jsem toho zvládnout opravdu hodně, takže únava byla nesmírná. A vždycky mi pomáhala jóga. Odpoledne jsem si našla dvacet minut na to, abych si zacvičila pozdrav slunci a další cviky, které mi zmírňovaly bolest páteře a další problémy.

T: Mami, kdyby tehdy byl Instagram, byla bys největší influencerka! 

C: Ale prosím tě, koho by to zajímalo? Nicméně jsou to věci, které mi tehdy pomáhaly, a tak se jich držím dodnes. Protože potřebuju být fit. 

T: Jen je někdy těžké najít si na to čas. Když hodně natáčím, vylétne mi kortizol, abych zvládla stres, a pak se mi objeví akné. A i když vím, které ošetření mi pomůže, zaplácávám pupínky make-upem, protože nemám kdy na kosmetiku jít. Ale stejně vám každý řekne -přijďte v klidu, vyspěte se, odpočiňte si. Přírodu nepřelstíme.

C: No, na dnešek Terka spala tři hodiny. Do půlnoci hrála v Ostravě Hamleta a ve čtyři ráno vstávala na vlak. Terezka zvládne neuvěřitelné věci.

T: Po kom to tak asi mám?

C: To se vůbec nedá srovnávat. Já měla jenom divadlo.

T: Ale čtyři děti!

Péči o tělo jsme probraly, co péče o duši?

T: Mluvily jsme o rodině, o divadle...

C: Přidám k tomu hudbu. Ta mě vnitřně vyživuje. To je velká péče o duši.

Chodíte na koncerty?

C: Když mohu, chodím na ně s radostí. Terezka mi ráda připravuje překvapení, například mi koupila vstupenky na nádherné představení v aréně ve Veroně s mým milovaným Plácidem Domingem jindy zase na Bocelliho. Doma sleduju koncerty a jiná představení na ČT Art, zbožňuju všechny žánry. Klasický, na kterém jsem vyrostla, a italské opery, mám ale ráda i jazz nebo lidovou muziku. I kvalitní pop.

T: Maminka je skutečná znalkyně hudby, ostatně byla i vynikající muzikálovou zpěvačkou, když se muzikály hrávaly v Divadle ABC.

C: To už nikdo neví, to je dávno.

T: Hrála i v Chicagu a Muži z La Manchy. Vždycky si zpívala, i v autě, zpěv a hudba je její doména - a přímá cesta k duši, vlastní i druhých. A pamatuju si jak jsme v raných devadesátkách šly do kina Kotva na Flashdance. Byla to jedna z prvních projekcí u nás. A když začala ta znělka, kterou dnes všichni známe, maminka chvíli poslouchala a pak si to začala zpívat. Vykulila jsem oči - počkej, ty to znáš? A ona - ne, ale cítím, jak to bude dál. Pop má totiž určitá pravidla, a tak prostě věděla. A broukala si vedle mě písničku, kterou tady nikdy nikdo neslyšel.

C: Taky jsi jediné dítě, které mi nikdy neřeklo - mami, nezpívej! To mi říkaly všechny holky, když byly malé. Šly se mnou za ruku,já si něco pobrukovala a ony se styděly.

T: Tak to jim dodatečně vyčiním. Ale já zase prý pořád máchám rukama. Na něco ukazuju - navíc ještě výrazně nadšeně.

C: Petr, manžel, si se mnou užil i v La Scalle. Opery miluju jsem jimi odkojená. Takže když zpěvák spustil „směj se, paňáco", spontánně jsem se přidala a můj muž do mě drkal - zpíváš! Nezpívej! A já - nech mě být! Já to žiju! Musela jsem se držet, ale bylo to těžké.

T: Když maminka řekla k péči o duši hudbu, musím přidat její ekvivalent, který tvoří harmonii, a to je ticho. To je další věc, které se nám všem už moc nedostává. Ale být v tichu znamená, že jsem v daném okamžiku sama se sebou a že si to, kým a kde jsem v tu chvíli, nezahltím žádným jiným vjemem a zvukem. A to je extra vzácné a pro toho, kdo na to není zvyklý, to může být i děsivé a lekající. Proto lidé od ticha utíkají. A přitom je nesmírně důležité.