Chcete je v Manželství něčím vysloveně překvapit?
Ohromnou porcí lásky a romantiky. I když jsem romantický typ, samotného mě překvapilo, kolik lásky a osudovosti jsem do knihy nacpal. Mám rád příběhy, které končí dobře, a to je i případ Manželství. Zároveň ale mám rád příběhy, které nejsou placaté a emocionálně s vámi zatřesou. Doufám, že i to tam je.
Jste ženatý přes dvacet let. I proto jste si vybral téma manželství?
S jednou partnerkou jsem celý život, vlastně nemám srovnání s jinými ženami. A teď oba, ať chceme, nebo nechceme, jdeme do přechodu. Před padesátkou člověk bilancuje, jestli žije šťastně. Jestli náhodou někde neudělal chybu a o něco nepřišel. Jestli nemá něco změnit. To, s kým strávíme život, je nejpodstatnějším rozhodnutím mládí. Téměř bych řekl, že na ničem jiném nezáleží. Tak jsou tu i děti, práce… Na kariéře mi záleží málo. Důležité pro mě je, že mám vedle sebe bytost, kterou můžu milovat a která miluje mě. Pro tenhle román jsem vymyslel příběh Martina a Jany, kteří jsou svoji podobně dlouho jako já s Martinkou. Jejich příběh testuje možnosti toho, jak dokáže velká láska odolávat všednosti. Protože dny, o kterých si řekneme – dnes se nic zvláštního nestalo, mají ohromnou sílu. Když je jich hodně, dokážou rozmělnit i velice silný cit. Všední dny s nánosy drobných problémů jsou jako Coca-Cola. Rozežerou všechno. Takže jsem se pokusil vyprávět příběh o boji velké lásky s banalitou života.
Láska je určitě základ, ale ani ona není samospásná.
Ano. Pokud se muž a žena v manželství nemilují, je to kompletně v háji a je nejrozumnější manželství zrušit. Ale i pokud se milují, ještě to nezaručuje, že jim spolu bude dobře. Provozní starosti jsou znechucující, každý z partnerů má v různých obdobích rozdílné potřeby a ten druhý partner nemusí být ani schopný je rozeznat. Natož uspokojovat. Něco se ale může časem i zlepšovat, i když toho není moc. Některé partnerovy kvality však možná začneme oceňovat až s životní zkušeností.
Například?
Třeba si po letech řeknete – ježiš, já jsem zvolila dobře! Na mého muže se dá fakt spolehnout. Když lítám kolem dětí a on řekne, že bude v šest hodin večer doma a přinese nákup, tak tam opravdu bude. Ve dvaceti letech vám to nepřipadalo nijak zvlášť důležité, ale život vás naučil, že spolehlivost je zásadní hodnota. I když se zdá nudná. Kdybych měl svému synovi doporučit, jakou slečnu si má vybrat pro život, před charismatickou femme fatale bych preferoval odolnou veselou holku s nákupem.
Vztah Jany a Martina popisujete v knize od začátku?
Od Martinových sedmnácti let. Jana je o trochu starší než on… Při promýšlení tématu boje lásky s všedností jsem se stal sám sobě amatérským psychologem a vztahovým poradcem. Všelijak jsem jako samouk patlal myšlenky o manželství přes sebe. Naplno jsem si při tom uvědomil, jakou má manželství hyperbolizující sílu. Pokud se při výběru partnera dopustíte jakékoli mladistvé chyby, nepochybně se postupem času odhalí a problém bude jenom bobtnat. Často se zamilováváme poměrně rychle. Během dvou minut prvotního okouzlení pocítíme tak velkou přitažlivost, že ztratíme soudnost, a pak ten omyl řešíme spoustu let a někdy na něj doplatíme. Silná láska ale někdy ty chyby překoná. Mimo jiné i tohle mě hodně bavilo v knížce sledovat.
Ale k překonání chyb je nezbytná vůle z obou stran, nemyslíte?
Nepochybně. My jsme s mojí ženou měli velké štěstí. Naše zamilování na disko prodloužené v tanečních bylo v podstatě náhodnou volbou, ale vyšlo nám perfektně. Časem jsem zjistil, že všechny třecí plochy mezi námi, veškeré nesoulady a nespokojenosti se dají vyřešit komunikací. Věřím, že je nesmírně důležité komunikovat, dokonce bych řekl, že není možné jít spát, aniž by se vyřešily manželské problémy každého dne. Pokud se totiž ty problémy ukládají, mají tendenci se zvětšovat. Jsou jako podzemní požár. Jste naštvaná, nešťastná nebo zraněná, ale nechcete o tom s partnerem mluvit, protože je to bolestné. Jdete spát, a ani druhý den se vám to nechce otevřít, protože to pořád ještě bolí. A za tři týdny zjistíte, že je to obrovský problém, který se ve vás mezitím rozhořel, a vy už si ani nedovedete představit, že ho budete s partnerem rozebírat. Vždycky proto Martinku nutím, aby se se mnou hádala, i když nechce. Myslím, že jí to na mně dost vadí.
Takže podle vás neplatí „ráno moudřejší večera“?
Jsem přesvědčený, že je lepší strašně se dohádat, společně brečet a křičet a jít spát v půl čtvrté ráno – že to je očistnější. A především věřím, že je dobré řešit problémy spolu, ne každý zvlášť. Když to nechám na ráno, mezitím si to v sobě nějak vyřeším a protějšek taky. Pak si předložíme výsledek a ten se může, ale nemusí potkat s výsledkem toho druhého. Ale když to řešíme společně – i za tu cenu, že na sebe křičíme něco, čeho pak litujeme, procházíme emocemi spolu. A to je podstatné. Největší rakovinou manželství je podle mě osamocenost. To, že člověk leccos nějak skousne. Jenže když to trvá deset let, najednou už to skousávat nechce. A téhle fázi je třeba předejít, pokud toho druhého milujeme. Já chci být s Martinkou šťastnej ještě aspoň dalších třicet let, tak na ni vždycky vybliju, co mě štve. (smích) A ona na mě taky bez skrupulí metá všechno, co dělám blbě. Někdy mám pocit, že se budu muset neustále snažit, abych jí nelezl na nervy. Ale ona mi za to rozhodně stojí.
Lidé si často myslí, že páry, které se poznaly v raném věku, to mají lehčí. Není to ale spíš naopak? V té době přece vůbec netušíme, jak se vyvineme my sami, natož partner.
Asi je to otázka štěstí. Žijeme v civilizaci, která je technologicky a informačně rozvinutá, ale ta nejpodstatnější rozhodnutí jsou po staletí stejně těžká. Nemáme návod na to, jak se vhodně zamilovat. A děláme pořád dokola stejné chyby.
79 Kč
79 Kč
84 Kč
