„Jsem emancipovaný muž,“ říká stand-up komik, herec a moderátor Tomáš Měcháček

Rozhovor jsme přesouvali kvůli vaší práci. Pořád jste takhle rozlítaný? 

Poslední dva roky jsem moc rozlítaný nebyl, ale teď to mám rozsekané na půlhodiny.

Ani o prázdninách to nebude lepší? 

V rámci Shakespearovských slavností budu hrát na Hradě v Macbethovi. A pak budu mít nějaké stand-upy a pravděpodobně budu hodně času trávit s rodinou a psát. A točit. 

Co píšete?

Už jsem si jednou napsal sólo stand-up, teď to asi bude sólo divadlo. Jo a taky budu dodělávat maringotku v Krkonoších.

Jezdíte tam celá rodina?

Je to tam prima v létě, to může člověk sedět venku, ale v zimě, nebo když je ošklivo, si od sedmi můžeme tak akorát číst s baterkou, abychom nerušili spící děti. Pro rodinu se dvěma malými dětmi to úplně není. Je jim rok a půl a tři a půl a je to náročnější, než jsem si myslel. A to oba chodí do dětských skupin. Do školky jsme se bohužel nedostali, ale třeba ještě někam přepadneme. V tomhle ale nechci dělat kompromisy, to radši zaplatím. Dokud to jde.

Z čeho nechcete slevovat?

Nikdo nesmí moje dítě nutit do spánku po obědě. Například. A musí to být školka, kde se něco dělá, ne jen hlídá. Každopádně to nesmí být to, co jsem ve školce zažíval já. Takovou tu klasickou šikanu. Paní v zástěrách, které chtěly pauzičku na kávu, a tak jsme museli ležet.

Máte na tohle období i nějaké hezké vzpomínky?

Jasně. Moje první vzpomínka je, jak utíkáme ze školky po hromosvodu z prvního patra. Nechci jen nadávat, ale je fakt, že systematizace byla tehdy až moc násilná. Na druhé straně nechceme, aby nám děti rozmazlili. Mikuláš je z divokých vajec, takže je to složitější. 

Jaký vztah máte se synem z prvního manželství?

Nikitovi je osmnáct, takže už jsme spíš kamarádi. Je to s ním v pohodě.  

Jde Nikita v nějakém ohledu ve vašich stopách, nebo míří úplně jinam?

Na střední škole studuje fotografii. V mých šlépějích jde především v tom, že si dělá, co chce, a nenechá si do ničeho mluvit. Takže momentálně neví, co bude dál, a nikdo mu neradí. Taky je přesně v tom věku, kdy člověk nemá vědět. Co vy jste věděla v osmnácti? Já nic. 

Já se hlásila na přírodovědeckou fakultu, a místo toho jsem vystudovala filozofickou.

Tak vidíte. Proč se pro něco rozhodovat, když nakonec bude stejně všechno jinak? Já mu rozumím. 

Máte s odstupem času pocit, že vy sám jste se rozhodl dobře?

Asi jo. Nemůžu si stěžovat. Ono to ale nebylo tak, že bych se já sám nějak rozhodl, spíš si mě to samo vybralo. Neviděl jsem tehdy jinou možnost než DAMU nebo peďák. 

Ještě pořád na DAMU učíte?

Ano, nárazově, jako externí pedagog. Nastupuju v různých ročnících na tří- nebo dvoutýdenní workshopy, ale nejsem zaměstnanec fakulty a nemám svůj ročník. Učím i na dalších workshopech pro děti i dospělé – třeba pro kulturně vzdělávací epicentrum Vzletná, které založila moje paní. To mě docela zaměstnává. 

Paní je taky z oboru?

Ne, paní je vystudovaná grafička a teď je kurátorka workshopů a vedoucí (epi)centra. A otevřeme si spolu lepší papírnictví. 

Kdy?

Co nejdřív. Bude se jmenovat woohoo.cz, podle citoslovce, které vydáte, když otevřete šampaňské. Budeme tam prodávat všechno, co člověk potřebuje k tomu, aby si zkrášlil oslavu, Vánoce nebo svůj deníček – konfety, samolepky a malé roztomilé věci nejen z papíru. Na Vzletné pořádáme workshopy upcyclingu, na které se přinesou staré džíny a dámy si z nich pod vedením profesionální švadleny nebo výtvarnice ušijí krásnou vestu nebo bundu. Anebo vyšívání a podobné kratochvíle, které se rozjely během korony. Zaměstnané ruce – čistá hlava. A my na tomhle mindfulness postavíme krásný obchod. 

