Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

Jenovéfa Boková: „Herečka jsem jen před kamerou, v reálném životě vůbec.“

Info ikona
Jenovéfa Boková

16. května oslavila herečka a houslistka Jenovéfa Boková 30. narozeniny, a tak jsme trochu bilancovaly. Jak se jí žilo v bohémské rodině, kde měla roli benjamínka? Nakolik jsou s maminkou a sestrou propojené dnes a kdo tvoří její druhou rodinu? A jaké jsou její lásky a nešvary?

Vnímáte třicátiny jako mezník, nebo na věku nesejde?

Když mi bylo pětadvacet, říkali mi, že na svůj věk mám vyspělé, zralé názory. Ve třiceti se to naopak už očekává. Já mám ale pocit, že jsem pořád stejný člověk. Možná jsem se zklidnila, nad věcmi ale přemýšlím pořád stejně.

Byla jste přemýšlivá už jako dítě?

Bývala jsem nejstarší ze třídy, protože jsem měla odklad. Nechodila jsem do školky, maminka je malířka a já s ní byla do sedmi let doma. Měla jsem díky tomu nádherné dětství. Byla jsem klasická capartice, rozmazlená tatínkova holčička a ze všech jsem měla tak trochu dobrý den. A byla jsem spontánní a komunikativní, takže když jsem natáčela, nijak mi to nevadilo. Hodně mi dal i gympl, kam jsem nastoupila v jedenácti. Měla jsem štěstí na profesory, probouzeli v nás přemýšlivost a myšlení v souvislostech. Určitě mě ale ovlivnilo i to, že mám starší sourozence, Kristýna je starší o jedenáct let. Na začátku puberty, ve třinácti čtrnácti, jsem se hodně kamarádila s jejími přáteli, to mě taky formovalo. 

Jaký byl váš vztah se sestrou, když jste byla malá?

Měla mě jako vysněnou sestru, holčičku, a přála si mě dlouho. Maminka už další dítě nechtěla, jsem vlastně omyl. Mamince bylo třicet devět, tatínkovi přes čtyřicet. Kristýna si myslela, že budu hodná a bude si se mnou hrát, jenže já se narodila spíš jako raubíř, který jí bere věci a zlobí, nechce se nechat česat a tak. Nebyla jsem zkrátka klasická holčička. Až v první třídě jsem najednou chtěla být za princeznu. Abych měla lokny, spala jsem v natáčkách, chudák maminka kvůli tomu musela vstávat dřív. 

To jste byla uvědomělá!

Byla. A asi jsem se v tomhle smyslu vyřádila jednou provždy, protože teď když jdu na natáčení nebo do školy, vstanu deset minut před odchodem. Žádné velké přípravy se u mě ráno nekonají. Sestra pro mě byla vzorem i v tom, že hodně cestovala. Byla v Japonsku, v New Yorku, ohromně jsem ji obdivovala. Jinak jsme ovšem měly běžné rozpory, vadilo jí, když jsem chodila na její půlku pokojíčku, ale vždycky jsme při sobě stály. Jako rodina máme velmi silné pouto. Často zapomínám, jak je silné, a když se pak bavím s jinými lidmi a slyším, jaké je to u nich, najednou si znovu uvědomím, jak semknutá rodina jsme.

To je dar.

Ano, je. Ale taky veliká zodpovědnost. Když kvůli práci nemám na maminku a sestru tolik času jako obvykle, okamžitě mám výčitky. Člověk, který není tolik vázaný na rodinu, je v tomhle svobodnější. Ale zase přichází o důležité hodnoty a momenty. Neumím si představit, že bych byla solitér a viděla rodinu jednou za rok.

Výčitky cítíte jen sama v sobě, nebo vám to předhodí i maminka se sestrou? 

Obojí. Ony jsou spolu pořád, bydlí v Karlíně blízko sebe, a já jsem si dovolila odstěhovat se do centra. Když se chvilku neukážu, někdy si neodpustí poznámky, sestra tvrdí, že se dětem stýská, a tak. A já vím, že jí chybím a že toho teď má strašně moc, a ráda bych jí víc pomáhala, ale mám určité závazky a taky zodpovědnost za vlastní život. Ale těším se, až budu mít trochu volněji a zase spolu všichni pojedeme na chalupu. To bude fajn.

A kdy to bude?

