Přejít k hlavnímu obsahu
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Rozhovory

IVETA FABEŠOVÁ: Nebudu bulet do polštáře

Info ikona
Iveta Fabešová

Cukrářka Iveta Fabešová má za sebou náročné období. Při rozchodu s mužem přišla o cukrárny, které vybudovala, a musela začít od nuly. Jak se s tím vyrovnala? A stále věří na lásku jako z pohádky?

Promotion
Eva Kadavá | 3. 01. 2022

Na webu své kavárny máte motto: Pro ty, kteří věří ve své sny. O čem jste snila jako malá holka?

O spoustě věcí, jako každá malá holčička. Bavilo mě psát. Pamatuji si, že jsem jednou mamince řekla, ať mě neruší, že jdu psát knížku. To mi bylo devět deset let.

O čem byla?

O koních. Napsala jsem dvě stránky a bylo hotovo. Mám ráda slovo, bavilo mě už jako malou. Jako dítě má člověk pocit, že je všechno jednoduché.  

A z toho, o čem jste snila, nejen jako dítě, splnilo se něco?

Částečně. Přála jsem si mít šťastnou, spokojenou rodinu jako z reklamy na pojišťovnu. Je v ní domek, v něm sedí máma, táta, děti, labrador… Přesně tak jsem se viděla. To se mi úplně nesplnilo. Mám ale krásné děti a jsme šťastní. Člověk ale asi nemůže mít v životě všechno.

Občas se stane, že když se člověku sny splní, dostaví se rozčarování a otázka: to je tedy všechno?

Rozčarovaná jsem nikdy nebyla. Spíše jsem si uvědomila, že splněním snu o vlastní cukrárně všechno teprve začíná. V okamžiku, kdy jsem otočila klíčem ve dveřích své první cukrárny, mi došlo, že teprve teď se ten kolotoč pořádně roztočil. 

Přijde někdy okamžik, kdy si řeknete: teď už mám splněno?

Myslím, že ne. To bych si musela vybrat jiný obor, gastronomie takhle nefunguje. Je to živý organismus, který se stále vyvíjí a mění. Shodou okolností jsem se nedávno potkala s pány Sapíkem a Pohlreichem a na nich to vidíte. Jsou to staří matadoři a stále řeší stejné věci, i po třiceti letech. Je to nikdy nekončící příběh.

Svůj cukrárenský byznys jste vybudovala společně se svým bývalým manželem Janem Ševěčkem. Myslíte, že kdyby se tenkrát vaše cesty neproťaly, ubíral by se váš život jiným směrem?

Možná by některé věci trvaly déle, ale stejně by k nim došlo. Svou cukrárnu bych měla tak či tak. Možná by vypadala jinak. Nechci ale hodnotit, co by, kdyby…

Covidový rok byl náročný pro všechny. Vy jste ale navíc prošla rozchodem. Sehrála při tom pandemie nějakou roli?

To si nemyslím, situace k tomu směřovala už rok předtím. Jenom se pak vše seběhlo strašně rychle, dodnes ani nevím jak. S mužem jsme spolu nežili už delší dobu, ale každý den jsme se potkávali v práci. Přestože měl jiný vztah, fungovali jsme normálně. V určitém okamžiku se ale vše vyhrotilo a já dostala výpověď. (smích)

Pak přišla formální část rozdělení majetku…

Rozdělení ve velkých uvozovkách. Žádné rozdělení neproběhlo.

Vašemu muži zůstaly provozovny. Sledujete, co se v nich děje dál?

Ne. Na sociálních sítích jsem si je zablokovala a kamarády a rodinu jsem poprosila, aby mě o ničem neinformovali. Nezajímá mě to. K čemu by mi ta informace byla? Tuším, že to říkal dalajlama: Než o někom někomu něco řeknete, rozmyslete si, zda ho ta informace někam posune. Jaký má pro něj význam? A mě to nikam neposune, žádný význam to pro mě nemá. 

Rozchodem jste přišla o všechno, co jste léta budovala. Jaké to je, probudit se a nemít nic? 

Ve chvíli, kdy zůstanete úplně bez prostředků – a myslím tím opravdu úplně – a máte vedle sebe dvě děti, tak vám nic jiného než vstát a něco dělat nezbývá. Je to motor, který vás nakopne. Přece nebudu doma bulet do polštáře.

A měla jste takové období?

