Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

Herečka Veronika Korytářová: Štěstí je třeba jít naproti

Nad jejím ztvárněním Vlasty Buriana v libereckém divadle F. X. Šaldy se rozplývali nejen diváci, ale i divadelní kritici. To, že za něj Veronika Korytářová získala Cenu Thálie, tak překvapilo málokoho. Čeho by úspěšná herečka ještě chtěla dosáhnout, kde si nejlíp odpočine a jak vychovává své čtyři děti?

Iva Hadj Moussa | 24. 07. 2023

Děti máte celkem čtyři. Nabízí se tedy otázka, se vám daří skloubit péči o rodinu s divadlem…

Člověk, když už je do nějaké situace vržený, moc nepřemýšlí nad tím, jestli to zvládá, nebo ne. Prostě dělá, jak nejlíp umí. Někdy s manželem nestíháme, občas nám věci protečou mezi prsty. Jsem typ matky, které unikne, že ještě dítěti nezaplatila lyžařský kurz. Ale snažím se. Oba se s mužem snažíme. Někdy je to na dřeň, ale nechceme šidit ani svou práci, a už vůbec ne děti.

Jaká byla vaše cesta k herectví?

V mé rodině se nikdo umění nevěnoval. Často říkám, že když má člověk v životě štěstí, přijde na to, co by ho mohlo bavit. A já jsem to štěstí měla. První známky toho, že mě přitahuje svět divadla, se objevily už v baletu, kam jsem docházela jako malá. Ten svět mě už tehdy ohromil. Pravidelná příprava na vystoupení, zkoušky, zákulisní napětí, když už rodiče seděli v sále… to všechno mě naplňovalo vzrušením a říkala jsem si: Bože, to by se mi asi líbilo, tady bych se chtěla pohybovat! A pak jsem se dostala na hereckou konzervatoř, přestože rodiče tomu nedávali prakticky žádnou šanci. Připadalo jim prazvláštní, že děvče z malého města z Valašska přijde do Ostravy a uspěje. Na druhou stranu mi mé sny nijak nehatili a podporovali mě a povzbuzovali.

Pochybujete občas o své herecké dráze? Nenapadne vás někdy, že byste se možná bývala mohla věnovat něčemu jinému?

Pochybnosti přicházejí, když se člověku nedaří. Taková fáze u mě taky nastala. Bylo to ve chvíli, kdy jsem se na jevišti necítila ve své kůži. Nebyla jsem si jistá, jestli na divadelní prkna vůbec patřím, ale nikdy jsem nepochybovala o své lásce k divadlu. Asi by mi tak jako tak nějakým způsobem v životě zůstalo.

Za vaši osudovou roli se dá považovat ztvárnění Vlasty Buriana pod režií Tomáše Dianišky, za které jste získala divadelní cenu Thálie. Kritici chválili vaši uvěřitelnost a pojetí role, které postavu komika nijak nekarikovalo. Jak jste vlastně k mužské roli přistoupila?

Vždycky je skvělé, pokud nastane dialog mezi hercem a režisérem. Vy přinášíte svůj pohled, on zase ten svůj. Když jsem se dozvěděla, že bych měla hrát Vlastu Buriana, strašně jsem se lekla. Nenapadlo mě nic, co bych mohla nabídnout, nenacházela jsem jedinou paralelu, proč zrovna já bych měla ztvárnit slavného komika. A vůbec – proč žena? A nakonec bylo právě tohle rozhodnutí naprosto zásadní.

Jak vám mužská role sedla?

Podstatné bylo nemyslet na to, že hraji muže. Burian byl obrovskou hvězdou, ale po válce byl obviněn z kolaborace, zažil spoustu nelehkých chvil. A mým cílem bylo co nejcivilněji představit tohoto člověka v těžkých životních situacích. Když se pak charakteru dostanete pod kůži, nepřemýšlíte o tom, jestli hrajete muže, nebo ženu.

