Přejít k hlavnímu obsahu
Rozhovory

Renata N. Langmannová: „Nechci na sebe rezignovat.“

Info ikona
Renata Langmannová

S manželem Ondřejem Novotným má dvacetiměsíční dceru Medu, o mateřské na plný úvazek se ale u Renaty N. Langmannové (35) rozhodně mluvit nedá. Rozběhlé životní tempo modelky sice trochu zpomalila, ale jako majitelka komunikační agentury s prací po porodu přestat nemohla. Co ji na mateřství překvapilo? S čím se musela vyrovnat a jak vzpomíná na cestování po Africe?

Eliška Vrbová | 18. 07. 2022

Na začátku roku jste s dcerou Medou strávila dva měsíce v Dominikánské republice, kde váš manžel Ondřej Novotný moderoval reality show Survivor. Jaké to bylo?

Původně jsme plánovali, že tam budeme jenom měsíc, nakonec jsme tam ale zůstali dva měsíce a bylo to skvělé, protože v Česku byla zima, tma, ještě tady řádil covid, všichni byli zavření, nikdo se s nikým nepotkával a celkově tady bylo ponuro. Užívaly jsme si s Medou,  že jsme v teple, hlavně jsem ale byla ráda, že jsme byly s Ondřejem a mohly jsme to tentokrát zažívat s ním. On už totiž předtím dělal podobnou show Robinsonův ostrov a byl dva roky po sobě vždycky dva měsíce na Filipínách. To pro mě bylo hodně náročné období – a možná vše­obecně pro náš vztah. Neměl tam signál, takže jsme byli téměř bez kontaktu a nebylo to vůbec příjemné. Když kývl na nabídku od Novy moderovat Survivora, tak jsme se prostě domluvili, že poletíme na podstatnou část s ním.

Překvapilo vás tam něco? 

Já jsem si Dominikánskou republiku naivně představovala trochu jinak. Říkala jsem si, že je to přeci Karibik, takže samá hezká místa. A ona je to přitom pořád spíš taková rozvojová země, je tam spousta chudých lidí, neupravených míst a odpadků. Jsou tam i turistická a krásná místa, ale má to i odvrácenou stranu. Dva měsíce tam pro mě byly tak akorát, žít bych tam nechtěla.

Nebála jste se, jak bude dcera snášet tak odlišné prostředí? 

Přemýšleli jsme nad tím, ale na druhou stranu jsme si říkali, že to pro ni přece jen bude lepší než tady. Tam mohla běhat celý den po zahradě nebo po pláži, zvládala to velmi dobře, děti se všemu strašně rychle přizpůsobí. V podstatě od narození s ní hodně cestujeme, chceme, aby byla zvyklá na tento způsob života.

Byla jste se podívat na natáčení?

Chodily jsme se dívat občas na kmenové rady nebo nějaké hry, ale nebylo to úplně jednoduché, protože se natáčelo přes poledne, takže v největším vedru, a ještě navíc mi malá přes poledne spí. A oni v takových podmínkách natáčeli třeba pět hodin v kuse. Celý štáb byl pak vždycky úplně vyřízený – samozřejmě hlavně soutěžící. Pro ně to bylo fyzicky hodně vyčerpávající. 

Umíte si představit, že byste do toho šla?

Ne. Pro mě to vůbec není. Chápu, že to někdo chce zažít, že je to pro někoho splněný sen, ale pro mě ne. Mě představa toho nekomfortu, že jste bez hygieny a spíte na dřevěné desce, vůbec neláká. Nepotřebuju si asi v tomhle směru nic dokazovat. Když jsem si potřebovala něco dokázat, tak jsme vylezli s manželem na Kilimandžáro, to pro mě bylo takové velké dobrodrůžo. Ale vydržet to tři měsíce jako ti, co na ostrově byli nejdéle… To je strašně dlouhá doba. Fakt všechny obdivuju.

Přijala byste nějakou podobnou dlouhodobou pracovní výzvu v zahraničí?

Jednou už to trochu bylo na pořadu dne, řešili jsme, jak bychom to udělali, protože jedna taková nabídka už skoro přišla. Za pomoci mých rodičů, Ondřeje a všech bychom to určitě nějak zkombinovali a zvládli.

Máte v tomto ohledu nějaký sen?

Ani moc ne. Já jsem si své sny týkající se modelingu a cestování plus minus splnila. Deset let jsem žila sbalená v kufru a pořád jsem pendlovala. Období cestování mám v rámci práce tak nějak za sebou. Samozřejmě ráda změním prostředí, ráda na pár dní někam odjedu, ale momentálně v sobě nemám takovou tu touhu někam jet a něco budovat. Já si teď fakt užívám mateřství. Přece jen mi je pětatřicet, dlouho jsem jenom pracovala, užívala si, cestovala, takže teď je pro mě důležitá rodina. Třeba to za pět let bude zase jinak, ale teď se ani nechci do něčeho hnát, chci si užít dceru, dokud je malá. Ono to všechno hrozně rychle utíká.

Pracovat jste ale s narozením dcery úplně nepřestala.

To je pravda, mám už pět let komunikační agenturu CoolSisterz a této práci jen tak stopku nedáte. To jsem vlastně ani nechtěla, byla by to hrozná škoda. Budovaly jsme to s kolegyní Lenkou Matějkovou a nechtěla jsem to zničit jenom kvůli tomu, že jsem byla těhotná. Taky dělám svůj Instagram a spolupráce, charitativní projekty, takže někdy jsou dny, kdy nevím, kde mi hlava stojí. Ale mě baví věci kombinovat a rozvíjet se ve více oborech současně.

V čem vás mateřství nejvíc změnilo? 

Já myslím, že mě vyklidnilo, najednou jsem si uvědomila, že mi vlastně nic neutíká, a užívám si přítomný okamžik. Musím zaťukat, ale mám teď pocit, že mám všechno, co jsem si kdy přála. Možná je to ještě daleko lepší, než jak jsem si to kdy vysnila. Užívám si každého dne, našla jsem v sobě vnitřní klid.

Myslíte, že je dnešní doba k ženám s malými dětmi vlídnější než dříve? 

V něčem je to lepší, protože mi přijde, že teď všichni kolem mě mají malé děti. (smích) V Česku je mateřská a rodičovská hrozně dlouhá – až tři roky. Patří k nejdelším na světě.Myslím, že ženy by měly víc přemýšlet o tom, co se bude dít, až jim skončí. Tři roky jsou v dnešní uspěchané době, kdy se všechno rychle vyvíjí, dlouhá doba. Když ženy zůstanou tři roky doma a nijak se nerozvíjejí, je pak pro ně těžké zase naskočit do pracovního života. Myslet si, že jim ty tři roky doma neuškodí, je trochu bláhové. Některé ženy to mají navíc tak, že po třech letech si pořídí druhé dítě, takže jsou doma šest let. Ale po šesti letech vám ujede vlak. Musíte začínat úplně znova, možná na nižší pozici. Myslím si, že je velmi důležité, aby žena zůstala ve formě, i co se týká hlavy. Aby se rozvíjela a udržovala krok s dobou. Ale vím, že pro ženy, které nemají hlídání, to není jednoduché. Nechci nikoho hodnotit. Jsem ráda, že díky tomu, že mi malou několikrát týdně hlídá chůva, můžu dělat svou práci a pracovat i sama na sobě, ale neříkám, že to tak musí mít všichni.

Mateřství mě vyklidnilo. Uvědomila jsem si, že mi vlastně nic neutíká a užívám si přítomný okamžik.

Co tomu, že máte chůvu, říká vaše okolí? Je to samozřejmost, nebo jste setkala i s tím, že na vás někdo pohlížel skrz prsty?

V mém okolí to všichni berou tak, že je to normální. Dřív se žilo na hromádce s babičkami, dědečky, tetami, všichni žili pospolu. Jenže já i manžel máme rodinu na Moravě, takže ta nám nepohlídá. Na té dennodenní bázi, kdy si potřebuju něco vyřídit, něco udělat, bych se od dcery nehla a s ní toho taky moc neudělám. Pro mě je chůva nezbytnost.

Co vás na mateřství překvapilo? 

Překvapilo mě, jak náročné to ze začátku bylo. Relativně dlouho mi trvalo, než jsem se s tím vyrovnala. Možná to některé ženy mají tak, že je v první moment zaplaví láska a už nic víc není. Já jsem před těhotenstvím měla takový hodně volný, svobodný život: nikdy jsem nebyla zaměstnanec, byla jsem na volné noze a každý můj den byl jiný. V tomhle ohledu to pro mě byla obrovská změna. Najednou jsem zůstala doma s miminem, od kterého se nehnete. Takže to bylo náročnější, ale teď je to už skvělé, každým měsícem se to lepšilo a lepšilo, malá má přes rok a půl a už je to taková trochu parťačka, už to není mimino. Přiznám se, že ta malá mimina mě úplně až tak nebrala.

Dokážete říct, co konkrétně vám nejvíc pomohlo sžít se se svým novým životem?

Čas. Je to fakt jenom o čase, každému ta změna dojde za jinou dobu a mně to docela trvalo. Ale podle mě do té fáze smíření s tím, že už to jiné nebude, dojde každá žena. (smích)

Pomohlo vám třeba i to, že vaše kamarádky, jako třeba Zorka Hejdová, řešily těhotenství a čerstvé mateřství v podobnou dobu jako vy?

Ano, máme děti kousek od sebe, ale nejenom se Zorkou, i s dalšími mými kamarádkami se to tak nějak sešlo. Bylo to úžasné, protože podpora od kamarádek je nejvíc. Můžete někomu zavolat, poradit se, zeptat se, sdílet pozitivní, ale i negativní věci – třeba když se vám chce brečet po probdělé noci a už jste na pokraji vyčerpání. Je fajn, když máte kolem sebe spřízněné duše.

Před rokem v létě jste Blesku řekla, že vám kila po porodu nejdou dolů tak dobře, jak byste chtěla. Cítila jste v tomto ohledu na sebe nějaký tlak?

Od společnosti ani od mého okolí ne. Tlak jsem si na sebe vytvářela sama, možná i proto, že ty moje zmíněné kamarádky tolik nepřibraly a za pár měsíců po porodu už byly zpátky na své váze. Připadalo mi, že to všechno měly nějak jednodušší. Měla jsem pocit, že jsem přibrala strašně moc, že jsem musela strašně makat, abych se dostala do nějaké formy, a hlavně že mi to trvalo hrozně dlouho. Celý život jsem byla zvyklá žít v nějakém těle a pro mě je velmi důležité se ve vlastním těle cítit dobře. To není ani o tom, že jsem modelka, je to jen o vlastním dobrém pocitu a je úplně jedno, jestli je to tělo padesátikilové nebo sedmdesátikilové. Snažila jsem se to řešit a doteď to řeším, i když teď už je to vlastně dobré. Musela jsem hodně cvičit, upravit stravu a docela jsem se na tom nadřela.

Máte nějaký režim, který se snažíte dodržovat?

Zkoušela jsem všechno možné, ale nejudržitelnější způsob, jak se dostat do kondice, je nejít s jídlem do extrémů, protože když s tím potom přestanete, tak váha jde rychle zase zpátky nahoru. No a potom pravidelný sport, ten je pro mě důležitý, i co se týká psychiky. Pohyb vám dodá endorfiny, všechno vám pak připadá hezčí.

A dokážete si najít tu chvíli pro sebe?

Ano, v podstatě musím. Potřebuju chodit cvičit, abych se cítila dobře. Nechci na sebe rezignovat jenom kvůli tomu, že mám dítě, neznamená to, že já přestanu existovat. Pořád jsem to já, pořád chci být hezká, pořád chci nějak vypadat jak pro sebe, tak pro manžela a pro okolí. Spousta žen na sebe s příchodem dětí zapomene. Ano, času je málo, ale já jsem všechno prostě zrychlila. Předtím jsem si myslela, že nemám čas, a teď za tentýž časový úsek stihnu dvojnásobek věcí. 

Zmínila jste váš výstup na Kilimandžáro. Tehdy jste už byla těhotná, ale nevěděla jste to. Jaké jste měla pocity, když jste se pak dozvěděla, že čekáte dítě a právě jste  absolvovala takhle fyzicky náročný výstup?

No já jsem byla hlavně zvědavá, jestli to dítě náhodou nebude svítit. (smích) Protože jsem se předtím nechala očkovat na všechny nemoci světa, do Afriky musíte mít spoustu povinného očkování. Pak když už jsme byli tam, tak jsme brali antimalarika, takže jsem byla nadopovaná nejrůznější chemií. Jinak se snažím žít spíš bez chemie, bez prášků, ale tam to nešlo. Takže jsem se modlila, aby dítě bylo v pořádku. Ale zase na druhou stranu jsem si říkala, že když vydrželo tohle všechno, tak to musí být silný kousek.

Byl to pro vás první vysokohorský výstup? 

My jsme měli vždycky ledny vyhrazené na to, že jsme si udělali nějaký větší dobrodružný výlet. Plnili jsme si sny, byli jsme na Havaji, v Thajsku, na Bali, v Chile, v Patagonii. V Africe jsem byla asi před deseti lety, díky focení s Lucií Robinson jsem se dostala do Namibie a s návrhářkou Petrou Ptáčkovou jsme tam potom týden samy cestovaly. Pro mě to byl tak silný zážitek, že jsem chtěla, aby to Ondřej taky viděl, takže jsme si naplánovali cestu do Afriky a říkali jsme si, že když už tam budeme, tak to Kilimandžáro dáme. Myslela jsem si, že to bude daleko jednodušší. I v průvodcích se to prezentuje jako lehčí výstup, taková šestidenní procházka. Realita byla ale o dost náročnější. Já jsem to snášela docela dobře, ale Ondřej měl problémy s výškovou nemocí a od prvního dne, kdy jsme vystoupali nad 3000 metrů, měl velké bolesti hlavy. V některých chvílích jsme si sáhli docela na dno.

Co byste doporučila někomu, kdo se na něco podobného chystá?

Určitě by si lidé měli vybrat dobrou agenturu, se kterou to celé podniknou, protože je velký rozdíl v tom, jaké člověk může mít zázemí. My jsme asi neměli úplně tu nejlepší. Když jsem pak v kempech s ostatními srovnávala, jaké jsme měli stany, výbavu a jídlo, tak to bylo o několik tříd horší. Opravdu zásadní problém ale byl, že jsme neměli vlastní přenosný záchod. Do těch společných fakt nechcete, větší hnus jsem asi nezažila.  

Chtěla byste si něco podobného zopakovat? 

Nevím, co se mi stane za deset let, až budu mít krizi středního věku. (smích) Ale teď jsem šťastná, že jsem tam byla, bylo to pro mě obohacující. V extrémních chvílích vědomí a mysl člověka dostává jiné rozměry, pro mě to byla až terapeutická cesta. Jak jdete, tak se ve vás melou různé věci, myšlenky, nápady, problémy a tak. Ale v tuhle chvíli mám splněno.