Jste na rodičovské oba docela akční. Spoustu lidí vyčerpají už jen děti a provozní záležitosti.

Nám to taky docela stačí. Ale chceme si to zkomplikovat ještě víc. Což je přesně to, co mám ve stand-upu Komplikace. Ko-mplik-ace. Mplik je jednotka složitosti, a někdo jich má v krvi víc a někdo méně. My jich zkrátka máme víc. 

Co přesně vás na stand-upech baví?

Ta legrace. Baví mě bavit lidi. 

Nejsou to nervy? Příliš mnoho adrenalinu?

Spíš endorfinů. Adrenalin velí – bojuj, nebo uteč, a to není tenhle případ. A hlavně – je to moje volba. Trému samozřejmě mám, zvlášť u začátků, ale už se tomu věnuju nějaká léta, takže nemám problém vylézt před lidi a nevědět, co dělám.

Improvizovat?

Ve stand-upu to úplně nejde, improvizuju spíš při moderování nebo na jiných akcích. Stand--up je připravený, jde z bodu A do bodu B a na cestě by se měli lidé bavit a v bodě B by se možná měli něco dozvědět. Ale není to nutné. 

Jaké osobnostní předpoklady při tom pomáhají?

Nic takového neexistuje. Znám stydlivé stand-upisty, introvertní herce, je to úplně jedno. Jenom musíte chtít. 

Chtít a mít talent.

Ne. Znám lidi, co podle mě zas tak velký talent nemají, a vlastní pílí se dostali mnohem dál než třeba já. A já si teda skromně myslím, že nějaký talent mám, proto mi to může takhle procházet. Pílí totiž rozhodně neoplývám. 

Fakt? Mně se zdá, že toho zvládáte dost.

To je workoholismus. Pílí myslím dennodenní rutinu a ambicióznost. Talent opravdu není potřeba. Tedy takhle – je výhodou, ale všichni máme kamarády, kterým všechno jde, a nakonec nejsou výjimeční. Protože když člověku všechno jde, nenaučí se být pilný. A pilní kolegové ho doženou a předeženou. A to byla ukázka z mého nového pořadu „Nevyžádaná moudra Tomáše Měcháčka“.

Jak se udržujete v kondici? Máte vůbec čas na nějaký sport?

Kondici žádnou nemám, takže ji nemusím udržovat. Pořád teď pracuju. Zvládám tak maximálně jednou týdně nohejbal. 

A jiné mimopracovní záležitosti kromě nohejbalu?

Za korony mě začalo bavit kutění a bastlení. Ale jenom dokud mi to jde. Jakmile mi to přestane jít nebo narazím na problém, odložím to. A hrozně mě baví spát a sprchovat se a hrát si s dětmi. Všechny práce jsem si vybral tak, abych vlastně nepracoval a jenom se bavil, a stejně tak když hlídám děti, moc si to s nimi užívám.

Co všechno s nimi děláte?

Všechno, nebo nic. Třeba je chvíli nechám po mně skákat a pak po nich skáču já. Nebo si posíláme dřevěné kolečko po stole dolů, hodinu. Cokoli, co chtějí děti – já to nevymýšlím. Prostě se zapojím, tedy pokud neusnu.

Umíte se o ně postarat kompletně?

Ano. Jsem emancipovaný muž. Několik let jsem byl otec samoživitel. 

To musíte mít se synem silný vztah.

Tímhle se dost prověří, a ano. Máme krásný vztah. 

Co spolu rádi podnikáte?

Vejkujeme, snowboardujeme, felíme, chillujeme, flexujeme (pozn. red.: vejkování je jízda na prkně za člunem; když chillujete, tak odpočíváte; když felíte, tak slavíte s přáteli; když flexíte, frajeříte). Jdeme do kina, jdeme na burger. Vlastně cokoli. Jenom nesmím začít radit. 

Máte ty tendence? 

Tendence dávat nevyžádané rady? Ano. Zvlášť když jsem měl prasklou achillovku a nemohl jsem nic. Nejdřív jsem lidem jenom říkal, co mají dělat, a pak jsem přidal, jak to mají dělat. To už jsem se musel chytit za nos. 