Mohlo by se vám líbit

Hana Vagnerová: „Rozhodla jsem se žít podle sebe.“

S herečkou Hanou Vagnerovou (40) o tom, jak prožívá svých „dvakrát dvacet“, o těžkých rozhodnutích, která se vyplatí, o boji s perfekcionismem a o vztahu, v němž se poprvé cítí svá, přestože s přítelem – Francouzem – mluví všemi možnými jazyky, jen ne česky.
marianne.cz

Máte pocit, že mužům rozumíte?

To bych si netroufla tvrdit. Naopak myslím, že čím jsem starší, tím víc mě muži překvapují. Já i mé blízké kamarádky zjišťujeme, že mužskému světu často nerozumíme. Na stejnou situaci například nahlížíme úplně jinak a občas mám pocit, že mužský pohled na spoustu věcí se s tím ženským rozchází. Neříkám, že je to špatně, ale je to tak. Čím déle jsem v trvalém vztahu a čím více mám zkušeností, tím intenzivněji ty rozdíly vnímám. Skoro bych řekla, že jsme odlišný živočišný druh. Ale možná právě to je na vztazích vzrušující.

Myslíte, že v naší zemi existuje rovnoprávnost mezi pohlavími? Jsou u nás férové podmínky pro muže i pro ženy?

Ve své profesi diskriminaci nepociťuji. Ani doma. Můj muž byl dva roky na mateřské, takže jsme oba poznali, co péče a výchova o malé dítě obnáší. Nepopírám ale, že diskriminace v různých formách tady je. To, že já osobně s ní zkušenost nemám, neznamená, že neexistuje.

Bylo pro vás získání Thálie zlomem v kariéře? Druhý den vám určitě drnčel telefon…

Nic takového se nestalo a neděje. Na Thálii jsem byla nominována podruhé – poprvé to bylo za Goethova Fausta v režii Ivana Rajmonta, kde jsem hrála Mefista. Když mi tenkrát zazvonil telefon a oznámili mi to, svět se pro mě zastavil. Říkala jsem si, že teď to začne! Připadalo mi neuvěřitelné, že z těch stovek výkonů, které se každoročně v České republice objeví, jsem prošla do finální trojky. Když jsem se pak účastnila večera v Národním divadle, měla jsem jedinečný, slavnostní pocit. Přirovnala bych to ke svatbě. Člověk se na to chystá a je to – aspoň většinou – jen jednou životě. Thálii jsem tenkrát nedostala, takže to bylo, trochu jako by mi ženich ufrnknul od oltáře. Napodruhé už to vyšlo, ale mobil mi nijak zvlášť nevyzváněl. Ačkoli počkejte… Když jsem si po přenosu zapnula telefon, měla jsem tam asi 130 zpráv. Každá se ohlásila několikerým cinknutím, připadala jsem si jako v kostele o Vánocích, to bylo moc pěkné.

Máte pocit, že jste momentálně takříkajíc na koni?

Ale vůbec ne. Pochopila jsem, že samo od sebe se nestane nic. Vždy je třeba jít štěstí naproti a nejsem si jistá, že zrovna tohle ovládám. Pro nás, herce z oblastních divadel, je složité dostat se na castingy, často se o nich ani nedozvíme. Proto je teď mým přáním vykouknout z bubliny divadla, které mám bytostně ráda, stojím si za ním a cením si toho, jakým způsobem se o mě stará. Ale bylo by hezké zkusit si i něco nového. Mým snem není být mediálně známá, ale nahlédnout i do jiných oblastí naší profese, jako práce pro rozhlas, načítání audioknih a podobně.

U jakého filmu nebo seriálu jste si řekla: „Tak tady tu roli bych strašně chtěla?“

Jednoznačně u Dámského gambitu. Ta role skýtala neuvěřitelnou škálu poloh, obrovský vývoj se spoustou zvratů. Byla skvěle napsaná a geniálně zahraná.

Mohlo by se vám líbit

„Jsem kreativní snílek,“ říká Kristýna Leichtová

Přestože má herečka Kristýna Leichtová dvě malé dcery, stíhá hrát v Plzni, Praze i Ostravě. A ještě rozjela vlastní podnikání. V otevřeném rozhovoru vysvětluje, proč veřejně mluví o svém zneužití v dětském věku, jak to ovlivňuje její výchovu a proč už by ženy neměly mlčet.
marianne.cz

Existuje mezi herci a herečkami řevnivost, nebo dokonce žárlivost?

