Přejít k hlavnímu obsahu
Rozhovory

Ivan Lupták: „Divadlo není poslání, ale práce.“

Info ikona
Ivan Lupták

Ivan Lupták (35) momentálně hraje lékaře hned ve dvou seriálech. Jaký je pacient a co ho přimělo den ze dne skoncovat s cigaretami i alkoholem? A jak nejraději tráví čas se svým přítelem, interiérovým designérem?

Vím, že jste nadšený z nové chalupy. Dalo se tam jezdit i v zimě?

Teoreticky ano, i když kamínka jsou jenom v jedné místnosti, takže první noc spíte v kulichu, rukavicích a dvou mikinách. Lidé na to pak rádi vzpomínají, je to romantika. Strávil jsem tam i oba jarní lock­downy, mohl jsem tam pracovat a užívat si volno. To bylo fajn.

Takže nedostatek práce na vás nedolehl…

Já jsem věděl, že mě v budoucnu nějaká práce čeká, takže jsem se nehroutil a neděsil se, z čeho budu žít. V tomhle jsem měl ohromné štěstí. A současně jsem měl dost času připravit se, oddechnout si a být tam, kde to mám nejradši. 

Tím „mohl jsem tam pracovat“ myslíte manuální práce?

Ano. Je to zvláštní, protože jsem na obě ruce levý, ale mám bezvadného souseda, který se vším pomůže. Má veškeré nářadí, i takové, o kterém ani netuším, že existuje. Přesně mě navede – vezmi tohle, takhle ho chytni a udělej s ním tenhle pohyb. Ale že bych si sám vymyslel, že něco opravím nebo ukutím, to ne. 

Třeba si postavit pergolu, to ne?

Ne, to by nedopadlo dobře. Já mám chalupu spíš na odpočinek. Je mi tam dobře. Navíc je na Kokořínsku, takže je i kam jet na výlet.

Na manuální práce je šikovný spíš váš přítel, četla jsem.

Ano, ten to dost dohání. Přítel a soused jsou ti, kdo na chalupě nejvíc makají. 

Jak jdou pobyty na chalupě skloubit s vaší prací? 

S mojí celkem ano, ale hůř to jde dohromady s profesí mého přítele, protože pracuje od pondělka do pátku, a já naopak hlavně o víkendech. To má totiž většina kolegů nejméně závazků v divadle, takže se natáčí. Ale pak mám zase v týdnu den nebo dva dny volna. Na chalupu ale klidně vyrazím i sám, nemám s tím problém. Ovšem naposledy jsem tam byl v září, protože od října točím dva seriály. Dál Ordinaci, která teď běží na Voyu, a nově i lékařský seriál Chlap pro Novu. Je to podle italské předlohy, na základě skutečných událostí, převedené do českých reálií. Je to uzavřená série, má šestnáct dílů. 

Koho tam hrajete?

Opět doktora, ale jinačího než v Ordinaci. Je to tvrďák s jemnou duší, nešťastně zamilovaný kluk, ale nedává to moc najevo. 

Hrajete už ve druhém lékařském seriálu. Jaký vztah máte k medicíně?

Máma je zdravotní sestra a vždycky tvrdila, že budu doktor. Tak teď má doma aspoň seriálového doktora. U nich v nemocnici je za exota, že její syn je ten doktor z Ordinace. Myslím, že si tu popularitu užívá. Hlavně tedy tu svou. 

Neupozorňuje vás na různé chyby a opomenutí? Já se třeba vůbec nemohla dívat na seriál Redakce, protože takhle to prostě v žádné redakci nevypadá.

Jasně – když jsem v Ordinaci a teď i v Chlapovi viděl ty kulisy, říkal jsem si, že takhle hezká nemocnice v Čechách tedy není. Aspoň v nemocnicích, které jsem kdy navštívil, to takhle fakt nevypadalo. Ale jinak máme sálové sestry a lékaře, kteří hlídají, abychom neříkali úplné blbosti, abychom drželi operační nástroje správně a aby grify rukou aspoň trochu odpovídaly skutečnosti. Lidé z nemocnic se podílejí i na tvorbě scénářů. 

Nepodepsaly se na vás tyhle role nějak? Nepozorujete se třeba víc?

To ani ne, myslím ale, že jsem velmi hodný pacient. Jakmile mi lékař řekne, abych něco udělal, pokorně to udělám. Lékařů i dalších lidí, kteří pracují v nemocnici, si ohromně vážím. 