Jak syn vychází s malými nevlastními sourozenci?

Hezky. Má je moc rád. Když spolu někam vyrazíme, krásně se o ně stará, hlavně o Mikuláše.

Jak se daří norsko-anglickému divadlu NIE, jehož jste už léta členem?

Jezdil jsem s ním od roku 2001 do roku 2015. Je to moje kmenové divadlo, a i když se nevidíme půl roku nebo rok, vždycky hned naskočíme zpátky. Jednou jedu já za nimi do Anglie, jindy přijedou oni za mnou, anebo se sejdeme třeba ve Stuttgartu a odehrajeme představení, které jsme naposledy hráli před třemi lety tamtéž. A je to, jako kdybychom ho hráli včera. 

S touhle partou jste procestoval kus světa, nechybí vám to?

Ani ne. Jasně, rád bych se častěji podíval do Londýna nebo do Kodaně, což je moje nejoblíbenější město. Ale bydlet dvě stě dní v roce po hotelech, to mi nechybí. Nejlepší dovolená je pro mě zůstat doma, jet do maringotky nebo na chatu. Ale abych se někam táhl letadlem a strávil tam týden, to pro mě není. Chápu to, podstoupím to, ale není to moje dovolená. Moje dovolená je být doma. Moc tam totiž nebývám. 

Je nějaké místo, kam byste se rád podíval?

Těch je tolik! Rád bych víc procestoval Japonsko, je to zvláštní, neuchopitelný svět. Ale vybral jsem si mít děti, takže to teď musí počkat. 

Až trochu vyrostou, můžete cestovat společně.

Ti už na mě nebudou zvědaví. Rád s dětmi někam pojedu, ale cestovat s nimi jde až tak od čtrnácti. To už jim člověk může nandat do batohu víc než sobě, pak to dává smysl. Ale dokud toho neunesou víc než vy, nemá to cenu. 

Jak vzpomínáte na svá pubertální léta? 

Moc jsem to neprožíval. Závodně jsem plaval. Ano, řešil jsem, co si vezmu na sebe, a občas jsem to vyřešil velkou divočinou. Miluju, jak se teď mladí oblékají, kolik si toho můžou troufnout. Tak to má být. Nikdy nebudu důchodce, který nadává, co to ti mladí nosí – naopak. Mně se to líbí a rád na to koukám. A nikdy jsem nebyl nějak nešťastný, a v pubertě už vůbec ne. Bojoval jsem s autoritami, se školou, s mámou, ale to k dospívání patří.

Máte ještě rodiče?

Mám oba. To je strašný, to už jsme tak staří, že se takhle ptáte? Táta jednou dvakrát týdně přijede pohlídat Matildu, máma děti pohlídá, kdykoli potřebujeme. Na severu Čech má dům perfektně nachystaný na vnoučata. Klárčini rodiče taky žijí blízko, takže prarodiče fungují a to je důležité. Jak pro děti, tak pro rodiče i prarodiče. Aby dvouleté dítě řeklo „babí“, musí si to ta babí zasloužit. To dítě ji musí znát. 

O seniory jste se během pandemie chodil starat do nemocnice, že?

Byl jsem na postcovidové péči v LDN ve Vrchlabí. Všem jim mávám, často na ně vzpomínám. Když něco dělám a nechce se mi, tak si připomenu, jak to tam bylo těžké. Přebalovat dospělé chlapy a tak. Mimochodem, je zvláštní, jak rychle jsme na covid zapomněli. Myslíme si, že zmizel, ale on nezmizel. 

Změnilo to něco ve vašem náhledu na svět?

Ne. Věděl jsem, že se budu jako starý pokakávat. Jen mě překvapilo, jak hnusně se umějí děti chovat ke svým starým rodičům. Nestarat se o ně a pak je zkásnout. Ale je fakt, že stejně tak se umějí rodiče chovat hnusně ke svým malým dětem. Tak nevím. 

Máte pro čtenářky Marianne na závěr nějaký speciální letní vzkaz?

Pijte – zkuste vodu, překvapte játra. A posílejte peníze na ukrajinskou ambasádu, ať můžou koupit víc zbraní. Na to, jak Ukrajině my Češi pomáháme, jsem fakt hrdý. A jestli chcete na závěr další nevyžádané moudro Tomáše Měcháčka: Když teď řeknete někomu blízkému, že ho máte ráda, tak to bude divné. Anebo nebude.