Situace je odlišná ve stálém souboru v kamenném divadle a například ve skupině hereček stejného věku, které obcházejí castingy a ptají se: proč ona, a ne já? My jsme stálý divadelní soubor a víme, že pravděpodobně budeme společně tvořit další léta, tudíž si práci navzájem přejeme. Vycházíme spolu hezky. Což samozřejmě neznamená, že by si člověk některou roli nepřál pro sebe. Ale je dobré to přijmout. V divadle si práci nevybíráte – dostáváte ji.

Dočetla jsem se o vás, že máte ráda horskou turistiku. Proč vás přitahují právě hory?

Byla jsem typické panelákové dítě. Aby nám zpestřili život v bytě s umakartovým jádrem, brali nás naši často na výlety. Jezdívali jsme do Vysokých Tater, dodnes je mám strašně ráda. Jako dospělá jsem se ráda potulovala po horách třeba v Norsku, Rumunsku nebo na Islandu. Svobodné potulování skončilo s rodinou. Nejsem natolik adrenalinová máma, abych sbalila děti a vyrazila s nimi pod stan do hor. Přece jenom potřebuji nějaký komfort.

Jaký je váš vysněný odpočinek?

Hrozně ráda čtu, ale opravdu si odpočinu na výletech. Jednou jsem zabloudila a sama ušla asi 57 kilometrů. Bylo to fyzicky šíleně namáhavé, ale naprosto jsem si vyčistila hlavu.

Jaká jste máma? Patříte mezi ty důsledné?

Bohužel ne a trochu mě to trápí. Přála bych si taková být, protože mám pocit, že to funguje a nese to ovoce. Ale nejde mi to, i když se fakt snažím. Dokonce bych řekla, ačkoli nechci paušalizovat, že mé kamarádky z hereckého prostředí nejsou tak důsledné matky jako mé jiné přítelkyně, ženy z jiných profesí. Třeba je to jen náhoda, těžko říct. Možná je to i tím, že máme neurčitou pracovní dobu a často přicházíme domů až pozdě večer. V každém případě jsem ale mámou možná ne důslednou, ale milující.

Připadá mi, že spousta lidí se potýká s obavami z budoucnosti. Jak to máte vy?

Nepovažuji se za životní optimistku, všechno hodně zpochybňuji. Přesto bych řekla, že nepropadám beznaději. Lidstvo si vždy nějak poradilo. Nechci propadat skepsi. Svět je krásné místo pro život.

Mohlo by se vám líbit

„K partnerovi potřebuju vzhlížet,“ říká v rozhovoru Jana Krausová

Až mi bude 68, chtěla bych vypadat, mluvit a žít jako Jana Krausová. Tahle herečka je totiž plná energie, má úžasné charisma, smysl pro humor – a spoustu plánů.
marianne.cz

Vypadáte báječně, ale přesto: máte někdy obavy z přibývajících vrásek?

Nemám. Přijímám to jako danou věc, kterou nelze změnit. Ale je pravda, že zbožňuji kosmetické procedury, přírodní kosmetiku, nádherné vůně, čistotu. Neutrácím moc za kabelky a oblečení, ale kosmetiku nebo masáže vyhledávám. Mám ráda, když se o mě někdo stará, když mě někdo hladí, dělá mi to krásně.

Dá se divadelním herectvím uživit?

Není tajemstvím, že platy herců v divadlech jsou nízké. Naštěstí, a to říkám s velkou vděčností a pokorou, mi rodinné zázemí umožňuje žít spokojený život. Jako divadelní herečka se čtyřmi dětmi bych se bez zázemí neobešla.

Nelákalo vás někdy přesunout se kvůli příležitostem do Prahy?

Nejsem natolik odvážná, abych opustila jistotu. A jistota je pro mě momentálně to, že mohu hrát ve svém milovaném divadle a dostávat v něm role. Dělat to, co jsem si vysnila. Vždyť jsem šla k divadlu, abych mohla hrát, ne proto, abych čekala na filmové role v Praze.

Co pro vás znamená Liberec, kde žijete?

Pocházím z města v podhůří Beskyd, takže přesídlení do města v těsné blízkosti Jizerských hor je mi příjemné. Dosah do metropole je dobrý a zároveň jste blízko přírodě. Vyhovuje mi, že na každé konečné tramvaje vystoupíte prakticky v lese. Mám jen dojem, že Liberec je brán spíše jako sportovní město, a mně by se líbilo, kdyby se tu více docenila kultura.

Tak k tomu poměrně významně přispíváte…

Jestli k tomu přispívám výrazně, si netroufnu říct. Ale jo, snažím se!

Chodí lidé do divadel tak hojně jako před pandemií?

S určitou pýchou sleduji, že naše činoherní představení jsou většinou vyprodána, a mám z toho obrovskou radost. V poslední době pořád slyšíme, jak si budeme muset utáhnout opasky a budeme muset šetřit. Kultura je položkou, která není pro náš život nezbytná, proto pokud se situace v ekonomice zhorší, lidé pravděpodobně budou šetřit právě na zábavě. Ale i přes nejčernější scénáře jsem přesvědčená o tom, že divadlo přežije všechno. Je tu s námi přes dva tisíce let. Živá kultura je nenahraditelná. Tak vidíte, nakonec jsem asi přece jen optimistka!

Jaký je to pocit, když vám tleská plný sál?

Je to nádherné a zároveň pomíjivé. Skončí děkovačka a je to pryč. Zároveň je to pro nás, divadelní herce, jediné skutečné měřítko toho, jak se nám představení podařilo. V průběhu večera dochází k různým interakcím a vyvrcholí to vzájemným poděkováním. Diváci nám potleskem poděkují, že jsme pro ně hráli, a my jim úklonou poděkujeme za to, že přišli.

Jaký máte vztah k sociálním sítím?

Je to otázka, kterou se teď dost zabývám. Přiznám se, že svět sociálních sítí mi blízký není. I tak jsem propadla pýše a nechala jsem si svou dcerou asi před půl rokem zřídit Facebook, ale zatím jsem nějak neobjevila, k čemu je dobrý. Čtu si desítky příspěvků a mnohdy ani netuším, proč je pisatel zveřejnil. Přece když už se chci s něčím svěřit celému světu, měla by to být myšlenka, která si ten prostor zaslouží. Zkrátka pokud se chci prezentovat, mělo by to mít svou váhu. Sdělovat světu, že v Liberci roztál sníh nebo že jsem si uvařila fakt dobrý čaj, mi připadá tak banální, že si to tu pozornost snad ani nezaslouží. Ale nejspíš jsem v tomhle konzerva a vůbec tomu nerozumím.

Ale třeba byste tam mohla dát tento rozhovor…

no vidíte, to by šlo!

Mohlo by se vám líbit

Jitka Zelenková: „Možná bych měla zestárnout, ale nějak se mi to nedaří.“

Začátkem června oslavila 73. narozeniny, ale nehádá jí to nikdo. Se zpěvačkou Jitkou Zelenkovou o touze po dobrodružství, kráse i prokletí samoty, schopnosti odpouštět a otázkách, které by chtěla položit své mamince.
marianne.cz
Zdroj článku

Související články

Dům
Petr Fiala a jeho žena Petra citlivě zrekonstruovali měšťanský dům v samém srdci Poděbrad

Petr Fiala a jeho žena Petra citlivě zrekonstruovali měšťanský dům v samém srdci Poděbrad

Dům
Klasika s moderním šarmem: Dům s s vůní Provence a skandinávským hygge každého okouzlí

Klasika s moderním šarmem: Dům s s vůní Provence a skandinávským hygge každého okouzlí

Byt
Bydlení snů v Praze: Měl tu stát fotbalový stadion, nyní se majitelé z jedenáctého patra kochají výhledem na Pražský hrad

Bydlení snů v Praze: Měl tu stát fotbalový stadion, nyní se majitelé z jedenáctého patra kochají výhledem na Pražský hrad

Dům
Elegance a rustikální kouzlo: Tento prázdninový dům vás okouzlí

Elegance a rustikální kouzlo: Tento prázdninový dům vás okouzlí