Kateřina Kaira Hrachovcová: „Jsem střela, ale klidná, řízená.“

Jaké oslovení vám vlastně vyhovuje? Kateřino, nebo Kairo?

Jak kdy a jak od koho. Nejčastěji mě oslovovují Kairo, Kateřino nebo Kačenko.

Tahle otázka už vám asi bude připadat protivná, protože se na ni určitě ptala spousta lidí. Ale přece jenom: proč jste si tu Kairu do svého jména přidala? Co vás k tomu vedlo?

Co takové jméno vzbudí za pozornost, že? Má to svůj příběh, ale nechám si ho pro sebe. Je to tajemství. Neřešme to. Kaira je tatérka.

Pojďme se teď vrátit trochu zpátky v čase. Osobně jsem vás poprvé zaregistrovala v seriálu Život na zámku. Bylo mi asi tak šestnáct a na seriál jsem se pravidelně dívala s rodiči a sestrou. Byla jste naše oblíbená postava, líbil se nám váš temperament. Jste takový živel i ve skutečnosti? Někdy podobně energickým lidem přezdívám „torpédo“. Sedí to na vás?

Torpédo (směje se), fakt? To slyším od vás prvně. Neřízená střela, tou jsem nazývána byla. Střela jsem stále, ale řízená. A svůj temperament dávám najevo jen s rozvahou. Když dělám cokoli, vždy do toho jdu s nasazením, potřebnou energií, zápalem pro věc, vášní. Opravdově. Je to má přirozenost, autenticita a ve výsledku jde o profesionální přístup. Vrací se to.

Máte i dny, kdy se cítíte vyšťaveně? Co v takových případech děláte?

Je dobré si uvědomit, co vás vyšťavilo, a když to jde, propříště se takovým situacím vyhnout.

Jste poměrně známá z bulváru. Je vaše prezentace v médiích něco, co si vědomě pěstujete?

Nepěstuju. Děje se. Co s tím? Čím poutám pozornost bulváru, co myslíte?

Tak nějak celkově…

Nedělám pro to nic zvláštního. Dost možná jen žiju pro mnohé nekonvenčním stylem. Nemám děti, tím pádem nemám pro většinu lidí běžný rodinný život. Nevypadám jako většina žen kolem padesátky. A fotky publikuji převážně jen se svým psem. Nezveřejňuji své opravdové soukromí, své nejbližší přátele. A už vůbec ne to, jestli s někým chodím.

V tom případě se na to ptát nebudu… Ale když už jste zmínila psy, to je mé oblíbené téma. Kdykoli se někde objeví vaše jméno, okamžitě mi naskočí asociace se zvířaty. Nejen proto, že máte zvířata ráda, ale částečně i proto, že jste byla manželkou veterináře.

Zvířata jsou láska. Jsou tím, kdo nás doplňuje. Kus mého života. Moc dobrá energie. Starost a péče o ně je smysluplná. Zvíře je smečka, rodina.

Pokud máte chuť mluvit o svém manželství, jak ho s odstupem času hodnotíte? Co vám dalo a vzalo? A přála byste si být znovu něčí manželkou?

Na všechny tyto otázky mám odpověď. Ale mluvit o tom nebudu. Ne teď. Každopádně vím, že všechno, co mi bylo dáno, je cenné. Pro tu zkušenost. Kdyby tomu tak nebylo, život by mi to nedal. Manželství, které jsem žila, bylo pro mě jistá služba i mnohaletá práce na veterině, cesta vnitřního růstu a poznání toho, čím a kým v životě už nechci být.

Děkuji za upřímnost. Když jste zmínila vnitřní růst, ne všechny čtenářky možná vědí, že působíte jako koučka, tento obor jste vystudovala na Vysoké škole psychosociálních studií. Jaké předpoklady má podle vás dobrý kouč?

Dobrý kouč má umět dobře poslouchat, aby se pak mohl trefně ptát. Musí mít empatii, intuici, musí se umět vžít do toho druhého. A také by měl být přirozený a svůj. Inspirativní. Sama poznám, kdo mě osobně přitahuje, s kým chci pracovat. Při rozhodování, kdo je dobrý, s kým chceme spolupracovat, kouč nekouč, dejme na svůj pocit.

Ještě mi dovolte vrátit se k seriálu Život na zámku. Pamatuju si, že v jedné scéně se tam objevíte ve spodním prádle. Tenkrát si můj otec neodpustil poznámku: „Teda, ta holka má postavu jako lusk!“ Skutečně, vypadáte skvěle. Co všechno děláte pro to, abyste se udržela fit? A musíte se překonávat, nebo vám to jde tak nějak samo?

Děkuju. Mělo by to jít samo. Nic na sílu. Je to i o pevné vůli, ze začátku. Ale jak pro koho. A pak už jen životní styl. Musí vás to bavit. Pohyb, sport. Chůze. Jídlo. Život. I nicnedělání.

Jste ženou mnoha talentů. Moderujete, hrajete, malujete, podporujete charitu, občas čtete dětem v psychiatrické léčebně, a dokonce se věnujete i tetování. Co máte v plánu dál? Co dalšího se ještě chcete naučit, jaké oblasti chcete prozkoumat?

To, co jmenujete, jsou zájmy o něco nebo o někoho. Třeba to čtení dětem na psychiatrii: číst umí každý, pomoci může každý. I malovat může zkusit každý. Talent, odvahu a jistý dar je třeba mít k hraní, tetování, moderování. A pokoru, ta nesmí chybět. Mám dostatek jasných plánů v sobě, ale nechávám jim volný průběh. Ten nejjasnější plán ale prozradím. Žít šťastný život.

Tím se ráda nechám inspirovat. Když se ještě vrátím k té charitě a sbírkám – co vás na této činnosti motivuje?

To, že to sama dokážu celé zorganizovat a doslova vše, co vyberu, předám tomu, pro koho jsem sbírku dělala. Celý průběh mám pod kontrolou. A co mě motivuje? Jednoduše dobrý pocit. Když budu být konkrétní – zorganizovala jsem už párkrát tattoo akci na pomoc zvířatům pro podporu organizace Hlas zvířat. Lidé si přišli pro kérku a veškeré peníze, které jsem za tetování dostala, jsem předala Hlasu zvířat. Ne se všemi organizacemi mám dobré zkušenosti, ale pokud existuje důvěra a jsem oslovena nadací, charitou nebo jinou organizací o podporu akce a finanční sbírku, ráda dobrý a smysluplný projekt podpořím. Zajímám se o veškeré detaily. Není mi jedno, s kým jsem spojována. Trvale jsem také ve spojení s Klokánkem. Pro KlokArt jsem vytvořila kolekci trik a mikin Independent. Finance z prodeje jsou určené na podporu dětem bez rodiny.

Narodila jste se v Praze, kde také žijete. Nelákalo vás někdy se odstěhovat někam úplně jinam? A cestujete ráda?

Ohromně ráda cestuji a nemusí to být země vzdálená. Do zahraničí vedou moje cesty spíš výjimečně. Teď naposledy ve spojitosti s tetováním. Je úžasné, že se můj styl práce, rukopis kérek líbí i za hranicemi. Velkou svobodu mi dává auto. Stačí mi malé, ale šikovné. A přesně takové mám, Suzuki Swift Sport.

Odstěhovala byste se někam natrvalo?

To asi ne. Mám ráda stálost. Domov. Místo, kde jsem se narodila.