Dodělávám magistra a kvůli natáčení jsem si odsunula státnice na září. V květnu a červnu se budu soustředit na housle a magisterskou práci, takže budu moct odjet na chalupu a do Prahy se vracet jen na hodiny houslí. Přiznávám, že po koroně je pro mě strašně těžké najet na nějaký systém. Během pandemie jsem na chalupě strávila skoro rok, v tomhle jsme měli obrovské štěstí. Hodně jsem myslela na rodiny, které mají několik dětí a žijí ve dva plus jedna, a bylo mi jich fakt líto. Strašně jsem si vážila toho, že můžu být na chalupě a chodit do lesa. Zároveň jsme si tam ale natáhli spoustu kamarádů, takže zase takový klid tam nebyl. Vedli jsme takový komunitní život. 

Je moc příjemné takhle se dosytit vztahy, to teď asi zažívá mnoho z nás.

Rozhodně, ačkoli mám ráda i samotu. Přátelé jsou pro mě ale důležití. Když se potkáme, vždycky ožiju a vzpomenu si na starý život před pandemií. 

Máte přátele z branže, nebo je nabíráte všude možně? 

Půl na půl. Ze základky mám nejlepší kamarádku, z gymplu zase kamaráda a postupně jsme na sebe nabalili partu nejrůznějších lidí. I když během života nabírám další přátele, svoji druhou rodinu už mám vybranou a nechci, aby to bylo na její úkor. Člověk musí myslet na to, že nemá čtyřiadvacet hodin denně na to, aby se potkával s kamarády. A vztah s přáteli je stejně těžký jako s partnerem nebo s rodinou, musíte o něj pečovat. Moji přátele jsou zvláštní mix, orientovaný spíš umělecky – kamarádka je ilustrátorka, kamarád produkční. Baví mě potkávat lidi z různých oblastí, být jenom s herci nebo hudebníky, asi bych se zbláznila. S přáteli se totiž skoro vůbec nebavím o práci. Jasně, když se po delší době vidím s Eliškou Křenkovou, řekneme si, co která točí, ale pak už se bavíme o úplně jiných věcech. A jsem za to ráda. 

Jste ten typ, co přátele propojuje?

Jo, hodně. Mám terasu a na jaře a v létě tam pořád někoho zvu, jsem stmelovatelka. Propojování lidí mám po rodičích, navíc Jenovéfa znamená „ploditelka rodu“. Já jsem ještě svůj rod nevyplodila, ale utvořila jsem si ho kolem sebe. 

A zatím vám to stačí?

Zatím ano. Je to asi i tím, že sestřiny děti beru jako vlastní. Se Šimonkem jsem od svých třinácti let, takže je pro mě spíš jako bratr, a Sophinka s Nikoláskem zkrátka jsou „moje“ děti. Mám děti ráda, ale taky mám hodně ráda svůj klid, a když vidím u sestry, jak na sebe nemá čas, chci si do posledních vteřin užít to, že jsem jenom sama za sebe. A že mám zodpovědnost jen za sebe, to se totiž porodem změní. Vím, co mateřství obnáší a že absolutně změní váš svět, život, vaše myšlení. A proto si chci ještě užít, jaký člověk jsem teď.

Když děti trochu vyrostou, člověk se k sobě zase navrátí.

To ano. Ačkoli pro někoho je naopak těžké navrátit se sama k sobě a zase na sebe myslet. Pustit děti a jít dál. Ale jak říká maminka, už do konce života se o děti bojíte. Aby jim ten šílený svět neublížil.

Byly jste si maminkou vždycky blízké? A jste si podobné i povahově?

Mám nejlepší maminku na světě. Sestra ještě zažila babičku a dědu ve věku, kdy k nim mohla jezdit na prázdniny, to u mě už nešlo. Takže jsem měla maminku i jako babičku, rozmazlovala mě, ale zároveň vychovávala. Teď je jí 68, ale má duši dvacetileté holky, je veselá, má radost ze života, je nesmírně mladý člověk. A nikdy mi nic nezakazovala. Když jsem v patnácti řekla, že si chci dát pivo, dala si se mnou. Měla jsem benevolentní rodiče, kteří už věděli, že tlačit na pilu nemá smysl. Od sourozenců jsem měla vyšlapanou cestičku. Přitom maminka jistě měla strach, protože bratr má bohužel drogovou minulost. Jelikož jsme se sestrou věděly, jak tehdy trpěla, neměly jsme potřebu jí ubližovat zdrháním z domu a jinými naschvály. Dodnes můžu mamince říct absolutně všechno. Myslím ale, že s ní mám víc vztah dcera-máma, zatímco se sestrou jsou jedna duše. Nedokážou bez sebe nic dělat, někdy si říkám, že už je to moc, ale ony jsou takhle spokojené. A vůbec mi to nevadí.

Nežárlíte?

Ne, vůbec. Jsem ráda, že jsou spolu. Jako poslední dítě jsem měla výhodu v tom, že jsem nemusela bojovat o pozornost. Takže obecně moc nežárlím.

Když jste byly doma tři holky, kradly jste si navzájem oblečení?

Jo. Nejdřív sestře, to byla klasika: tohle je moje triko, neber mi ho! A pak jí ho kradla i maminka – vlastně si ho vyměňujeme dodnes. Máme podobný vkus i postavy. Maminka si za komunistů i šila, a když se tatínkovi povedlo dostat se na Západ, vždycky jí něco přivezl. Rodiče mají umělecký, bohémský byt, všude leží spousta oblečení a serepetiček. Ale mně se to líbí – tedy když tam nemusím bydlet. (směje se) Z mého pokojíčku má dnes tatínek pracovnu. Nejdřív se můj odlet oplakával, ale teď jsou myslím velmi spokojení. Mám podezření, že by mě zpátky ani nechtěli.

V kolika letech jste vylétla z hnízda?

Pozdě, bylo mi dvacet tři. Tohle je jediné, co má benjamínek možná těžké. Opustit maminku, když víte, jak to těžce nese. Při mých prvních dvou návštěvách máma brečela, když jsem odcházela. Bylo to náročné, ale už to bylo potřeba.

Dvacet tři, to je tak akorát, ne?

Někteří měli pocit, že to držím moc dlouho. Ale rodiče platí nájem, tak jsem se na něm podílela. Nebylo to tak, že bych se na nich přiživovala, naopak jsem si říkala – proč bych platila nájem jinde, když můžu přispět rodičům?

V tomhle věku lidé vysokou školu běžně končí. Jak se stalo, že jste začala studovat později?

Svou roli hrál ten odklad, maturovala jsem ve dvaceti. Pak jsem šla na nástavbu na konzervatoř, po hudebním gymnáziu jsem si dala ještě páťák a šesťák, protože tam učil můj profesor Jiří Fišer z gymplu a já u něj chtěla pokračovat. Současně jsem dvakrát zkoušela DAMU, ale nevzali mě. Asi osud věděl proč. Pak jsem si dala rok volna a nakonec jsem nastoupila na HAMU. Studuju šestým rokem, jen jednou jsem měla studium rozložené kvůli práci – jsou moc hodní, že mi vycházejí vstříc. Kamarádi si ze mě občas dělají legraci, že ve třiceti ještě studuju, ale já je posílám do háje.

Zase to ale člověka vyhecuje.

To ano. Je fakt, že doběh do cíle mi připadá těžší a těžší. Ale snad k němu dospěju. Čeká mě už „jen“ diplomka a závěrečný sólový koncert.

Pořád platí, že sólová vystoupení nemáte ráda?

Nemám. Nerada totiž hraju zpaměti. Z gymnaziálních let mám vzpomínky na to, jak uprostřed koncertu najednou nevím, jak je to dál, a oči se mi zalévají slzami. Evidentně mám nějaký blok, možná bych si ho mohla někdy vyřešit na terapii. My houslisti musíme hrát koncerty zpaměti, ale sonáty s klavírem nebo komorní skladby můžete hrát z not. Tak jsem si program magisterského koncertu sestavila tak, aby to pro mě bylo v klidu a zároveň aby byl dost hodnotný. Na nacvičení mám tři měsíce, to půjde. A snad díky tomu odpadne i tréma a obavy z výpadku paměti.

Jak moc musíte cvičit? Můžete vůbec některý den vynechat?

Teď jsem kvůli práci bohužel vynechávala poměrně hodně. Ale před koncertem cvičím denně, před tím bakalářským jsem to dokonce přepálila. Tři dny předtím jsem cvičila pět šest hodin denně, možná i víc, a když jsem pak měla zahrát první věc, cítila jsem, že ruce odpadávají. Nakonec jsem to dala, ale samozřejmě je lepší dělat věci s předstihem, pořádně a v klidu, a ne to rvát v cílové rovince. Tohle je můj celoživotní boj, ale už jsem se za to přestala lynčovat. Holt jsem z rodiny, kde každý nejvíc zabere, až když to už fakt musí být.

Adrenalin prostě pomáhá. Bojíte se coby houslistka o ruce?

Snažím se na to nemyslet, ale samozřejmě se bojím. Nedávno jsem měla noční můru, že mi uřízli ruku. Člověk si pak naplno uvědomí, jak má ty housle rád a že by byl strašně nešťastný, kdyby na ně nemohl hrát. Takže ano, bojím se o svoje ruce a o celé svoje tělo. 

Jak budete kombinovat hraní a hraní, až dokončíte školu? Už máte plán?

Moc ne, uvidí se. Teď mám docela plný diář, co se týče natáčení, a prázdniny i září si chci nechat volné. Takže jsem vlastně ráda, že žádné zajímavé nabídky nechodí. Už jsem se naučila nestresovat se kvůli tomu, protože ono to může přijít třeba i jen měsíc předem. Budu si tedy přát, ať během podzimu přijde nějaká hezká práce, a to je všechno, co pro to můžu udělat. Kromě toho hraju v kapele Jan P. Muchow & The Antagonists – a až skončím se školou, třeba se konečně donutím k tomu, abych si dělala svoje vlastní věci.

Budete skládat hudbu?

Spíš si jen tak hrát se svými hudebními představami. Tahle ambice ve mně je, ale to dělá tolik lidí... Na druhé straně maminka odjakživa říká, že nemaluje pro ostatní, ale pro sebe, proto, že to je její vnitřní potřeba. A já si představuju, že takhle by se mělo dělat každé umění. Ne proto, abyste byla uznávaná nebo aby se to někomu líbilo, ale proto, že zkrátka máte potřebu něco vytvořit. Takže ano, asi zkusím dát dohromady nějaké zvuky, a třeba to ani nebudu nikam dávat. 

Už jste to zkoušela?

Něco málo ano, ale asi bych potřebovala někoho, kdo by mě nakopl, inspiroval, posunul dál. Takhle to mám se vším, i s divadlem. Vždycky jsem potřebovala trochu kopnout do zadku. Ale určitě to nebudou písničky do rádií. I když umím ocenit i dobrý pop, tíhnu spíš k alternativní scéně. 

A co výtvarné umění, které vás obklopuje od narození?

Když jsem byla malá, bavilo mě to. Pak jsem ale musela každý den cvičit na housličky a tím jsem se zřejmě kreativně vyblbla. Maminka mi říkala – běž malovat, ale já už nechtěla. Čím jsem starší, tím víc mě to mrzí. Tím spíš, že mám mezi ilustrátory a malíři spoustu kamarádů a nesmírně to obdivuju. Mrzí mě, že jsem tuhle stránku víc nerozvíjela. Když mám něco nakreslit, moc mi to nejde. Možná časem, až budu delší dobu na chalupě, se to ve mně zase probudí. Teď jako bych se sama před sebou styděla, že to nebude dobré.

Co dalšího během volného léta plánujete?

Ráda bych někam odjela třeba na měsíc. Během pandemie jsem zůstala měsíc a půl na Fuertě a byla to paráda. Původně jsme tam jeli na dva týdny, jenže tady bylo všechno zavřené, a protože jsem tam mohla bydlet u kamarádů, nebylo co řešit. Klidně bych to udělala znova.

Jela byste na stejné místo?

Jasně. Ráda poznávám nová místa, ale na to musím být odpočatá a cítit v sobě zvědavost. Když si chci odpočinout, jedu radši tam, kde to znám. Tam totiž nemáte nutkání – měla bych vstát dřív, měla bych ještě vidět tamto a tohle. Za odpočinkem jsem dřív jezdila na Korfu a teď na Fuerte. Už vím, kam jít a kam si na pláži lehnout, aby na mě nefoukalo.

Květen je také lásky čas, nemůžu se tedy nezeptat – jste momentálně šťastná a spokojená?

Strašně nerada o tom mluvím, ale ano, jsem spokojená. Můj nový vztah se hodně rozebíral v médiích a musím říct, že je mi nepříjemné, když se lidé takhle intenzivně zajímají o moje soukromí. Moc to nechápu, samotné je mi jedno, kdo s kým kde co dělá. Představte si, že jdete domů a pak zjistíte, že vás sledovali až před byt. Člověk si připadá trochu zneužitý. Navíc jsou to citlivé záležitosti, které se udály docela nedávno. Všechno je to křehké, na začátku. A já jsem, co se týče vztahů, opatrný člověk. Nejsem přelétavá, jsem Býk, takže držák. Ale mám se teď hezky a doufám, že to tak zůstane.