Navíc vyznáváte zdravý životní styl, takže by z vás měli jistě radost.

Teď asi jo. Přestal jsem kouřit, už jsou to čtyři roky. A to jsem kouřil krabičku denně. Ani alkohol už nepiju. Seknul jsem s tím, protože jsem měl epileptický záchvat. A doktoři řekli, že pokud nechci, aby se to opakovalo, měl bych změnit životní styl. Tak jsem začal žít zdravě a je to dobrý.

Promítlo se to i ve stravě?

To ani ne. Jídlo považuju za dar a mám ho moc rád. Hlavně thajskou kuchyni a taky maso. 

Kdo u vás doma vaří?

Když už, tak přítel, já na to nějak nemám vlohy, spíš rád konzumuju. V týdnu se ale stravujeme blízko práce, třeba si zajdeme na oběd, a večer se odbudeme tím, co najdeme v lednici. Žádné velké vyvařování.

Nějaké společné koníčky a záliby ale jistě máte.

Teď nás nejvíc spojuje předělávání chalupy k obrazu našemu. Přítel je interiérový designér, takže je ve svém živlu. A pak nás baví dělat výlety po okolí. Oba máme rádi kolo nebo si jdeme zaplavat do bazénu. 

Interiérový designér – tak to jste neustále obklopen krásnými věcmi, nebo ne?

Znáte to rčení o kovářově kobyle… Ba ne, máme to doma hezké. A je pravda, že i díky našemu vztahu jsem začal nahlížet na věci jinak. Začal jsem si víc všímat toho, jak vypadají, a vidím je jiným okem. A taky už vím, co můžu nebo nemůžu přinést domů. Co projde a co neprojde.

Co vám naposledy neprošlo?

V létě jsem velmi výhodně koupil rokokové křeslo. A to byl tedy velký boj. Prosadil jsem si ho, ale až po několika hádkách. Zato sdílíme lásku ke kočkám. Máme dva kocourky, jsou to exoti, doslova – ta rasa se jmenuje exotická krátkosrstá kočka, pochází z perské kočky. Vlastně jsou hrozně oškliví, mají spláclý čumák, a tím jsou právě ohromně roztomilí. A povahově jsou skvělí, přátelští, společenští, skoro jako pes. O kočce jsem uvažoval dlouho, a když kamarádka z divadla zjistila, že se kvůli alergii musí vzdát kocourka, vzal jsem si ho. A totálně jsem mu propadl. Byl to úžasný mazel, dokonce jsme se kvůli němu přestěhovali do jiného bytu. Původně jsme totiž bydleli v podkroví a hrozilo, že by mohl vypadnout z okna. Bohužel na podzim nečekaně umřel. Byly mu teprve čtyři roky, jenže měl nemocné srdíčko. A já to nevydržel a pár týdnů nato jsem přinesl domů dva nové.

Stejný druh?

Ano, chtěl jsem zase exoťáky. Jsou to bráchové a jsou super.  

Měli jste kočky i doma, u rodičů?

Ano, kočky i psy. Mám rád obojí, jenže pes je časově náročný. Nedovedu si představit mít ho v Praze, a ještě při práci, kterou vykonávám. To zkrátka nejde. Kočky jsou mnohem soběstačnější, zvlášť ty bytové.

Jaké byly reakce na to, když jste předloni v rozhovoru pro magazín Práva poprvé otevřeně řekl, že nemáte přítelkyni, ale přítele?

Původně jsem o tom ani nechtěl mluvit, ale pak jsem si říkal, že to nemá smysl tajit. A v důsledku se mi dost ulevilo. Okolí to vědělo už dávno, ale lidi, kteří mě neznají, okolo toho tématu  často chodili jako kolem horké kaše – a tímhle to opadlo. Reakce byly moc hezké. Možná přišla jedna dvě nepříjemné, pitomé zprávy, ale jinak to lidé vzali dobře. 

Větší emoce vzbuzuje divadelní představení Král Otakar. Prý se stalo i to, že vás chtěly inzultovat pohoršené seniorky.

Ano, jel jsem do divadla, do tramvaje ke mně přistoupily dvě starší dámy a povídaly, že viděly Krále Otakara a že to bylo strašný, že musely odejít. Ale mám pocit, že nafackovat chtěly režisérovi. Taky z té inscenace odešel divák s manželkou, protože se tam svlékám donaha, a křičel – fuj, hanba, do Rokycan s tím nejezděte! 

Jak v takové situaci reagujete?

Na svou scénu poměrně dlouho čekám v aule u vstupu do divadla, a tak potkávám lidi, kteří rozhořčeně odcházejí během představení. Jdou na Krále Otakara a myslí si, že to bude historická, výpravná záležitost, a ona je to dost velká avantgarda. Když se rozčilují, snažím se je uklidnit, že o nic nejde, a zvu je na Plejtváka. Tam se nikdo nesvléká.

„O nic nejde?“ Neměl byste být jako herec ten, pro koho je divadlo vším?

Nikdy jsem divadlo nevnímal hystericky, křečovitě, jako něco nedotknutelného. Někteří kolegové ho berou jako poslání, já to tak ale nikdy neměl. Divadlo je jenom divadlo. A vždycky, když jsem měl velkou trému – protože já jsem trémista, a jaký – a už mě to nepříjemně svazovalo, snažil jsem se uklidňovat právě tím, že o nic nejde. Že nejdu operovat člověka, kterého můžu zabít.

Ale asi je těžké si ten nadhled zachovat.

Jasně že jo. Tréma se navíc s léty zhoršuje, to vám řekne každý herec nebo herečka. Sám nevím proč, je to samovolné. Záleží i na tom, jak se člověk vyspí, je to alchymie. Člověk leze před lidi, kteří si za představení zaplatili, a cítí určitou zodpovědnost. Nechcete selhat. Chcete být dobrá a předvést to nejlepší. To je svazující.

Ještě pořád se považujete za pesimistu? 

Zase – záleží na tom, jak se člověk vyspí. Je ale pravda, že jsem si vypěstoval zvyk radši si představovat, že to dopadne mnohem hůř, abych byl případně překvapený, že to nakonec není tak strašné. Ale snažím se to odbourávat, protože pak z toho v noci nespím, o všem moc přemýšlím a vidím všechno černě. Vždycky vidím ve všem problém. Jak to zvládnu, jak to dopadne? Pokaždé si představím nejhorší možný scénář, a pak si říkám – proč ses z toho tak nervoval? Vždyť to dopadlo docela dobře.

Máte problémy se spaním?

Ano, v takových zvláštních periodách. Jsou období, kdy blbě spím, ale ta má asi každý.

Úplně každý ne. Nicméně upřímně soucítím, trpím totiž nespavostí od dětství.

Já taky! Pozoroval jsem to u sebe už jako malý. Možná v tom hrají roli nějaké stresy z dětství? Stává se vám, že celou noc probdíte?

To naštěstí ne, ale budím se tak po čtyřech hodinách a pak usnu leckdy až za svítání.

Já to tak nesnáším! Přesně v tyhle chvíle si představuju ty nejhorší scénáře, a teď to jede hlavou, rozbuší se mi srdce, říkám si – uklidni se, ale stejně už nezaberu, anebo hodně pozdě. Už několikrát se mi stalo, že jsem celou noc proležel v posteli a pak jsem vstal a šel do práce. Úplně zničený. 

Ano, člověk je pak úplně zdeptaný.

No právě. Jdete spát v jedenáct, a najednou jsou dvě ráno. Říkáte si – v šest vstávám, to je ještě dobrý, ještě mám čtyři hodiny. A pak jsou tři, čtyři, a už nemá smysl usnout. I když se snažím, strach tomu zabrání. To jsou hodně nepříjemné chvíle. Lidé, kteří denně chodí spát v deset a vstávají v pět ráno, tyhle problémy asi nemají. Ale pokud chodíte spát pokaždé jindy a jindy vstáváte, třeba kvůli své profesi, tak je to horší. Mezi herci rozhodně nejsem žádná výjimka, skoro bych řekl, že se s tím potýká většina kolegů.

Že by nespavost byla herecká nemoc?

Opravdu myslím, že to spolu souvisí. Jo a taky už si neberu do postele počítač. Dřív jsem to dělával, díval jsem se před spaním na filmy a různé pořady. Teď si místo toho každý večer přečtu pár stránek nějaké knížky.

Co jste četl naposledy? 

Mám rád Harukiho Murakamiho a zrovna jsem dočetl biografii Woodyho Alena Mimochodem, to bylo fajn. Zato román Lízni si a hrej od americké autorky Joan Didionové byl docela psycho. Je to o psychotické herečce, která je úplně vybzikaná ze svého života. Tak to bych před spaním úplně nedoporučoval. Teď ale čtu Harryho Pottera dvojku – to je na dobrou noc ideální. 

Zdroj: Autorský článek