Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

Eliška Křenková: „Už nepotřebuju trpět.“

Info ikona
EK

Kvůli roli Heleny ve filmu Úsvit si nechala ostříhat vlasy na mikádo a chodila po Praze s umělým těhotenským břichem. S herečkou Eliškou Křenkovou (33) jsme si ve funkcionalistickém prostoru Volmanovy vily povídaly i o její zálibě ve focení a o tom, jak se jí žije s vysokými nároky, které na sebe má.

Eliška Vrbová | 11. 12. 2023

Když se film Úsvit uváděl na filmovém festivalu v Karlových Varech, hodně jste v rozhovorech mluvila o tom, že ho vystihuje jeho anglický název We Have Never Been Modern – „nikdy jsme nebyli moderní“. Jací bychom podle vás měli být, abychom byli moderní?

Jedním z důvodů, které scenáristu Mira Šifru přivedly k tématu filmu, bylo to, že řešíme stále stejné problémy – například manželství lidí stejného pohlaví. Přijde mi absurdní, že se o tom pořád bavíme a vůbec nikam jsme se neposunuli. Člověk by řekl, že už jsme si tím prošli. Že věci, které se řešily před bezmála sto lety, už budou vyřešené. 

Máte pocit, že i vy sama v něčem nejste tak moderní, jak byste chtěla být? 

Já si myslím, že jsem moderní člověk! (smích) Ale třeba co se týče používání technologií, jsem velmi analogová. Technologie jsou pro mě náročné, můj mozek se to celé nějak odmítá učit. Ale snažím se. Co se týče názorů na LGBTQ témata, jsem velmi otevřený člověk, razím názor, ať si každý žije svůj vlastní život, jak cítí, chce a potřebuje – když vědomě neubližuje někomu jinému. Ten čas tady na světě je strašně krátký na to, abychom ho naplnili předsudky a strachem a zapomínali žít.

Často zmiňujete, že jste na sebe přísná a natáčení nebo některé momenty si kvůli tomu neužijete. Jak jste s tímhle pracovala u Úsvitu, kde byl kvůli velké roli tlak určitě obrovský?

Mám nad sebou vlastní bič a poctivost zažitou asi z rodiny. Strašně těžce se v tom občas dýchá a existuje, u Úsvitu jsem cítila velkou zodpovědnost, nechtěla jsem nikoho zklamat, protože ten film na mně v podstatě stojí. Byla jsem z toho fakt na nervy, ale měla jsem v ruce všechny karty udělat něco velkého – ta role je obrovská a skvěle napsaná. Natáčení bylo moc příjemné, ale já jsem první dny byla opravdu hodně nervózní. A pak jsem si řekla, že by byla hrozná škoda prožít tak ideální natáčení tímhle způsobem. Za dva měsíce bych se probudila a uvědomila si, že jsem si kvůli těm nervům natáčení vůbec neužila. Věci, které dělám, mě musí bavit – nechci, aby mi protekly mezi prsty. Takže jsem se rozhodla, že tohle mi protéct nesmí, protože by to byla opravdu škoda. Snažím se přenastavit, abych se cítila komfortně. Dřív jsem si myslela, že potřebuju trochu trpět, abych měla pocit, že tu práci dělám pořádně. S věkem si říkám, že i když je to dřina, nemusí ji doprovázet utrpení.

Mohlo by se vám líbit

Pramení ta přísnost i z vašeho tanečního vzdělání, kde je dril potřeba?

Určitě to s tím hodně souvisí. Když jsem přišla z taneční konzervatoře na DAMU, zjistila jsem, že tam jsou všichni mnohem uvolněnější. Byla jsem jedna z mála, kdo byl včas na hodinách, a vlastně mě štvalo, že ostatní chodili pozdě, ale pak jsem si uvědomila, že to jsou naprosto zbytečné nervy a zbytečně vyhozená energie, a snažila jsem se trochu uvolnit. Ale to pro mě neznamená brát věci na lehkou váhu nebo ztratit pokoru, to vůbec. Spíš se pokusit to nějak vyvážit.

Zmínila jste věk – v rozhovoru pro Marianne v roce 2019 jste říkala, že svoji osobní hranici pro mateřství máte ve 35 letech, ale že člověk míní, život mění. K čemu jste došla za ty čtyři roky?

Asi k ničemu. Mám to pořád podobně, tohle se nedá naplánovat. V té době mi přicházela třicítka a byla jsem z toho nesvá. Pak třicítka přišla a vlastně se nic nezměnilo. Přestala jsem z toho být tak vystresovaná, věci prostě přicházejí tehdy, kdy mají přijít.

To chápu, mně je 28 a jsem taky ve stresu.

To je ještě dobrý, ale těch 29, kdy už to šlo fakt k té třicítce, to bylo náročné.

Myslíte tlak okolí?

Tlak okolí i sebe sama. Říkala jsem si, že ve třiceti už přece lidi mají rodiny s dětmi, se psy, s baráky, a já mám pořád pocit, že jsem před rokem vyšla z DAMU a rozhodně se necítím být nějak ultra dospělá. Pak ta třicítka odbila, a najednou se mi ulevilo. Asi jsem měla pocit, že až mi bude třicet, tak budu najednou stará. A ono vlastně ne.

Ale asi vám pořád lidé hádají méně, ne?

To je samozřejmě velká výhoda a jsem za to hodně vděčná. Snažím se o sebe starat, což je fajn tak nějak obecně.