Měla, spoustu. Ale pustila jsem se rychle do práce a ta mě z toho dostala. Zaměstnala jsem hlavu. Pak jsem spustila e-shop a zvedla se obrovská vlna solidarity. Byla jsem bez auta, seděla jsem doma na gauči a říkala si, jak budu vozit děti do školy a školky. A z ničeho nic zazvoní telefon a někdo vám řekne: Dobrý den, my bychom vám chtěli dát auto. To jen sedíte a koukáte. A takových věcí se stalo víc. Měla jsem také strach, že přicházím o svou značku, že už za IF Café nikdo nevidí Ivetu Fabešovou. Zjistila jsem ale, že to tak není, že mě lidé znají a mají rádi. To jsou okamžiky, které mě drží nad vodou, když se mi nechce vstát. Pak sama sobě říkám: přestaň fňukat, zvedni zadek a jdi dál. 

Jak jste zvládla vybudovat podnikání z nuly znovu úplně sama?

Bylo to šílené období. Tři dny v týdnu jsem byla na noční. Přivezla jsem děti s maminkou domů, pomazlila je, v sedm si vzala věci a vrátila se druhý den na oběd. Pak jsem na hodinu odpadla, ve dvě se vzbudila a začalo to znovu. Myslím, že i díky tomu jsem neměla čas se v tom rýpat. Všechno se to stalo jako lusknutím prstu. Najednou na mě spadl balvan a já věděla, že ho musím zvednout a dostat nad hlavu. Jen jsem netušila jak. Spousta žen se mě teď ptá, jak jsem to zvládla. Ale já si tu otázku nekladu, já ty věci prostě dělám. Řeším věci tak, jak přicházejí. Občas si možná namelu držku, ale to k životu patří. 

Zmínila jste svoje děti. Jak se vám daří skloubit mateřství a podnikání? 

Jednoduché to není, velmi mi pomáhá moje máma. Fungovala celé roky, hlídala, jezdila za námi. Za ty roky jsme už všichni nějak nastavení. Jsme v neustálém běhu a jsou na to zvyklé i děti. Snažím se jim vysvětlit, co obnáší moje práce a že je důležité si splnit povinnosti a až pak jít na hřiště. Myslím, že díky tomu vědí, že věci nevznikají jen tak samy. To, že občas vstávám ve tři ráno a jdu do práce, jim předá informaci, že k některým věcem je zapotřebí úsilí.

S touto zkušeností, kdy se ve vztahu prolínaly láska a práce, udělala byste dnes něco jinak?

Určitě ano. Než se do čehokoli pustíte, musíte si všechno vyřešit právně. Je fajn mít růžové brýle a říkat si, jak je prima, že jsme v tom společně. Jenže po sedmi letech práce mi z toho, co jsem vybudovala, nezůstalo vůbec nic. Odešla jsme s prázdnou, jen se svým jménem. Takže bez ohledu na cokoli je potřeba oddělit, jestli jste obchodní partneři, nebo manželé. Mít vše férově nastavené a myslet na zadní vrátka. Nikde není psané, že spolu budete po zbytek života. Ve chvíli, kdy má člověk děti, nejedná už jenom sám za sebe, má zodpovědnost i za ně. Zpětně to vidím tak, že jsem k tomu měla přistoupit dospěleji. 

V knize Vše sladké děkujete rodině, dětem, tetičce Blanche. Nenašla jsem, že byste za něco poděkovala svému muži. Je tam jen stručné vyjádření nazvané Za všechno dobré a zlé. 

Psala jsem to rukou a je to na zvláštní stránce knihy. Bylo to velmi osobní. I přes to všechno zlé, co se nakonec stalo, bych si nikdy nedovolila zpochybnit jeho podíl na našem společném podnikání. Cesta, kterou jsme ušli, byla prací nás obou. Každý jsme plnili svůj úkol a díky tomu jsme byli schopni z firmy o dvou lidech během šesti let vybudovat společnost o 120 zaměstnancích a čtyřech provozovnách a k tomu největší cukrářskou akademii ve střední Evropě. To jsou věci, které se jen tak nestanou.

Takže žádná zášť?

Tu v sobě nemám. Nepřemýšlím, co si možná řeší druhá strana. Chci každé ráno vstát a být schopná podívat se sama sobě do očí. Vědět, že se nemám za co stydět. Vždycky si říkám, že co vyšlete, to se vrátí, takhle jsem nastavená celý život. A když dostanu od života facku, vždycky vím, za co to je. Jsou to poučky, které se učí malé děti ve školce, a jsou pravdivé po celý život. Je vždy na zodpovědnosti toho kterého člověka, aby se srovnal s tím, jestli někomu ublížil nebo se nezachoval úplně fér.  

Ví se o vás, že vaší velkou kamarádkou je spolužačka z gymnázia Gábina. Věříte na holčičí přátelství?

To je zajímavá otázka. Věřím. Jsme přítelkyně už 22 let. 

