Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

Rozhovor s Martinou Viktorií Kopeckou o síle lásky, hledání autenticity i nové knížce Zpověď farářky

S farářkou Martinou Viktorií Kopeckou jsem se sešla v den, kdy vyšel první rozhovor o tom, že žije po boku ženy. Je ale potřeba, aby se Martina před ostatními obhajovala? A co dalšího by si čtenáři z nové knížky Zpověď farářky měli odnést?

S jakými pocity se vám dneska vstávalo? (pozn. red. Rozhovor vzniká v den, kdy vyšel první rozhovor s Martinou Viktorii Kopeckou o jejím coming outu)

Ještě večer jsem si neuměla představit, co bude následovat druhý den. Teď je to chvílemi trochu jako u maturity, a já neznám dopředu žádné pomyslné otázky. Mám ale relativně hodně práce, která mě hezky ochraňuje. Jsem za tlustými zdmi kostela postavena do role, která mě zpevňuje a je mi blízká v tom, že nevyprávím o sobě, ale naslouchám druhým. 

Čtete komentáře, které se pod články objevují?

Dopředu jsem si řekla, že komentáře číst nebudu. Vím, že by mě zraňovaly. Dostaly se ke mně ale mnohé krásné zprávy, pozdravy, a dokonce i poděkování. 

Jak reagují lidé, kteří vás znají?

Lidé mi vyjadřují moc hezkou podporu, posiluje mě to. Zmiňují, že není třeba se obhajovat, že mi přejí lásku. Překvapilo mě, že mi podporu vyjadřují nejen lidé z církve, ale také lidé, od kterých bych to nikdy nečekala – konzervativní osobnosti. I takoví nelenili a zavolali mi. Telefon jsem zvedala s malou dušičkou, ale ta radost a úleva po prvních slovech je ohromná. Uvidíme, co bude dál. Nechci ze svého příběhu dělat senzaci, už je to venku a teď bych se zase ráda vrátila spíš k tomu naslouchání. Uvědomuji si, že je to citlivá věc, ale nemám pocit, že bych porušovala něco z řádů naší církve, dneska sloužím stejně jako včera.

A je potřeba to obhajovat? Pokud Bůh miluje všechny bez rozdílu…

Myslím, že Bůh to neřeší, ale člověk ano. Vnímám, že spíš než se obhajovat, jsem chtěla popsat svou situaci, doplnit kontext. V knížce není coming out v popředí, ale spíš je důležitou součástí mozaiky dalších témat. 

Ano, v knížce je coming out spíše jenom zmíněn. Co je pro vás tedy nejzásadnějším sdělením knihy?

Pro mě je nejdůležitější aspekt autenticity. To, kým jsme. A není to myšleno ve smyslu: „Podívejte se, jaká já jsem.“ Spíše se ptejte sami sebe, jací jste. Ukazuji, že mě také některé věci bolí, nemám na všechny otázky odpověď, zažívám únavu, řeším někdy zbytečně moc povrchní věci. Duchovní život nás vede k tomu, co je trvalé, opravdu hodnotné, nikoliv aktuálně v trendu. Autenticita je v křesťanství odedávna vnímána jako náš úkol nebo pozvání pro každého člověka. Stačí se podívat na postavu Ježíše. Nebál se setkat se a stolovat s hříšníky, s celníky, hovořil se se ženami v době, kdy muž s cizí ženou nepromluvil. Nebál se duchovně dotknout Marie Magdalské, ženy, která měla pověst, kterou bychom si asi úplně nevybrali, a přesto šel a byl jim všem k dispozici. Měnil život. A mění ho i nám, dneska, teď a tady. Nechodil do exkluzivního klubu bílých mužů, kteří jsou bohatí, heterosexuální a mají všeho dostatek. Naopak šel za člověkem, který je křehký a nějakým způsobem poraněný. Možná, že tahle moje potřeba se obhajovat, je nesmyslná. Důležité je, že jsme si vědomi toho, kým jsme. A také, jak jste řekla, že nás pán Bůh miluje všechny. 

