Přejít k hlavnímu obsahu
Promotion
Promotion
Promotion
Rozhovory

„Krimi žánr už není vnímán s despektem,“ říká autorka nejprodávanějších českých detektivek Michaela Klevisová

Info ikona
Michaela Klevisová

Už dávno neplatí, že dokonalá detektivka pochází výhradně z pera severských autorů. O malý "krimi převrat" se postarala spisovatelka Michaela Klevisová, jejíž detektivky můžeme bez nadsázky odznačit za bestsellery. V tomto roce ale Michaela od psaní kriminálního příběhu upustila, a tak se můžeme těšit z jejího nového románu o mezilidských vztazích s názvem Prokletý kraj.

Promotion
Promotion

Říká se vám královna české detektivky. Jak se s takovým označením žije?

Sama sebe bych takhle nenazvala, protože to zní, jako bych se vyvyšovala nad ostatní. Na druhou stranu pokud si o mně někdo opravdu myslí, že jsem královna české detektivky, je to pro mě velká pocta a také závazek. Jen mě mrzí, že se mých největších úspěchů s detektivkami nedožila moje maminka. Byla by moc pyšná.

A kdo je pro vás osobně králem nebo královnou detektivky?

Pro mě určitě britská autorka P. D. James, autorka krimi příběhů s inspektorem Dalglieshem. Když jsem začínala psát, byla mým vzorem. Líbí se mi, že v jejích detektivkách nejde jen o to, že se stala vražda a ta se vyšetřuje. Mají hloubku, hezky propracovanou psychologii postav. Některé pasáže přimějí k zamyšlení, v jiných je zase tak dobře popsané prostředí, že se čtenář cítí, jako by do příběhu vstoupil.

V srpnu vám vyšla nová kniha Prokletý kraj. Tentokrát ale nejde o detektivku, nýbrž román o mezilidských vztazích. Jak se vám kniha psala?

Mnohem líp než detektivky. Všechno šlo úplně hladce. Pro mě bývá totiž vždycky nejtěžší ta kriminální linka. Když píšu o vyšetřování, všechno musí logicky sedět, zapadat do sebe. Kolikrát ani nemůžu spát, jak si lámu hlavu se stopami, důkazy, vyšetřovacími postupy. Musím studovat kriminalistická skripta. Tohle všechno teď odpadlo a já se mohla soustředit jen na postavy a jejich životy, emoce, vzájemné vztahy. To je pro mě přirozené a snadné. Bylo to fakt osvobozující! Kolikrát si říkám, proč já jsem vlastně začala psát krimi, když mě na mých příbězích vždycky nejvíc baví pasáže, které s detektivkou nemají nic společného? Ale možná právě proto se lidem moje knihy líbí. Jde v nich o víc než jen o zločin a vyšetřování.

Nebála jste se, jak novou knihu přijmou čtenáři? Mnoho čtenářů očekávalo, že opět vydáte detektivku.

Říkala jsem si, že někteří čtenáři jsou možná konzervativní a chtějí od svého oblíbeného autora číst jen to, na co už jsou zvyklí. Asi je trochu zvláštní udělat změnu zrovna ve chvíli, kdy se minulá knížka, detektivka Drak spí, dostala na první místo v žebříčku Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Mohla jsem hrát na jistotu a napsat další. Já se ale nikdy neřídila tím, co ode mě ostatní očekávají. Nechci se omezovat na jediný žánr jenom proto, že jsem s ním začala. Vydala jsem v minulosti tři knihy povídek o lidech, kteří chovají kočky nebo se jejich život s kočkami nějak protne. A připadá mi divné, že tenkrát se nad změnou žánru nikdo nepozastavoval - to až teď. Já ale potřebuju, aby mě psaní bavilo. Celou dobu se řídím jen svou intuicí. A ta mi teď řekla: Napiš už konečně ten román, co tak dlouho nosíš v hlavě.

Info ikona
Michaela Klevisová

V knize se přece jenom vražda objeví. Myslíte si, že kriminální zápletka je poznávacím znamením vaší tvorby?

Takhle bych to úplně neřekla, protože ve výše zmíněných povídkových knížkách nic kriminálního není. Ty jsem právě psala jako oddech od všeho temného, co se s detektivkou nevyhnutelně pojí. V knize Prokletý kraj sice dojde k vraždě, ale není tam žádné vyšetřování a zločin není tou nejdůležitější událostí v příběhu. Jen posune už rozjeté události dál. Je ale pravda, že jednou mi kamarádka poslala odkaz na web, kde si člověk může sestavit horoskop, a tam mi podle postavení planet vyšlo: „Pokračování v otcově profesi“ (táta byl spisovatel) a „literární tvorba spojená s tématem smrti“. To jsem zírala. Takže možná jsou mi ty detektivky souzené :-)

Jak už jsem ale zmiňovala, v nové knize jde především o mezilidské vztahy. Čerpala jste při psaní knížky například z osobních zkušeností či zážitků?

O sobě ze zásady nepíšu, ani o svých blízkých. Spíš jsem se inspirovala krajem, kam jsem jezdila s mámou a babičkou na dovolené. Proto se v příběhu objevuje téma vztahu tří generací žen, ale nejsme to my tři. Já se ani nikdy neztotožňuji s žádnou postavou ve svých knížkách. O nikom si při psaní nemyslím „to jsem já“. Dívám se na příběh očima všech postav, přeskakuji z jedné do druhé. Snažím se právě oprostit od všeho osobního a stát se tím smyšleným člověkem. U někoho to jde líp, u někoho hůř.

Která postava se vám v nové knížce psala nejlépe?

V Prokletém kraji to byla pětašedesátiletá Žofie. Líbí se mi, jak je svérázná a samostatná, to je mi blízké.

Kdybyste se na jeden den mohla vtělit do nějaké postavy ze svých předešlých knih, čí život byste na čtyřiadvacet hodin chtěla okusit?

Asi bych se chtěla na chvíli stát Hildou ze Zmizela v mlze. Narodila se v Norsku vysoko za polárním kruhem, vyrůstala ve vesničce na pobřeží Barentsova moře, kterou nakonec úřady zrušily pro její přílišnou odlehlost. Přestal tam jezdit autobus, zrušila se škola, v zimě se přestaly protahovat silnice. Kdo chtěl zůstat, mohl, ale většina lidí se postupně odstěhovala. Hilda byla jednou z nich. Ráda bych se na chvíli podívala na svět očima takového člověka. Je to exotika.

Info ikona
Michaela Klevisová

Údajně své texty často přepisujete. Jak poznáte, že už je příběh dokonalý, a nemá smysl ho nadále předělávat?

Přepisuji pokaždé, když po sobě hotový text čtu. Vnímám ho v tu chvíli s odstupem, jako by mi ho poslal někdo cizí ke zhodnocení. Příběh už ale vůbec neměním, ten mívám rozmyšlený dopředu. I když v několika verzích, ze kterých si vybírám. Do hotové zápletky už nezasahuji, tím bych ji spíš pokazila. Vylepšuji ale docela dost stylistiku. V textu totiž nesmí zůstat nic, co mi připadá kostrbaté, u čeho se zadrhnu. Text musí působit ladně, přirozeně, krásně plynout, mít dokonalý rytmus. Dialogy musí znít, jako by mluvili skuteční lidé. Všechno se to odehrává spíš v rovině pocitů, než že bych dokázala logicky zdůvodnit, proč mi něco nesedí. Dokonalý text je jako dokonalá melodie. Nic v něm nepřekáží a člověk se jím může nechat unášet.

Dokážete odhadnout, jakou knihu jste nejdéle přepisovala a upravovala?

U všech je to asi přibližně stejné. Když si po sobě hotový rukopis přečtu, vždycky v něm najdu stylisticky slabší pasáže, které je potřeba vylepšit. Je to asi tím, že při psaní prostě vždycky nejsem v úplně nejlepší formě - člověk je někdy unavený, nevyspalý, má horší náladu, je nízký tlak. Při čtení mě najednou napadají lepší formulace a přesně vidím, co je potřeba rozepsat a co naopak osekat. Jak už jsem s hotovým příběhem víc sžitá, tak se do něj při následném čtení víc ponořím, vidím hlouběji do postav. Věřím, že kdybych po sobě text četla desetkrát, pokaždé zase najdu něco, co chci vylepšit.

Kdo jako první čte váš rukopis?

Čte ho moje blízká kamarádka, básnířka Simona Martínková-Racková.

A necháte si od ní poradit?

Nechám si poradit, i když samozřejmě hlavní je můj vlastní pocit. Ale ona je stejně emotivní člověk jako já a spoustu věcí vidí podobně. Upozorní mě třeba, že některé situace bych měla víc prožít, položit se do nich. Nebo že k některé postavě nesedí způsob, jakým někde mluví, že to působí nepřirozeně… Vychytá mi taky klišé, kterých se snažím vyvarovat, ale někdy mi do textu prosáknou. Simča je nesmírně talentovaná editorka. Jsem za její pomoc vděčná a nikdy se nestalo, že bych se naštvala, když mi něco zkritizovala. Jako druhý čte texty můj přítel, který zase úžasně vychytá logické a technické nesrovnalosti. Třeba že někdo rozsvítil, a přitom zrovna ve vesnici nejde proud.

Jsou pro vás důležité recenze? Snažíte si některé poznámky od recenzentů vzít k srdci?

Potěší mě každá recenze, protože když jsem začínala psát, měla jsem problém s tím, že detektivky nikdo recenzovat nechtěl. Třeba mi z redakce jedněch novin sdělili, že se jim moje kniha sice líbí, ale napsat o ní nemůžou, protože je to „jenom“ detektivka. Dnes už naštěstí krimi žánr nikdo nevnímá s despektem.

Berete si některé poznámky od recenzentů k srdci?

Názory recenzentů mě moc neovlivňují. Vím totiž, jak chci psát, a dávám z ruky jedině text, se kterým jsem stoprocentně spokojená. Pokud k němu má někdo výhrady, beru to tak, že je to jeho názor. Nikdy se nezavděčíte všem čtenářům. Pro mě je důležitý hlavně můj vlastní pocit z textu.

Na motivy vaší detektivky vzniká seriál Kroky vraha. Máte nějaké informace o tom, v jaké fázi se příprava seriálu nachází?

Už je natočený první díl, Dům na samotě. Bude se vysílat jako samostatný televizní film. Pokud mám správné informace, tak teprve podle jeho úspěchu u diváků se rozhodne, jestli se budou natáčet i další díly. Dům na samotě by měl jít v televizi začátkem roku 2022.

Náš rozhovor probíhá na dálku, protože jste aktuálně v Holandsku. Co na Holandsku máte nejraději?

Jezdím na ostrov ve Frísku. Z tohoto prostředí je i moje knížka Ostrov šedých mnichů. Není to typické Holandsko, jak si ho nejspíš představíte: nejsou tady žádné tulipány, kanály ani Coffee shopy. Ostrovy ve Frísku jsou velmi venkovské, přírodní. Mají desítky kilometrů dlouhé bílé písečné pláže, po kterých se dá jít celé hodiny. Z jedné strany máte moře, z druhé duny. Jinak nic. Vyčistím si tam hlavu. Přítel taky do Holandska jezdí moc rád. Jsme u moře, ale není nám vedro. Já mám alergii na sluníčko, takže u jižních moří většinou od druhého dne sedím v dlouhých kalhotách a tričku s dlouhým rukávem schovaná pod slunečníkem a svědí mě celé tělo. To si klidně odpustím.

Říkala jste mi, že online rozhovory příliš nevyhledáváte, zároveň nemáte Facebook ani Instagram. Chápu to správně, že nejste velkým fanouškem sociálních sítí?

Nemám žádné sociální sítě. Zatím jsem nepřišla na důvod, proč bych je chtěla používat. Asi to souvisí s mým sklonem vnímat jenom přítomnost. Žiju teď a tady a nechci si nic fotit, abych snímky následně umísťovala někam na internet. To by mě jenom rozptylovalo. Já si kolikrát i vypínám telefon, aby mi nezazvonil, když jdu po lese, anebo si ho s sebou neberu na zahradu, aby mi náhodou někdo nezavolal a nevyrušil mě, když koukám do korun stromů. A taky fakt nepotřebuju vědět, co celé dny dělají moji přátelé. Raději se těším, až se uvidíme, a sami mi to povědí. Nemám pocit, že bych o něco přicházela. Rozhodně ne o nic, co bych potřebovala. V nakladatelství by určitě byli rádi, kdybych se na sociálních sítích propagovala, ale já svoje soukromí a klid úspěchu obětovat nechci. Od začátku jsem měla jasno: Svoji osobu nikomu vnucovat nebudu. Buď si lidi najdou moje knížky sami od sebe, anebo si je nenajdou. No a nakonec si je opravdu našli, aniž bych musela někde vystavovat svoje fotky z kaváren a dovolených.

Aktuálně pracujete na rodinné sáze. Naznačíte, o čem kniha bude?

Mám ji rozepsanou už od loňska, ale teď jsem si dala prázdniny, protože v květnu a červnu jsem při dokončování Prokletého kraje málem vypustila duši. Začala jsem překládat jednu romantickou knížku z angličtiny, což dělám vždycky mezi vlastním psaním. Je to takový rituál, kterým své dvě vlastní knihy od sebe oddělím. Na té rodinné sáze začnu pracovat zase až v zimě. Můžu jen prozradit, že začíná v roce 1938 a vypráví postupně tři ženy: babička, matka a dcera. Je to úplně jiné než všechno, co jsem zatím napsala.

Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion