Přejít k hlavnímu obsahu
Rozhovory

MARIKA ŠOPOSKÁ: „Mít vyřídilku se do života hodí.“

Info ikona
Marika Šoposká

Herečka Marika Šoposká se v poslední době nezastavila – tančila, trénovala, hrála a do toho její dva synové od září začali chodit do školy a školky. V jakých chvílích na ni dolehne krize a co ji pak zase spolehlivě nabije energií?

Na focení a rozhovor jste přijela rovnou z tréninku StarDance. Dala jste si hodně do těla?

Přiměřeně. Docela si to dávkujeme. Některý trénink je hustej a některý méně. Mám štěstí, že můj tanečník je docela empatický, takže pozná, kdy mám dost, a kdy je naopak potřeba máknout. Navíc to pokaždé probíhá trochu jinak. Když vymýšlíme choreografii, není to tak náročné, hodně si i povídáme. Tenhle tvůrčí proces mě samozřejmě baví nejvíc. Jakmile začneme pilovat figury a kroky, už je to dřina.

Zase si u toho ale vyčistíte hlavu.

To jo. Ale musím se na to hodně soustředit. Někdy tak moc, že úplně přestanu komunikovat a Robin se diví: „Co se děje? Ty jsi najednou strašně vážná!“ Přitom já si jen v duchu sumíruju kroky, takže jeho vtípky nevnímám. Ty tři nebo čtyři hodiny, které tam trávíme, mám vyhrazené opravdu jen pro tanec. Všechno ostatní jde stranou – děti, jídlo, divadlo, co bylo včera a co bude zítra. Musím to všechno vyndat z hlavy, pak to jde líp. 

Takže si i vypnete telefon, abyste měla naprostý klid?

To ne, na telefon nemůžu úplně zapomenout, zas tak důsledná nejsem – co kdyby se doma něco stalo? Ale v hlavě se snažím věnovat jen činnosti, kterou zrovna dělám. Doma se pak zase snažím být maximálně s dětmi, i mentálně. Nejsem ráda, když po mně kluci něco chtějí a já při tom myslím na pracovní záležitosti. Vždycky neomylně vycítí, že tam nejsem s nimi, že nemají oporu. A začnou vyvádět hrozný věci.

Který v tom vede: šestiletý Benedikt, nebo dvouletý Vincent?

Spíš Beníček. Když byl menší, vyžadoval pozornost fakt urputně. Pořád jsem měla pocit, že je nespokojený. A pak mi psycholožka jednou řekla, ať si uvědomím, jak se chovám já. Že ze mě syn cítí, že v tu chvíli nejsem na tom místě s ním. Už myslím na to, že za hodinu jedu na natáčení, takže si musím připravit věci, zopakovat si texty – zkrátka už jsem psychicky jinde. V takový moment začnou děti samozřejmě zlobit, aby si vynutily pozornost. Od té doby si na to dávám pozor a snažím se věnovat opravdu jen klukům nebo třeba tomu, že jim zrovna dělám jídlo. Aby to byl čas skutečně jen pro ně. Ale je to těžké, to nezastírám.

Jak jste se to naučila? 

Vědomě. Nejdůležitější bylo uvědomit si ten princip – ono to totiž opravdu funguje. Když dáte dětem stoprocentní pozornost, úžasně se vám to vrátí, a navíc jsou pak vůči vám mnohem milosrdnější. Ze začátku jsem si musela pořád připomínat, že ten telefon nechám být, že teď přece mají přednost kluci, ale časem se to zautomatizovalo.

Takže to zabralo a syn přestal zlobit?

Spíš se u něj střídají různé fáze. Vždycky si říkám – tohle už je dobré, jenže pak řešíme zase něco jiného. Největší změna je samozřejmě to, že už chodí do školy, máme doma prvňáčka.

Jaké to je pro vás i pro celou rodinu?

Beník to zvládá úplně skvěle. Zato já to obulela, zvlášť když jsem ho poprvé viděla sedět v lavici. A pochopitelně je teď těžší všechno zorganizovat a ohlídat. Je to mnohem větší zodpovědnost než ve školce – tam dítě odevzdáte a je víceméně jedno, když něco zapomene přinést a tak. Ve škole je to ostřejší. Ale už si to celkem sedlo. 

Jak moc se zapojuje manžel?

Můj manžel je absolutně zapojený do všeho a bylo to tak, i když byli kluci miminka. Musím říct, že v tomhle je úžasný. Vždycky plnohodnotně zvládal všechno co já. Ale jelikož je filmový zvukař, má nárazově projekty, v tomhle to máme stejně. Teď jsme zrovna ve fázi, kdy už pátý měsíc každý všední den točí a volné má jen víkendy. Když je Petr dvanáct hodin denně pryč a organizace celého toho cirkusu zůstává na mně, a do toho ještě chodím na tréninky, je to fakt náročné. Nechci dělat hrdinku, přiznávám, že občas přijde krize. Jednu úplně šílenou jsem měla zrovna nedávno. Celý den se nezastavím, řeším tisíce věcí, což ale zná každá máma, zvlášť pokud má víc než jedno dítě. Takže teď je to hodně na mně, ale přijímám to tak, jak to je – a pak se zase stane, že máme měsíc volno a můžeme někam vyrazit.

Plánujete si s manželem práci tak, abyste měli volno ve stejnou dobu?

Snažíme se. Zatím se nám vždycky podařilo, že jsme jednou za rok měli měsíc nebo dva „prázdniny“ a mohli jsme odjet na delší dobu. Pro mě je to úžasně nabíjející. Když někam vypadnu na tři týdny, úplně mě to vrátí do života. A pak mám zase pocit, že zvládnu všechno.

Kde jste byli naposledy?

Na Fuerteventuře. Odjeli jsme v březnu, kdy eskalovala další covidová vlna, a místo čtrnácti dnů jsme tam zůstali měsíc. Bylo to naprosto úžasný, měla jsem pocit, jako bychom tam žili. Ráno jsem vozila Beníka na hodiny surfu, byl to úplně jiný život. V Praze jsem pak chvíli byla úplně mimo, než jsem se zase zapojila do procesu. Ale samozřejmě že se školákem bude cestování složitější. Musela jsem si zapsat všechny prázdniny – jarní, podzimní, velikonoční –, abych si na tu dobu zařídila volno. Ze školky můžete dítě vzít kdykoli, se školákem je to už komplikovanější. Hlavně se ale modlím, abychom neuvízli v distanční výuce. 

S prvňáčkem by to byla docela síla…

Ani si to nechci představovat. Kdyby mi Ben zůstal doma dopoledne, a ještě bych s ním musela dělat školu, rovnou bych se mohla na všechno ostatní vykašlat, protože fakt nevím, jak bych si to zorganizovala. Ale věřím, že plošně zavírat školy už nebudou.

Taky doufám, mám totiž doma dvojčata, i když už větší.

Manžel je taky z dvojčat! Vyprávěl mi, jak s bráchou chodili do školy dva metry za sebou, protože se styděli. Oni to měli hustý. Myslím, že až do puberty se moc nemuseli, ale u dvojčat je asi normální, že se vůči sobě vymezují. Hrozně jim vadilo třeba to, že chodili stejně oblečení. Dělá se to dneska ještě vůbec?

Jak kdo chce, ale je to docela běžné. Vy máte taky bratra, že?

Dokonce dva! Jeden je starší a druhý o třináct let mladší. Naši si dali pauzu a pak to na poslední chvíli ještě stihli. A myslím, že to byl super nápad. My jsme byli už velcí, a tak jsme mámě hodně pomáhali. Pamatuju si, jak jsem přebalovala, krmila, koupala…

Tak to jste se všechno naučila!

To jo, ale tenkrát jsem to nenáviděla. Máma mě vykopla ven s kočárem a hodinu jezdi kolem baráku. V těch třinácti nebo čtrnácti mi to samozřejmě připadalo nesnesitelné, myslela jsem, že se zblázním. Teď ale máme s bráchou skvělý vztah, tak trochu ho vnímám jako svoje dítě. Toník mě bere jako autoritu, tím spíš, že se taky věnuje herectví. Často si o tom chce se mnou povídat, je to naše společné téma. To mi připadá hrozně hezké. Toník byl ale vždycky fajn, nikdy nebyl klasický děsný puberťák. Oba moji bratři jsou prima, máma mi vždycky říkala, že jsem z nás tří byla nejhorší. S bráchy to bylo kupodivu nekomplikované, nejvíc jsem jí dávala zabrat já.

