Již třikrát byla Elizaveta Maximová (34) nominována na Českého lva. Naposledy za svou roli ve filmu Máma a v seriálu Děcko. I když sošku nakonec nepřevzala, zklamaná nebyla. Jak pracuje sama na sobě a proč se vrátila k divadlu?
Castingy jsou některými lidmi vnímány pejorativně, protože je berou jako určitou zkoušku, u které musí obstát a něco někomu (nebo sobě) dokázat. Já to tak ale nemám. Jsou pro mě jako herecké cvičení, během kterého si vyzkouším něco nového, navíc často máme možnost navzájem se seznámit s tvůrci, s nimiž jsme se předtím nesetkali. Několikrát se mi stalo, že jsem byla na castingu na roli, na kterou jsem se nehodila, ale zapamatovali si mě a později mi nabídli jinou roli v jiném projektu. A je i běžné, že přijdete na casting k režisérce nebo režisérovi, se kterými jste už několikrát točili – ale chtějí si vás vyzkoušet v jiné, pro vás třeba zcela nové herecké poloze.
Ano, dostávám, a jsem za to vděčná. Uvědomuju si, jak vrtkavá a nepředvídatelná může být fortuna v hereckém povolání. Zároveň ale v herectví neexistuje fáze, kdy by člověk přestal úplně chodit na castingy — pokud tedy nejste Leonardo DiCaprio a sám si nekupujete scénáře na dekády dopředu. I přední čeští a evropští herci chodí na konkurzy nebo nahrávají self-tapy.
Bohužel to tak už nefunguje. Když mám hlavní roli a je to velký, tajný projekt - například jako Lucy ve Falloutu, přijdu do studia o něco dřív a společně s režisérem se koukneme na první díl ve studiu, protože platí přísné embargo a nic se nesmí posílat. Někdy jdu ale na dabing a vůbec netuším, co mě čeká. Vím ale, že tam hraje herečka, které jsem hlas už v minulosti propůjčila, a tak už ji mám načtenou a dokážu se na ni rychleji naladit. Zkušenější kolegové vypráví o tom, že se jim dřív posílaly scénáře i filmy, potom se dabovalo ve studiu, kde byli přítomní další herci nebo před tím byly i zkoušky. To už teď ale není a já už jsem zažila dabing v podobě, že se jen přijde do studia a jede se. Režisér/ka vám vysvětlí linku vaší postavy, její tajemství a upozorní, na co si dávat pozor.
To je, ale mě to baví. Dřív jsem dabing dělala třeba jednou ročně a nebyla jsem si v něm jistá. Nechápala jsem ten systém - jak se vyznat v tom nepřehledném množství věcí, které musí člověk najednou sledovat. Nedokázala jsem se trefit ani do postavy, která měla přes obličej roušku. Cítila jsem ale, že by mě to mohlo bavit, tak jsem poprosila o trpělivost. Postupně mi začali dávat větší a větší příležitosti a teď se v dabingu cítím svobodně a baví mě o to víc.
Divadlo stále hraju. Mám představení v Dejvickém divadle, ve Studiu DVA a v Činoherním klubu, ale je pravda, že už jsem nechtěla zkoušet nic nového a chtěla jsem se věnovat pouze natáčení, miluju kočovný filmařský život. Absolutně jsem necítila potřebu zkoušet. Potom mi ale zavolala Beata Parkanová, se kterou jsme točily její film Světýlka, s nabídkou monodramatu s názvem PSYCHOdrama. Řekla jsem jí, že jí moc děkuju, ale upřímně necítím, že bych se chtěla vracet ke zkoušení divadla - stejně jako jsem to říkala poslední čtyři roky na jiné divadelní nabídky. Ale když mi převyprávěla příběh hlavní hrdinky, měla jsem husí kůži. Přesto jsem jí řekla, že divadlo zkoušet nechci. Respektovala to, ale doporučila mi jít na kafe s režisérem Davidem Jařabem. Šla jsem, chvíli jsme si povídali a intuice mi začala ne šeptat, ale vyloženě na mě řvát, že to musím vzít. Že tohle setkání může být výjimečné.
Ne. Zradila jsem sama sebe když jsem ji neposlechla. Můžete se pro cokoli nadchnout, ale to je stále v hlavě. Intuice je to, co vám řekne tělo. A bylo to tak i v případě hry PSYCHOdrama. Před premiérou jsem řekla Davidovi a Beatě, že sice nevíme , co z toho vznikne a jaké to bude, ale už jenom ta cesta rozhodně stála za to, jsem jim za ni vděčná. A jsem ráda, že ani tentokrát mě intuice nezklamala.
Ano, celých 75 minut. Je to náročné, ale sama si tam nepřipadám. Představuji si, že jsem v tu chvíli napojená s Davidem Jařabem, Beatou Parkanovou a všemi diváky. Prostor Violy je navíc tak komorní a magický, že i to prostředí hraje se mnou. Mojí největší oporou jsou diváci, které beru do hry s sebou. Z pohledu mé postavy. Je pro mě důležité se před představením prodýchat do co největšího klidu a nesmí mi záležet na tom, jestli to bude dobré, ale pokouším se pouze o přesnost mé postavy.
Jakékoli profese vás může sežrat zaživa, když na sobě vědomě nepracujete, nejdete do hloubky a jen kloužete po povrchu. Tady je vše ale zveličeno velkou lupou - vidíme osud člověka, který se snaží co nejvíc vyjít vstříc všem okolo sebe, podbízí se vnějšímu světu a ohýbá se pod jeho nároky, aniž by se podíval, co je vlastně uvnitř něho, nevnímá vlastní hodnotu a nenachází síly se sám o sebe opřít. Moje postava v této hře nemá ani jméno. Je to jeden nepovedený osud z milionu. Je sice vyprávěn z pohledu herečky, ale může se týkat kohokoli.
Například chodím na terapii, jsem jejím velkým zastáncem.
Je to osamělá žena po třicítce, kterou nejvíc charakterizuje její profese. Mezi dvacátým a třicátým rokem se soustředila pouze na úspěch v herectví a zanedbala všechny ostatní sféry svého života. Ve chvíli, kdy se psychicky zhroutí a přestane být vnějším světem žádaná, si naplno uvědomí, že už není nezkušenou začínající herečkou, ale už je ve věku, kdy má mít přece nějaké postavení - jenže ho nemá, její sen se nesplnil. I přesto, že je opravdu dobrá. Upřímně nechápe, kde a v čem udělala chybu a hledá odpovědi ve všech okolo, kromě sebe. A divákům přibližuje svoje myšlenkové pochody. Její vyprávění se navíc odehrává na pozadí zkoušení inscenace podle slavného hororu Alfreda Hitchcocka Psycho.
PSYCHOdrama se odehrává v divadelním a filmovém prostředí, které je mi samozřejmě velmi blízké. Setkáváme se s jejím agentem, castingovou režisérkou, předním současným “it” režisérem i jinými herečkami, kterými je buď fascinována nebo je jimi naopak rozčarována. Poznala jsem se v mnoha maličkostech, ale jinak je pro mě uvažování hlavní postavy velkým zdviženým prstem - přesně tomuhle bych se chtěla jako člověk vyhnout. Myslím, že je to příběh, se kterým se ztotožní každý, nehledě na profesi, věk a pohlaví. A kdyby se příběh netýkal přímo vás, určitě vám připomene někoho ve vašem okolí.
Já je tak nevnímám. Místo náročné bych je pojmenovala pro mě nejvíc zajímavé. Náročné jsou pro mě přípravy, během kterých často tápu a pochybuju. Zpětně ale právě to tápání a hledání mě baví a naplňuje, i když v tu chvíli se to jeví jako neřešitelná skládačka, u které trávím hodiny. Čím víc se mohu opřít o přípravu, tím víc jsem vnitřně svobodnější na place nebo na jevišti. Právě jako u zmíněného filmu Máma, kde pro mě nejobjevnější bylo půlroční dobrovolnictví na psychiatrii. U PSYCHOdramatu pro mě zase velkou výzvou bylo mimo jiné učení se desítek stran textu zpaměti.
Kvůli roli mentálně postižené ženy ve filmu Máma se změnila k nepoznání
Stalo a musím říct, že za ty nervy mi to nestojí. Všechno jsem doháněla na poslední chvíli a byla z toho nervózní. Příprava sama o sobě nemusí být vidět, ale vždycky je vidět, když není.
Nebudu říkat, že vůbec. Když jsem na Českém lvu před přenosem říkala, že si dvou nominací vážím, ale nemám připravenou řeč, protože si nemyslím, že je proměním, nekoketovala jsem. Cítila jsem, že to tak prostě je. Neodcházela jsem s pocitem zklamání. Vyhrály krásné projekty a výborní herci. Začalo mi to být trochu líto až ve chvíli, když jsem od tolika lidí slyšela, jak moc mi fandili a jak jim to bylo líto. Snažila jsem se to ale nepřipouštět, protože to byly cizí pocity, ne moje. Ale potěšilo mě, kolik lidí mi upřímně fandilo.
Myslím, že jsem ho takto plný nikdy neměla. Přišly nabídky, které se neodmítají. Původní plán byl ale jiný. Než přišla nabídka z Divadla Viola, chtěla jsem mít několik měsíců volno a cestovat. Často se mi střídají období, kdy je všechno teď, hned a naráz s obdobími relativního klidu.
Je to tak, odjedu pozítří na devět dní, ale ještě nevím kam. Dovolenou ale potřebuju, protože pak se až do října nezastavím. A cítím, že bytostně potřebuju samotu - s knihami, dobrým jídlem a celodenním nicneděláním na pláži.
Ono se vždycky bude o něčem spekulovat. Je to prostě… jenom moje. Soukromé. Až a jestli přijde vnitřní nutkání, tak to třeba budu troubit do všech stran a budu se v tom cítit zcela komfortně. Neplánuju to vědomě. Jsem ráda, že jsem pro bulvár nezajímavá a doufám, že to tak zůstane i nadále.
autorský rozhovor s Elizavetou Maximovou
84 Kč
84 Kč
89 Kč
