Nejstarší česká modelka Hana Janata: Modeling přišel v pravý čas, nyní už znám svoji hodnotu

Zazářila na přehlídkovém mole pro módní dům Valentino v Paříži, v Praze vynesla modely Micharla Kováčika a dokonce s eobjevila i na titulce československého vydání Vogue. S Hanou Janatou jsme se setkaly v její aktuální modelingové agentuře, kde zrovna fotila nové polaroidy. Povídaly jsme si o cestě k modelingu, jak to vypadá v zákulisí přehlídky i jak o sebe pečuje ve zralé věku. „Nejstarší česká modelka“ tak dokazuje, že krása nemá expirační dobu a v modelingu můžete uspět nehledě na to, kolik vám je let.

Přesně v tom duchu se nese i letošní ročník modelingové soutěže agentury Pure Model Management, která aktuálně Hanu Janatu zastupuje. Do soutěže se může přihlásit kdokoli od 16 do 99 let. #PUREMODEL2026 dává prostor lidem, kteří dříve v tradičním modelingu často nedostali šanci – ať už kvůli věku, proporcím nebo odlišnému typu krásy. Do konce května se mohou přihlásit dívky, chlapci, ženy i muži ve věku od 16 do 99 let, u žen je minimální výška nastavena již od 169 cm, což umožňuje vyniknout širšímu spektru osobností. 

• „Současný modeling už nehledá jen klasické modelkovské tváře a míry, ale dává šanci lidem, kteří mají osobnosti, jsou zapamatovatelní a nejdou se stádem. Často je to právě charisma a životní energie, co je mnohem silnější než chladná a dokonalá krása,“ říká zakladatel modelingové agentury Roman Holárek.

K modelingu jste se odhodlala až ve vyšším věku. Měla jste o tomto světě nějaké předsudky, které se vám potvrdily – nebo naopak vyvrátily?

Vůbec jsem neměla představu, natož předsudky. Možná spíš takové hezké, pozitivní až naivní představy. Ani ten věk jsem zas tolik neřešila. Samozřejmě mi to občas bliklo hlavou, ale říkala jsem si, že na modeling pořád mám parametry a už se tehdy začínaly objevovat starší modelky i v zahraničí. Nic extra jsem si od toho neslibovala.

Ale samozřejmě to není tak krásné, jak člověk možná čeká. Je tam hodně zklamání. Máte pocit, že už to vyjde, že už si vás vybrali, jste třeba v druhém kole… a nakonec z toho nic není. Já jsem vždycky hned měla pocit, že už je to definitivní. (smích)

Vzpomínáte si na nějaké focení nebo přehlídku, o které jste opravdu stála a nevyšlo to?

To už jsem asi zapomněla. Zklamání neumím moc dlouho nosit v sobě, prostě si je rychle odžiju a jdu dál. Ale třeba teď mě mrzelo, že jsem po přehlídce pro Valentino na sezonu jaro/léto 2026 chtěla jít i další sezonu, dlouho to vypadalo nadějně, opravdu dlouho si mě drželi v procesu, a pak to nakonec zrušili. 

Jaké je vlastně zákulisí přehlídky Valentino?

Je to obrovské, bylo nás asi osmdesát modelek a každá jsme měla jeden jediný dokonalý outfit se všemi detaily. Všechno fungovalo perfektně, bylo to neuvěřitelně dobře zorganizované. Na tři modelky jsme měly jednu oblékačku, která se o nás starala, a já nikdy neměla pocit, že nevím, co mám dělat. Vždycky si mě někdo převzal, někam poslal, všechno plynulo. A bylo hezké, že si mě všichni pamatovali. Nejsem úplně standardní modelka. (smích) 

Byla jste nervózní?

Ze začátku ani ne, protože jsme měly hodně zkoušek a člověk se cítil jistě. Ale když už jsme stály připravené a začalo se to plnit lidmi, tak to na mě přišlo.

Přispěl k tomu i odvážný krajkový outfit, který jste měla na sobě?

To jsem tolik nevnímala, protože jsem se neviděla. Když mi ho ukazovali, říkala jsem si: „Aha, růžová krásná krajka, žádná černá.“ (smích) Ale až potom na fotkách jsem viděla, jak moc byla vlastně průhledná pod světly. Z toho jsem ale hlavu neměla, spíš z podpatků.

Ale nestal se žádný zádrhel.

Spíš jsem cítila velkou zodpovědnost. Najednou jsem si uvědomila, že modelka je vlastně jen vrchol ledovce a za vším stojí obrovský tým lidí a strašně práce. Říkala jsem si: hlavně to nepokazit.

Litujete někdy, že jste nezačala s modelingem dřív?

Já na to dřív vlastně neměla čas ani myšlenky. A možná je to takhle pro mě lepší, protože už znám svoji cenu i mimo modeling. Nepropadám žádné megalománii, slávě ani dojmu, že tohle je vrchol života – i když to tak vypadá. Postavíte se na molo ve Valentino průhledných šatech a všechna vaše práce a úsilí je ve stínu. Na druhou stranu vnímám pozitivně to, že teď můžu mluvit a bourat stereotypy. Navíc si myslím, že když člověk začne dělat modeling v mladém věku, stárnutí pak může nést těžce. Já už do toho přišla v období, kdy jsem sama se sebou srovnaná.

Změnila jste kvůli modelingu nějak péči o sebe nebo beauty rutinu?

Začala jsem se na sebe víc dívat do zrcadla. Když jsem viděla poprvé některé fotky, říkala jsem si: „Ježiš, ty jsi stará!“ (smích). Ale jinak ne nějak zásadně. Pořád mám ráda jednoduchou, přirozenou péči, aby se moje pleť cítila příjemně. Zároveň v mém věku nelze očekávat zázraky, kromě plastických zákroků, což mi ale přijde zbytečné – zbavovat se těch hezkých vrásek.

Jak tedy vypadá vaše každodenní skin care rutina?

Každé ráno si dávám masku, to je takový můj rituál. Než se umyju a začne den, nanesu masku, chvíli v ní chodím po bytě a pak ji smyju. Ráda používám kofeinové sérum pod oči a pak aplikuji krém nebo různé přírodní olejíčky. Mám ráda věci, které jsou jednoduché a příjemné na pleti. Když je něco moc chemické, tak to na sobě cítím.

A líčení?

Klasický make-up skoro nepoužívám. Přijde mi, že na zralejší pleti někdy zvýrazní to, co člověk ani nechce vidět. Spíš tedy používám BB nebo CC krém, lehce zvýrazním obočí a namaluji si horní řasy. A teď jsem si ve starším věku vlastně oblíbila rtěnky. Když jsem byla mladší, líčila jsem si hlavně oči.

Vyžadují vaše bílé vlasy nějakou speciální péči?

Občas mi jdou trochu do žluta, takže používám fialové masky nebo produkty, které to neutralizují. Nevím, jestli je to sluncem nebo ze smogu. Ke kadeřníkovi jsem ale skoro celý život nechodila. Až kolem čtyřicítky jsem zjistila, že bych asi měla, pak mě to ale zase přešlo. Když jsem přestala vlasy barvit, vlastně se mi strašně ulevilo. Najednou byly zdravější a začaly dokonce víc růst.

Pamatujete si na moment, kdy jste se rozhodla přestat si vlasy barvit?

Bylo mi asi osmapadesát. Ve stejném roce se narodila moje vnučka a navíc jsem přestala menstruovat a mně přišlo, že všechno tak nějak hezky zapadlo do sebe. Měla jsem z toho radost, bylo to tak, jak to má být. A ta bílá barva se mi nakonec strašně zalíbila.