Byla jste rebelka!

To jo. Hned v první třídě jsem byla po škole. Dělala jsem hrozný věci, rvala jsem se s kluky, pořád jsem někomu něco brala, i když zpětně nechápu proč. Nedávno jsem byla s kamarádkami na chalupě a vyprávěla jsem jim to. Měly jsme s sebou pět malých kluků, můj Ben něco provedl, tak přišla řeč na to, jak je vzdorovitý a kde se v něm ta tvrdohlavost bere. Vyprávěla jsem kamarádkám svoje historky z dětství, ony na mě koukaly a pak řekly – proč se pořád divíš, co to máš za dítě? Vždyť to je úplná kopie tebe! A já jsem si uvědomila, že mají pravdu. Ty „nejhorší“ vlastnosti, které jsou pro rodiče náročné, má opravdu po mně, pořád o něčem vyjednáváme a tak. Ale vlastně si myslím, že mít vyřídilku je do života dobré. Ben chce všechno řešit sám a o všem si rozhodovat. To mladší Vincíček je odmalička úplně jiný, až jsem z toho byla v šoku. Řekneme mu – Vincí, pojď spát, a on si vezme deku a dudlík a jde spát. Skoro všechno udělá na první dobrou, zatímco s Benem je všechno na dlouho. Je to náš učitel trpělivosti. Vincent v sobě má pečlivost, rozvážnost, a hlavně klid. Je to uklidňovač, všichni se k němu chodíme uklidňovat. A teď už zkoušíme školku.

Ve dvou letech?

Ano, jen na pár dní v týdnu. Má chůvu, takže nejde o to, že by tam musel chodit, ale strašně rád si hraje s dětmi, tak to zkoušíme, aby měl zpestření a děti kolem sebe. Ale je malinký, takže nic nelámeme přes koleno. 

S manželem jste se seznámila ještě jako teenagerka, že?

Ano, potkala jsem ho v šestnácti, ale to jsme se v podstatě jen tak míjeli v práci. Tehdy pro mě byl dospělý, který mě nezajímal, a ani já ho nezajímala. Když jsme se znovu potkali asi o pět let později, už jsme měli pocit, že k sobě máme velmi blízko. A od té doby jsme spolu, už je to jedenáct let. A jasně, je to práce. Vztah prochází různými fázemi, zvlášť pokud máte děti. Ty na pár let odvedou pozornost jinam, ale jak rostou a stávají se z nich samostatnější bytosti, zase se k sobě víc vracíte jako partneři. Svou roli ale hraje i věkový rozdíl, protože já stárnu jinak než Petr, který je starší o deset let – nebo jedenáct, nebo dvanáct? Teď si nejsem jistá.

Není to důkaz, že to není zas tak důležité?

To máte pravdu! Je ale fakt, že potřeby se proměňují. Ve dvaceti si s třicetiletým rozumíte jinak než ve třiceti s čtyřicetiletým, je to úplně na jiných frekvencích. A v každé životní etapě se to učíte znovu. Když už máte pocit, že tomu rozumíte, zase to přeskočí někam, kde jste opět na začátku. A musíte se s tím naučit žít a seznamovat se s tím, co vám vadí a co vám vyhovuje, a do toho si říkáte – takhle to už bude napořád? A musíte sama sebe ptát, jestli to za to stojí. Nám to za to pořád stojí. Mně určitě. 

Jak to vypadá, když zjistíte, že zase nastala nová fáze? Trávíte s manželem hodně času tím, že si povídáte?

Samozřejmě. Jsem absolutně zastáncem toho, komunikovat. Mám kolem sebe spoustu lidí, kterým partnerství nebo rodičovství troskotá na tom, že si jenom nedokážou vyjasnit různá nedorozumění. Neumějí si vzájemně říct to, co považují za důležité, dohodnout se. A to my dokážeme, tohle se nám nestává. Ale taky vedle sebe dokážeme hodně mlčet. Můj muž není zrovna ukecaný, proto si ostatně vzal mě. Aby to vyvážil. A mě ten jeho klid taky hodně vyvažuje. Kdybych vedle sebe měla někoho podobně komunikativního, jako jsem já, asi by mi za chvíli praskla hlava. Manžel mě uklidňuje svým klidem. Kotví mě na zemi.