Přejít k hlavnímu obsahu
Rozhovory

Jenovéfa Boková: „Herečka jsem jen před kamerou, v reálném životě vůbec.“

Info ikona
Jenovéfa Boková

16. května oslaví herečka a houslistka Jenovéfa Boková 30. narozeniny, a tak jsme trochu bilancovaly. Jak se jí žilo v bohémské rodině, kde měla roli benjamínka? Nakolik jsou s maminkou a sestrou propojené dnes a kdo tvoří její druhou rodinu? A jaké jsou její lásky a nešvary?

Vnímáte třicátiny jako mezník, nebo na věku nesejde?

Když mi bylo pětadvacet, říkali mi, že na svůj věk mám vyspělé, zralé názory. Ve třiceti se to naopak už očekává. Já mám ale pocit, že jsem pořád stejný člověk. Možná jsem se zklidnila, nad věcmi ale přemýšlím pořád stejně.

Byla jste přemýšlivá už jako dítě?

Bývala jsem nejstarší ze třídy, protože jsem měla odklad. Nechodila jsem do školky, maminka je malířka a já s ní byla do sedmi let doma. Měla jsem díky tomu nádherné dětství. Byla jsem klasická capartice, rozmazlená tatínkova holčička a ze všech jsem měla tak trochu dobrý den. A byla jsem spontánní a komunikativní, takže když jsem natáčela, nijak mi to nevadilo. Hodně mi dal i gympl, kam jsem nastoupila v jedenácti. Měla jsem štěstí na profesory, probouzeli v nás přemýšlivost a myšlení v souvislostech. Určitě mě ale ovlivnilo i to, že mám starší sourozence, Kristýna je starší o jedenáct let. Na začátku puberty, ve třinácti čtrnácti, jsem se hodně kamarádila s jejími přáteli, to mě taky formovalo. 

Jaký byl váš vztah se sestrou, když jste byla malá?

Měla mě jako vysněnou sestru, holčičku, a přála si mě dlouho. Maminka už další dítě nechtěla, jsem vlastně omyl. Mamince bylo třicet devět, tatínkovi přes čtyřicet. Kristýna si myslela, že budu hodná a bude si se mnou hrát, jenže já se narodila spíš jako raubíř, který jí bere věci a zlobí, nechce se nechat česat a tak. Nebyla jsem zkrátka klasická holčička. Až v první třídě jsem najednou chtěla být za princeznu. Abych měla lokny, spala jsem v natáčkách, chudák maminka kvůli tomu musela vstávat dřív. 

To jste byla uvědomělá!

Byla. A asi jsem se v tomhle smyslu vyřádila jednou provždy, protože teď když jdu na natáčení nebo do školy, vstanu deset minut před odchodem. Žádné velké přípravy se u mě ráno nekonají. Sestra pro mě byla vzorem i v tom, že hodně cestovala. Byla v Japonsku, v New Yorku, ohromně jsem ji obdivovala. Jinak jsme ovšem měly běžné rozpory, vadilo jí, když jsem chodila na její půlku pokojíčku, ale vždycky jsme při sobě stály. Jako rodina máme velmi silné pouto. Často zapomínám, jak je silné, a když se pak bavím s jinými lidmi a slyším, jaké je to u nich, najednou si znovu uvědomím, jak semknutá rodina jsme.

To je dar.

Ano, je. Ale taky veliká zodpovědnost. Když kvůli práci nemám na maminku a sestru tolik času jako obvykle, okamžitě mám výčitky. Člověk, který není tolik vázaný na rodinu, je v tomhle svobodnější. Ale zase přichází o důležité hodnoty a momenty. Neumím si představit, že bych byla solitér a viděla rodinu jednou za rok.

Výčitky cítíte jen sama v sobě, nebo vám to předhodí i maminka se sestrou? 

Obojí. Ony jsou spolu pořád, bydlí v Karlíně blízko sebe, a já jsem si dovolila odstěhovat se do centra. Když se chvilku neukážu, někdy si neodpustí poznámky, sestra tvrdí, že se dětem stýská, a tak. A já vím, že jí chybím a že toho teď má strašně moc, a ráda bych jí víc pomáhala, ale mám určité závazky a taky zodpovědnost za vlastní život. Ale těším se, až budu mít trochu volněji a zase spolu všichni pojedeme na chalupu. To bude fajn.

A kdy to bude?

Dodělávám magistra a kvůli natáčení jsem si odsunula státnice na září. V květnu a červnu se budu soustředit na housle a magisterskou práci, takže budu moct odjet na chalupu a do Prahy se vracet jen na hodiny houslí. Přiznávám, že po koroně je pro mě strašně těžké najet na nějaký systém. Během pandemie jsem na chalupě strávila skoro rok, v tomhle jsme měli obrovské štěstí. Hodně jsem myslela na rodiny, které mají několik dětí a žijí ve dva plus jedna, a bylo mi jich fakt líto. Strašně jsem si vážila toho, že můžu být na chalupě a chodit do lesa. Zároveň jsme si tam ale natáhli spoustu kamarádů, takže zase takový klid tam nebyl. Vedli jsme takový komunitní život. 

Je moc příjemné takhle se dosytit vztahy, to teď asi zažívá mnoho z nás.

Rozhodně, ačkoli mám ráda i samotu. Přátelé jsou pro mě ale důležití. Když se potkáme, vždycky ožiju a vzpomenu si na starý život před pandemií. 

Máte přátele z branže, nebo je nabíráte všude možně? 

Půl na půl. Ze základky mám nejlepší kamarádku, z gymplu zase kamaráda a postupně jsme na sebe nabalili partu nejrůznějších lidí. I když během života nabírám další přátele, svoji druhou rodinu už mám vybranou a...

...celý článek najdete v květnové Marianne.

Info ikona
Květnová Marianne