Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

Marek Adamczyk: „S Evkou tančím rád.“

Marek Adamczyk (35) stojí v nové sérii StarDance proti své ženě Evě, dříve Samkové. Jakou roli hraje soupeření v jejich životě? Jak se oblíbenému herci líbí na volné noze? A proč si už léta píše deníky?

Ještě pořád se svou ženou chodíte do fitka na tréninky?

Snažím se. Když je Evka v Praze, má pravidelné tréninky v úterý a ve čtvrtek, a pokud mám čas, chodím tam taky. Začal jsem s jejími trenéry cvičit už v době, kdy jsem se připravoval na natáčení filmu Poslední závod, a už nám to zůstalo. Je to dobrý a zároveň zábavný způsob, jak si udržovat fyzičku. Když člověk chodí běhat sám, většinou to nedělá úplně správně. Lidé běhají buď moc, nebo málo, nebo nepravidelně. Atletika mě taky mnohem víc baví, je všestrannější a pestřejší. A je to i dobrý způsob, jak spolu trávit čas.

Co vás na tréninku baví nejvíc?

Většinou má tři fáze. Nejdřív je rozcvičení, rozhýbání, rozběhání, následuje hlavní část, která je fyzicky nejnáročnější, a pak se ještě vyklusáváme a zklidňujeme. Ale musím přiznat, že nejvíc mě baví momenty mezi tím. Mezi jednotlivými úseky máme čas trochu si popovídat a vždycky je legrace, protože Evčin trenér Majkl je zábavný chlap. A kreativní – pokaždé zapojí nějaký nový prvek, hru nebo minizávod.

Takže se svou ženou závodíte? Jste oba soutěživé typy?

To si nejsem jistý. Když se řekne „soutěživý typ“, asociuje mi to nezdravou soutěživost. Představím si ten typ lidí, kteří se snaží soutěžit, nebo tedy spíš soupeřit za každou cenu a ve všem. A to my s Evkou ani jeden nejsme. Myslím, že k tomu oba máme zdravý vztah. Hry a minizávody jsou skvělým zdrojem motivace a zábavy, ale zároveň to nikdy nepřeroste do té formy, kdy to začne být pro všechny otravné a neprospívá to už ani dotyčnému. Takže soutěživý typ nejsem, ale soutěžení mám rád. Vždycky jsem byl věrný heslu, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Tím pádem jsem nikdy neprahl po tom, abych byl ve sportovních disciplínách na špici. Ale vždycky mě bavilo se jich zúčastňovat. Samozřejmě Evka to má trochu jinak, ale taky to není tak, že by nutně potřebovala vyhrávat. Ona prostě jenom našla něco, co jí fakt jde, a baví ji zlepšovat se v tom. Navíc má velkou disciplínu. Chuť vyhrát je tam samozřejmě taky, ale až jako taková třešnička na dortu.

Oba ve svých profesích zažíváte úspěchy, ale i nepříjemné okamžiky, jako bylo Evino vážné zranění v prosinci 2021. Jak to spolu prožíváte?

Samozřejmě intenzivně. U jejích vítězství tedy většinou nejsem, protože se vesměs odehrávají daleko a já jsem povinnostmi vázaný v Praze, takže se mi ještě nepovedlo vyrazit na žádný závod. U zranění jsem samozřejmě taky nebyl, ale to jsem s Evkou prožíval hodně. Vezl jsem ji pak z Rakouska domů a snažil se o ni starat, protože když máte zlomené oba kotníky, moc toho neuděláte. Ale je to silná ženská a nikdy jsem neměl pocit, že by byla závislá na mojí podpoře. Jsem rád, že mám vedle sebe člověka, který má sílu a vůli překonávat i takhle těžké momenty, a můžu mu v tom být oporou.

Mohlo by se vám líbit

„Jsem spokojený, místy i šťastný,“ říká v rozhovoru Vojtěch Dyk

S hercem a zpěvákem Vojtěchem Dykem (37) o natáčení filmu Il Boemo, kde si zahrál hlavní roli skladatele Josefa Myslivečka, o cestování v čase, jedné empatické kočce a o tom, proč sobě i synům omezuje čas strávený na telefonu.
marianne.cz

Ve kterých chvílích potřebujete naopak oporu vy?

Takové chvíle nastávají často. Aktuálně jsem ve fázi, kdy jsem skončil angažmá a jsem na volné noze. Musím se v tom postupně zorientovat a uspořádat si věci jinak, než když jsem měl své pevné místo. V tomto ohledu je fajn mít vedle sebe Evku, se kterou to můžu probírat. Někdy si říkáte, jestli to bylo dobré rozhodnutí, nebo ne, a nevíte, jaké to bude do budoucna. Budoucnost je samozřejmě nejistá, i když musím zaklepat, že zatím se vše vyvíjí dobrým směrem. Zdroj pochybností to ale je. A oporu a podporu člověk samozřejmě ocení i tehdy, když se něco nedaří. Když se mi představení nepovede tak, jak jsem doufal, nebo když mám pocit, že mi to nešlo na natáčení. V takových chvílích je vždycky dobré mít vedle sebe někoho, kdo to s vámi sdílí. Nejde ani tak o to, že by vám musel radit, ale že vás vyslechne. S Evkou fungujeme právě takhle, naučili jsme se vzájemně se poslouchat.

V tomto ohledu může být prospěšné, že jste každý z jiné oblasti.

Přesně. V hereckém prostředí se potkáváte s lidmi stejné profese, kteří mají často podobný pohled na věci, a někdy mají tendenci vidět leccos přehnaně. Oproti tomu Evka mi nabídne zdravý vnější pohled, ale zároveň dobře zná spoustu věcí, které mě jako herce potkávají, protože je musí zvládat taky. Ať už je to vystupování na veřejnosti, nebo fakt, že jste závislá na tom, jak funguje vaše tělo, a musíte s ním pracovat. Navíc oba dáváme v rámci práce sami sebe všanc. Což je mnohdy náročnější, než by se mohlo zdát. Tím spíš je fajn, když váš partner nebo partnerka tohle zná, protože to taky zažívá. Pro člověka, který pracuje v kanceláři nebo třeba sází stromy, může být těžké pochopit, co to obnáší, když se od své práce nemůžete úplně oddělit, protože bez vás zkrátka ne­existuje. Zrovna nedávno jsme s Evkou mluvili o tom, že když se člověk objeví v nějakém článku, hned se pod tím vyrojí dvacet lidí, kteří mají potřebu k tomu říct svoje a vychválit nebo politovat sebe sama ve vztahu k vám, protože vy to na rozdíl od nich máte strašně lehké. Za prvé nevím, proč bychom si měli všechno pořád závidět, vždyť cílem života přece není „rýt držkou v zemi“. To nechci ani pro sebe, ani pro nikoho jiného. A za druhé to, co vypadá lehce, je jen ten úplně poslední kousek dlouhé cesty, který je vidět. Protože to je naše práce, aby to vypadalo nakonec lehce.

Napomáhá to přesvědčivosti…

A o to jde. Když hrajete divadlo, chcete, aby divák chápal, co děláte, a dokázal se na vás napojit. Jenže někdo pak může podlehnout dojmu, že je to vlastně brnkačka. Ve sportu je to trochu lepší, protože každý si šel někdy zaběhat, a tak ví, že je to dřina a že musíte makat. Ale to herec taky!

A ještě ze sebe hodně dává emočně. Pomáhá vám sport i jako psychohygiena? Jaké další způsoby se vám osvědčily?

Tohle řeším hodně, protože musím být schopný nějak to vybalancovat, abych mohl dobře fungovat, a dlouho. Pohyb je na to rozhodně skvělý. A co bych podtrhl – pravidelnost. To je docela výzva, protože hercům se neustále proměňuje program, a tak si nemůžete říct, že budete každý čtvrtek od šesti chodit na squash. Navzdory tomu se snažím vytvářet si v životě co nejvíc rutiny. Obrovsky to totiž pomáhá, když nastanou bouřlivější okolnosti. Jdete si zacvičit a víte, co se na tréninku bude dít. To je jedna věc. Druhá je to, že si píšu deník, cíleně se o to snažím. To mi hodně pomáhá, protože najednou vidím svůj život z ptačí perspektivy. I když je tedy mnohdy těžké dekódovat, proč se zrovna teď cítím právě takhle a kde se zrovna nacházím. Ale přeletím si nad uplynulými dny a zjistím, co všechno se mi v poslední době přihodilo a proč to vede k tomu, že dneska nemám svůj den nebo že se něco pokazilo.

Mohlo by se vám líbit

David Koller: Muzika mě pořád drží

Jeho hity formují už několik generací a on sám přiznává, že si při koncertech musí občas dávat pozor, aby se při vzpomínce na okolnosti vzniku svých písniček nedojímal. S hudebníkem Davidem Kollerem jsme probrali jeho zálibu v létání, pěstování vína i rodinný život na trase Mikulov-Praha.
marianne.cz

Píšete ho jako literární dílo, nebo jen čistě pro sebe?

Literární dílo to není rozhodně, spíš jeden velký chaos. Někdy je to jen shluk nápadů a postřehů, jindy zůstanu u suchých záznamů, co jsem kdy dělal. Píšu si to někdy do notesu, někdy do počítače, někdy na papír, někdy i do mobilu. A pak to napříč těmi zařízeními sjednocuju. S chaotičností jsem dlouho bojoval, měl jsem pocit, že by bylo vhodné ji odstranit a vnést do toho řád. Ale v poslední době jsem se s ní smířil a uvědomil si, že určitý chaos k tomu svým způsobem patří. Že je potřeba ho přijmout a naučit se ho i ocenit. Což ovšem neznamená, že se jím člověk nemá probírat a že má rezignovat na snahu vytvořit něco, co má hlavu a patu.

A zároveň to znamená, že se pořád něco děje. Že jste neustrnul.

Přesně. Navíc pokud proti tomuto typu chaosu bojujete, může vás to hodně omezovat, protože sama sobě přikazujete, jak máte přemýšlet. Mně se nejvíc osvědčuje to, že si události a pocity zaznamenávám a v tu chvíli o tom nijak zvlášť nepřemýšlím. Dělám to prostě tak, jak to zrovna jde. A pak nastupují chvíle, kdy jsem sám sobě editorem, probírám se zápisky a leckdy v nich nacházím i něco, co mi najednou začne dávat smysl. Ale je to neustálý organický proces.

Zapíšete si něco každý den?

Ne, jednou za pár dní, a už jsem měl i půlroční pauzu. Ale teď je to většinou dvakrát třikrát do týdne. Jak mám čas a náladu.

A co vyloženě literární pokusy? Zkoušel jste někdy prózu nebo poezii?

Láká mě to, ale zřejmě ne natolik, abych se tomu dokázal věnovat soustavně. Není pro mě snadné s tím byť i jen začít, natož text propracovat tak, aby měl smysl a přesah. Už jsem někde říkal, že každý by měl psát, ale ne každý by to, co napíše, měl publikovat. A sám jsem přesně v téhle fázi. Občas něco píšu, ale nemám energii a asi ani motivaci dotáhnout to k nějakému opravdovému výsledku.

Třeba to časem dozraje. A jak se vám tedy líbí na volné noze?

Líbí, moc. Je to pro mě způsob, jak najít svobodu, cestu k naplnění a seberealizaci. Spousta lidí tohle všechno nachází i v angažmá, ale já jsem v jednu chvíli začal pociťovat, že místo aby mě inspirovalo a abych v něm rostl a posouval se dál, se od něj spíš čím dál víc odděluju. Divadlo jsem vnímal jako svoji práci, ale měl jsem pocit, že mu nedávám dostatek ze sebe. Mě totiž nejvíc baví dělat na tom, co si sám vyberu. Může to být sebevětší hloupost nebo nesmysl, ale když vím, že to byla moje volba, cítím za to zodpovědnost a mám hned větší chuť to dotáhnout. Abych dokázal, že jsem si vybral správně. A v angažmá máte hodně omezené možnosti – prostě hrajete roli, kterou zrovna dostanete. To pak někdy těžko nacházím motivaci. Ke konci už jsem měl skoro pocit, jako bych tam byl nedobrovolně, a došlo mi, že takhle to nechci. Tak jsem přešel na volnou nohu, protože to je způsob, jak se udržovat ve střehu. Zatím to docela jde, takže jsem spokojený.

Po jak dlouhé době jste odešel ze stálého angažmá?

V Divadle na Vinohradech jsem byl pět let a předtím pět let v Plzni.

Zvažoval jste takhle zásadní krok dlouho?

Jo, dlouho. Přesně pro tohle jsou deníky dobrá věc. Člověk se probírá svými zápisky, a najednou zjišťuje, že tohle je téma, které řeší už několik let. A že to tím pádem není žádný kapric, vrtoch nebo okamžitá pohnutka, ale něco, co ho trápí fakt dlouhodobě. A proto jsem se rozhodl to rozetnout.

Kde všude vás tedy můžeme v nejbližší době vidět?

Ještě pořád mám dvě inscenace v Divadle na Vinohradech, další dvě v Činoherním klubu v Ústí nad Labem, tam hraju v komedii Pan Kolpert, a malou roličku mám v představení Najal jsem si vraha. Pak hraju jednu věc v divadle Palace a to je momentálně všechno.

Mohlo by se vám líbit

„Z každé vteřiny se snažím udělat to nejlepší,“ říká Tatiana Drexler

Zatímco léto trávila renovováním venkovského statku nedaleko německého Hannoveru, od podzimu ji už pojedenácté budeme pravidelně vídat v nablýskaných šatech v porotě soutěže StarDance. Proč se do ní Tatiana Drexler pokaždé ráda vrací a co si myslí o oslavách kulatin?
marianne.cz

Jak se stalo, že letos soutěžíte ve StarDance vy i vaše žena?

Každý z nás dostal nabídku do StarDance už před časem, nezávisle na sobě. Zamíchal s tím covid, něco se přesunulo na další ročník a nakonec to vyšlo tak, že budeme tančit oba zároveň. A jsme z toho nadšení.

I když jste konkurenty?

Jak jsem říkal, my nejsme nijak zvlášť soutěživí. Větší problém vidím v tom, abychom se doma bavili taky o něčem jiném. Protože napřed začne vyprávět o svých tancích a písničkách jeden, pak spustí ten druhý, a takhle uplyne celý večer. Tak abychom se z toho nezbláznili. Jinak to totiž máme nastavené jinak – každý má to svoje. Teď najednou řešíme totéž a celé to spolu hodně sdílíme.

Tak to je nezvyk, ale jistě také obohacení, jelikož se poznáváte zase z jiné stránky, no ne?

To rozhodně. Je zábavné sledovat, jak na to každý z nás jde ze své pozice. Evka aplikuje své zkušenosti ze sportovního prostředí, já zase s tím, jak se zkouší divadlo. Takže každý pracujeme se svou odborností. Ale nejvíc samozřejmě záleží na tanečnících, protože málokdo by byl schopný podat po pár týdnech přípravy takový výkon, aby to vypadalo jako soutěžní tanec. Pořád tam budeme jenom jako „poučení laici“.

Asi před sebou doma úplně neutajíte, co chystáte.

To ne, ale taky to neprobíráme nonstop a do detailu. To už by bylo otravné. A určitě se kvůli tomu nerozstěhujeme.

Kdo z vás má větší zkušenost s tancem?

Těžko říct, v součtu to bude podobné. Evka jako malá chodila do taneční školy, já se zase trochu učil tancovat na DAMU. Každý máme svoje zkušenosti a teď se uvidí, jak je dokážeme zúročit. Ale už jsem pochopil, že zkušenosti s tancem člověku stejně zas tak moc nepomůžou. Úroveň, na které se tančí, je jinde, takže de facto začínáte od nuly.

Je pro vás tanec vykročení z komfortní zóny, nebo ho máte rád, a tak vás těší, že se mu teď můžete věnovat naplno?

Mám tanec rád, byť tomu klasickému jsem se nikdy nevěnoval. Ale někam jít a tam se hýbat na nějakou muziku tak, jak to zrovna cítím, to mě vždycky bavilo. A speciálně s Evkou tancuju hrozně rád. Když si můžu na parketu dělat, co chci, jsem spokojený. U klasického tance je pro mě nejtěžší zapamatovat si choreografii a dodržovat všechna pravidla, to, jaký máte mít postoj, jak našlapovat a tak.

Mohlo by se vám líbit

Ivana Chýlková: „Ve StarDance tančím pro maminku.“

Co Ivaně Chýlkové nikdy nechybí v lednici? Kdy kupuje dárky na Vánoce? A co ji nejvíc baví ve StarDance?
marianne.cz
Zdroj článku

Související články

Rodina a děti
Z dítěte budoucím šampionem: Jak skloubit vzdělání a školu se sportem

Z dítěte budoucím šampionem: Jak skloubit vzdělání a školu se sportem

Dobrý nápad
Muškáty na slavnostní výzdobu? Rozhodně ano! Takhle jste je možná ještě neviděli

Muškáty na slavnostní výzdobu? Rozhodně ano! Takhle jste je možná ještě neviděli

Dům
V Ostravě vyrostl mini domek z původně hospodářské budovy a je kouzelný

V Ostravě vyrostl mini domek z původně hospodářské budovy a je kouzelný

Lidé a místa
Zjistěte, jaké je to strávit noc ve Shrekově bažině: Připravte se na nezapomenutelný zážitek

Zjistěte, jaké je to strávit noc ve Shrekově bažině: Připravte se na nezapomenutelný zážitek