Tedy v dobrém i ve zlém…

Přesně, v dobrém i ve zlém. Prošly jsme spolu nejrůznějšími úseky života. Gabča třeba byla dlouho nemocná, řešily jsme spolu vztahy, její problémy s početím, teď můj rozvod. Zároveň u toho všeho ale byla hromada legrace, spousta vzpomínek. Byly jsme opravdu divoké puberťačky. Dnes se modlím, aby moje dcera nebyla stejná jako já, a Gabča si z toho dělá legraci. Říká mojí Natálce: Počkej, až ti bude patnáct, řeknu ti, jaká v tom věku byla tvoje máma. To se vždycky modlím a obdivuju svoje rodiče. Opravdu jsme byly neuvěřitelné, puberta s námi mlátila. 

Působíte jako křehká žena, které by skoro mohly na zádech vyrůst andělská křídla. Nechce se mi věřit, že jste na gymnáziu takhle vyváděla…

Bylo to opravdu divoké. Možná proto, že mě škola strašně nebavila. Asi jsem měla problém s autoritami, takže jsem neustále za něco bojovala. Měla jsem pocit, že je svět nespravedlivé místo a já ho rebelií zlepším. Měla jsem tehdy v ročníku snad nejhorší průměr, ale byla jsem předsedou školní samosprávy, což moc nešlo dohromady. Na takovém místě bývají obvykle šprti. Týden co týden jsem byla v ředitelně. Za průšvihy a zároveň se svými zlepšováky. Bojovala jsem snad i za kvalitu toaletního papíru. 

Po gymnáziu jsem ale odletěla do Spojených států a to mě strašně změnilo. Ten rok a půl ze mne udělal extrémně zodpovědného člověka. Hlídala jsem děti, chodila do práce… Vrátila jsem se jako 21letý dospělý člověk. Najednou jsem si nerozuměla se svými vrstevníky. Vysoká škola, kam jsem po návratu nastoupila, to byly samé mejdany a večírky. Mně to ale nic neříkalo a po prvním ročníku prezenčního studia jsem přešla na dálkové a začala pracovat. Zpětně mám pocit, že mě pobyt ve Státech zformoval do člověka, kterým jsem dnes. Byl to pro mě důležitý životní milník. 

Co vás vedlo k tomu, studovat sociální pedagogiku?

Byla za tím touha měnit svět. Chtěla jsem studovat jakýkoli sociální obor. Lákala mě psychologie, na kterou jsem se ale nedostala. Časem mi došlo, že to nebyla ideální volba. Představa, že jako třiadvacetileté tele budu radit dospělým lidem, jak mají žít, starat se o děti, byla absurdní. 

Říkáte o sobě, že vnímáte vztahy optikou pohádek. Stále věříte na velkou životní lásku? 

Věřím, v tom jsem stále stejná. Neznám takových vztahů příliš, ale nějaké ano. Utvrzují mě, že existují příběhy o princích, princeznách a harmonických vztazích. Je za tím ale tvrdá práce. Jakmile se ze vztahu vytratí respekt, je to v háji. Láska se možná vyvíjí, ale nemizí. Pokud je ve vztahu správná podstata, tak tam zůstane. Není ale možné při prvním problému vzít nohy na ramena a utéct. 

Ne každý možná ví, že kdysi byl vaším partnerem herec Jan Budař. Zaujalo mě, jak jste se seznámili: byla jste na jeho představení a pak jste mu napsala mail. To děláte běžně, že oslovujete muže, kteří vás zaujali?

Ne ne, to zní, jako kdybych obesílala půlku republiky! Tak to není ani náhodou. Jen jsem mu chtěla poděkovat za představení. I mně přijde hezké, když mě v kavárně zastaví zákazníci a řeknou, že mi chtějí poděkovat. Stejnou potřebu jsem tehdy měla já. Říct mu, že to bylo hezké představení, a ať se mu daří. Vznikla z toho intenzivní mailová komunikace a pak i vztah. Ale máte pravdu, že moje vztahy často začínaly psaním. Jak už jsem říkala, píšu ráda, dokonce i takové fejetonky, které si schovávám do šuplíku. A pak také využívám statusy na sociálních sítích. Přijde mi, že z řeči, z vyjadřování člověka poznáte. 

Vrátím se úplně na začátek. Máte ještě nějaké sny a věříte v jejich splnění?

Konečně jsem si splnila sen a mám svou cukrárnu. Mám pocit, že to předchozí byl spíš takový sen na zkoušku. A ani to možná nebyl můj sen, nebylo to úplně ono. Někde jsem četla takový citát: Co k vám patří, o to nemůžete přijít. A co není vaše, to neudržíte. Takže vlastně až nyní mám pocit, že žiju opravdu svůj sen. Mám svou cukrárnu, ve které si můžu dělat, co chci. 

Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion