S Danielou Kolářovou (69) o životních změnách, radosti ze synů a procházkách mezi kapkami deště.
Sešly jsme se v galerii Arthouse Hejtmánek. Ze zahrady uprostřed Bubenče byla Daniela Kolářová nadšená. Chodila mezi květinami a stromy, sahala na ně, obdivovala sošky, obrazy a vyprávěla. Protože se nerada fotí, chtěla mluvit, i když na ni mířil objektiv. Prý ji to uvolní a nebude se cítit tak nervózní. U herečky, která má za sebou spousty rolí včetně národem milovaných veseloher Léto s kovbojem nebo Na samotě u lesa, by asi jen málokdo předpokládal, že se bude stydět. Ona ale působí křehce a vlastně i trochu nejistě. Mluví velmi tiše. Miluje přírodu a zdá se, jako by snad nechtěla rostliny kolem rušit.
Podle vašeho oblečení bych odhadovala, že máte raději jednoduchost a čisté linie.
Jednoduchost a přirozenost se promítá do celého mého života. Ani v bytě, ani v oblečení nemám ráda načančanost. Čím jednodušší, tím líp. Základ a tvar čistý a nekomplikovaný. I barvy mám raději spíš nenápadné.
Máte to tak odjakživa?
Děti milují barevné blýskavé věci, touhle fází jsem si samozřejmě taky prošla. Pak se mi to přestalo líbit. Dřív bylo docela složité dobře se oblékat. Byly kolegyně, které šily u Podolské. Měly na to, já tehdy ne. Ale pryč od oblečení, nedostatek krásy se projevuje například také v řeči, i ve veřejnoprávních médiích nemluví redaktoři dobře česky. Souvisí to s procítěním estetiky, ale třeba i udržováním čistoty.
Všimla jsem si, že když člověk mluví hezky, zklidní se.
Ano, dělá pak vše pomaleji. Má čas přemýšlet, formulovat, je víc soustředěný, neplácá, co mu přijde na jazyk.
Je znát, že jste velkou milovnicí přírody, není pro vás Praha pro život trochu obtížná?
Bydlím kousek od Riegrových sadů. Je to tam tak dobře vymyšlené, ty průhledy na město! Všechno kvete postupně. A taky mám vlastní zahradu. Docela velké sousto.
Celý rozhovor si můžete přečíst v zářijové Marianne.
Co chtějí muži od žen a ženy od mužů? Terapeuti Michal a Michaela Bartošovi vysvětlují, proč si často ubližujeme