Mohlo by se vám líbit

Taky jste tehdy s kolegyní v rozhovoru řešila, jestli už jste našla pravou lásku – a odpovídala jste, že budete spíš záhadně mlčet. Budete záhadně mlčet i dnes?

Ano, budu. Svoje soukromí chci v médiích a na sociálních sítích sdílet co nejméně. Nechci, aby lidé měli pocit, že patřím všem. Jsem herečka, odhaluju se skrz své role v různých situacích, ale pořád to jsou role. Potřebuju mít svoje soukromí. Nepotřebuju otevřít Instagram a vidět se na každé fotce. Mě zas tak nebaví koukat se na sebe, i když teď jsem si říkala, že tam přece jen dám nějaké fotky z Úsvitu, protože tam strašně moc lidí fotilo skvěle a fotek z natáčení mám hodně.

Herečky často říkají, že Instagram je pro ně dobrá platforma právě v tom, že mají určitou kontrolu nad tím, co se dostane na veřejnost, a bulvár pak nemá důvod spekulovat a vymýšlet si. Nepřemýšlela jste nad tím někdy i takhle?

Bavila jsem se o tom s pár kamarádkami herečkami, které bulvár pronásledoval, když byly těhotné, a ony byly zbytečně ve stresu, že se to tímhle způsobem dozví jejich okolí, kterému to ještě samy neřekly. Tehdy jsem jim i poradila, ať to postnou na Instagram a budou mít klid, protože přesně – vezmete to do svých vlastních rukou. Podle mě jsou v životě momenty, kdy je fajn, že tu informaci známá osobnost pustí přes svůj vlastní kanál. Sama nevím, jak bych se zachovala, ale asi bych se nechtěla takhle stresovat. Celkově se snažím média kolem sebe korigovat, co nejvíc to jde. Chci, aby mě lidi vnímali prostřednictvím mých rolí – aby viděli tu postavu, a ne mě.

A když jste kvůli roli v Úsvitu chodila po Praze s těhotenským břichem, nebála jste se, že se budou šířit drby, že jste těhotná? Nestalo se vám, že vás někdo potkal a myslel si, že je to doopravdy?

Stalo, dokonce jsem si i párkrát z nějakých chudáků kamarádů a známých udělala legraci. To k tomu přímo vybízelo. Byla jsem připravená na to, že kolem toho bude nějaká bulvární kauza, bude se řešit, kdo je otec dítěte a tak dále. Ale říkala jsem si – aspoň to bude reklama pro Úsvit. Nešla jsem s tím na žádnou oficiální akci, jediná možnost byla, že mě někdo vyfotí na ulici, což se nestalo.

Instagram používáte, i když tam nedáváte fotky sebe, ale fotky ze svých cest, které fotíte analogovým fotoaparátem. Pořád vás to baví?

Pořád. Focení se stalo mým velkým koníčkem a relaxem. Dřív jsem fotila na Olympus Mju, kompakt, který je vlastně velmi jednoduchý, ale zamilovala jsem se do kinofilmu a do analogového systému, a teď jsem začala fotit s Leicou. Učím se, je to už vyšší dívčí. Včera jsem se zrovna vrátila z několikadenního výletu do Neapole.

Mohlo by se vám líbit

Jela jste tam fotit?

Ne úplně cíleně, ale na Instagramu už dlouho sleduju jednoho neapolského fotografa a obdivuju jeho práci – a představte si, my jsme se v Neapoli úplnou náhodou potkali, a dokonce jsme spolu šli fotit. Představil mě tam nějakým svým múzám, vyfotil mě při focení. Bylo to pro mě strašně zajímavé setkání, a hlavně jsem žasla, jak to ten osud upředl, byla to fakt velká náhoda. Předtím jsme se nijak nekontaktovali, jenom jsme se navzájem sledovali na Instagramu. Je to můj velký zážitek.

Co vás vlastně na focení chytlo?

Je pro mě opravdu odpočinek být najednou na té druhé straně, být pozorovatel. Taky jsem při focení sama svou paní. A zjistila jsem, že se mi spousta věcí přes foťák líbí víc, než když se na ně jenom koukám. Objevuju díky tomu místa, lidi, věci… Často se mi stává, že teprve když vidím fotku, tak si uvědomím, na jakém krásném místě jsem byla nebo co jsem zažila. Těžko říct, jestli tahle fáze někdy skončí, ale jisté je, že potřebuju stále objevovat – svět, charaktery, postavy, lidi, tvůrce. Věci, které prožívám, dělám a vytvářím, mi musí dávat smysl. A ten smysl může být klidně jenom to, že natočím film, který mě bude prostě jen bavit, aniž by měl nějaký další hloubavý a dramatický přesah.

Umíte si představit mít někdy vlastní výstavu?

Umím. Ale je zajímavé nad tím teď uvažovat, protože ještě nevím, jestli ty fotky z Neapole vůbec vyšly. Ještě jsem film nevyvolala. Možná, kdybyste se mě zeptala za týden, tak vám váhavě řeknu – no, nevím. (smích) Těžko říct, co z toho vyjde, ale doufám, že tam něco bude. A dokážu si do budoucna představit, že pro mě focení bude doplněk k mojí herecké práci.

(Pozn. red.: Deset dní po rozhovoru byla jedna z Eliščiných fotografií z Neapole oceněna editory LFI Gallery a dostala se do výběru Leica Master Shot.) 

Mohlo by se vám líbit
Zdroj článku