Rozhovor s Annou Julií Slováčkovou: "Nikdy jsem nebyla součástí toho pozlátkového světa."

Proč vám začalo vadit, se vás lidi na rakovinu ptají?

Myslím, že už toho bylo dost, je to stokrát dokola omletý kolotoč a nikomu to už nemůže nic přinést. Chci, aby to pro lidi mělo pořád velkou váhu. Je to těžké téma a nemoc, před kterou by se měli mít na pozoru. Nechci, aby se z toho stalo: ,,Zase ta Slováčková s tou rakovinou“ a ztratilo se z toho poselství, které to má přinést.

O své nemoci jste ale mluvila od začátku úplně otevřeně a veřejně…

Chtěla jsem všechno hlavně uvést na pravou míru, aby si z toho novináři neudělali něco, co to není. A taky jsem si řekla, že když už jdu ven s takovou věcí a mám nějaký počet fanoušků a sledujících na sociálních sítích, tak to může spoustě lidí pomoct. Sama jsem hledala v tu dobu někoho, kdo by mi byl blízký, s kým bych si o tom mohla popovídat, a nenašla jsem nikoho. A tak jsem si řekla, že by to mohlo někomu možná prospět, a začala jsem to ventilovat ven. Pro lidi, co procházejí tím samým.

Obrátil se na vás někdo konkrétní?

Dnes a denně, chodí mi desítky zpráv s prosbou o pomoc. Můžu těm lidem dodat sílu a energii, útěchu přes tu zprávu. A poradit, ať překonají strach a jdou k lékaři, protože u nemoci, jako je rakovina, se hraje o čas.

Když se podíváte zpátky, co bylo na procesu léčby nejtěžší?

Psychika. V jeden moment vás to zlomí a jste úplně na dně. Co se týkalo fyzické stránky, tak jasně, bylo to nepříjemné, bylo mi blbě, bolelo mě kdeco. Ale spíš jsem vnímala tu psychickou bolest než fyzickou. Ono to jde ruku v ruce. Člověk asi musí být hodně silný, aby byl psychicky v pořádku, když ho něco bolí, a naopak.

Jak jste se cítila, když jste se dozvěděla diagnózu? 

Byl to šok. Začala jsem se nejdřív smát, tak moc mi ta zpráva přišla absurdní. Pak jsem asi čtyři hodiny brečela, protože jsem si uvědomila, že je to něco, co mě může připravit o práci. To jsem ještě netušila, že za půl roku přijde covid a tu práci stejně mít nebudu. Ale měla jsem strach, že se mi radikálně změní život, což se změnil. V závěru jsem z toho vyšla ještě silnější, než jsem předtím byla.

V čem jste silnější?

Asi jsem víc asertivní. Už bych třeba nepřišla na focení s horečkou a „na sílu“, jen aby na mě někdo nebyl naštvaný, protože jsem to na poslední chvíli zrušila. Samozřejmě se budu vždy snažit plnit své povinnosti na sto procent, ale nechci jít přes své vlastní zdraví. Víc si stojím za tím, co cítím. Snažím se dávat sebe na první místo.

A zmíněný strach už se vám podařilo překonat?

Ještě jsem se ho nezbavila, ale snažím se o to na terapiích, na které už několik let chodím. Poslední rok mám novou paní doktorku, která je skvělá. Pracujeme na tom společně, když se tedy ke strachu přes ostatní témata dostaneme. Někdy to jde líp, někdy hůř.

Důležité je vědět, že v tom člověk není sám. Komu voláte, když je vám ouvej?

Nikomu hned nevolám, musím si to odžít, chvilku se v tom topím a pak teprve dostanu sílu někomu zavolat. Většinou jsou to kamarádi, někdo mně blízký.

Rodiče to nejsou?

Většinou ne. Když je nejhůř, volám tátovi.

Dáte na ně hodně? Když se nad něčím rozhodujete, berete ohled na to, co tomu řeknou?

Bohužel pořád ještě ano. Ale snažím se pracovat na tom, abych na to už ohled nebrala, protože mě to jenom stresuje. Snažím se uvažovat vlastní hlavou. Ráda si poslechnu jejich rady, ale v závěru se stejně chci prostě rozhodnout podle sebe.

Jaké to bylo vyrůstat v rodině slavných rodičů? Kdy jste to začala vnímat?

Už odmalinka. Vnímala jsem to asi o to víc, že jsem citlivá. Strávila jsem přes půlku dětství s chůvami a viděla jsem, jak se žije ve světě „normálních“ lidí. Ten svět rodičů byl pro mě jiný.

Nechyběli vám?

Tak někdy tam byly slzy, když například máma nebyla doma čtrnáct dní. Ty chůvy jsem ale měla velmi ráda. Vzpomínám, že mi vždycky vymyslely takový program, že jsem na nějaké stesky zapomněla. A při usínání mě držely za ruku, aby mi nikdo z rodiny nechyběl.

Nezáviděly vám děti, že máte za maminku Dádu? Ona byla přece velkým idolem.

Jo, záviděly. Chtěly fotky a podpisy. Ale zvykla jsem si. V ten moment to pro mě byla Dáda a doma to byla máma.

Byli jste si blízcí s bráchou?

On mě měl vždycky moc rád, ale škádlili jsme se klasicky jako děti. Je o 13 let starší, takže jsme byli parťáky spíše až později. Když mi bylo patnáct, už jsme se začali bavit jako normální lidi, jako přátelé bez těch klasických dětských pošťuchování.

Když se na své dětství podíváte optikou dospělého člověka, nemáte někdy rodičům za zlé, že vás nechávali hodně s chůvami?

Ne, nemám. Prostě to byla jejich práce. Beru to tak. To, že člověk není moc doma, je jedna z věcí, které tahle profese obnáší. Je to stejné, jako když má lékař služby o víkendech. Myslím, že naši to udělali, jak nejlíp uměli. Věděli, že je o mě dobře postaráno.

O chůvách mluvíte hezky. Jste s nimi ještě dnes v kontaktu?

Jsem, s některými ano. Hlavně se dvěma třemi, to jsou moje lásky, se kterými ráda trávím čas, i když to není už tak často, jak bych chtěla. Ale vídáme se.

Jak vzpomínáte na své dospívání? Mezi pražskou zlatou mládež jste, myslím, nepatřila.

To ne. Radši jsem byla doma a koukala dokola na Harryho Pottera. Vlastně jsem v téhle branži nikdy neměla moc skutečných přátel. Když jsem dospívala, měla jsem svou partu kamarádů ze základky, kterou si držím doteď. Když už jdu na párty, je to s nimi. A určitě to není do předraženého klubu, ale do nějakého krásného pražského pajzlu, kde se lepí podlaha a jsou tam neprotažený trubky na pivo. Nebo jedeme na vodu nebo třeba pod stan. Nikdy jsem nebyla součástí toho pozlátkového světa.

PŘIPRAVILA: ZUZANA HERALOVÁ