Mohlo by se vám líbit

„Tělo je displej duše,“ říká farářka Martina Viktorie Kopecká

Známe ji jako „farářku se rtěnkou“ a fandíme jí ve StarDance. Martina Viktorie Kopecká (35) ale letos vydala i knihu. Jmenuje se Deník farářky a popsala v ní jeden svůj rok. Co dělá farářka, když je zavřený kostel? A co pro ni znamená tělesná krása?
marianne.cz

Jaká byla vaše cesta k přijetí sama sebe?

Taková cesta nikdy nekončí. Celý život hledáme a nacházíme svou identitu. Rosteme, ale taky někdy stagnujeme, tápeme. Duchovní život mi v mnohém otevřel oči. Byla to proměna „od kvantity ke kvalitě“. Téma mé vztahové orientace čas od času prosvítalo léta. Nikdo to ale nebyla otázka, kterou bych měla úplně v popředí, protože pokud se zrovna nezamilujete do někoho, kvůli komu to chcete řešit, tak převládá tendence zavírat před tím oči. Nebo v mém případě to tak bylo. Mám ale zkušenost, že když pán Bůh chce, abych na něco přišla nebo něco poznala, tak odpojí můj rozum. A tak jsem se jednoho dne prostě zamilovala do ženy. V tu chvíli jsem si uvědomila, že láska je ohromná, životodárná síla. Taky jsem postupně rozvinula citlivost, od té chvíle si snad ještě víc vážím důvěry, že mi lidé vyprávějí svůj příběh života. 

Zní to, že lásce jste ochotna obětovat hodně. 

Láska je ohromná síla. V lásce rozpoznávám Boha. Dopřává mi klid, ale taky mě vyburcuje k výkonům, které bych od sebe ani nečekala. Ono to, že vás někdo okouzlí, zamilujete se, je jenom dočasný stav. Láska, ta kontinuálně posilující, musí být nějakým způsobem upřímná, oboustranná. Musí být vyrovnaná v tom smyslu, že jde o neustálou výměnu energií, názorů, myšlenek, modliteb. To jsem poznala až jako starší. Nemám pochybnost, že všechno, čím jsem si prošla, bylo správně. Některé předchozí vztahy ale dnes považuji za bolestné. Ale tím spíš jsem získala potřebné zkušenosti. Mám za sebou i vztah heterosexuální. Byl hezký, opravdový a určitě to nebyla hra na lásku a milování. Dnes už vím, že si nepotřebuji vybírat z písmenek LGBTQ+, které písmenko je pro mě to pravé. Coming outem chci vystoupit z nějaké škatulky, nechci být v šuplíčku. Myslím si, že na to jsme příliš vzácní, aby se nás týkal jenom nějaký určitý výsek.

Kdy jste se rozhodla, že napíšete knížku Zpověď farářky? 

Už ve chvíli, kdy jsem vydala Deník farářky, jsem věděla, že napíšu druhý díl. Knihy měly být jako den a noc. V Deníku farářky jsem někdy i v nadsázce popisovala svůj každodenní život ve službě. V knížce Zpověď farářky se snažím najít upřímnou hloubku. Jsem ráda, že mezi mnou a Tomášem Novotným, který mi v knize pokládá otázky, nastalo klima důvěry. Není jednoduché zpovídat farářku. Takže Tomáš Novotný má velkou zásluhu na tom, jakým směrem se rozhovor ubíral. Když jsme zpětně do textu zasahovali, snažili jsme se zachovat autentičnost.

Měla jste někdy chuť pasáž o coming outu vyškrtnout?

Na začátku ani Tomáš nevěděl, že mám partnerku. V rámci prvního tématu se mě zeptal, jestli jsem něco tajila před bulvárem. A ve své odpovědi jsem přiznala, že žiju s ženou. Vyplavalo to na povrch v první kapitole, což nebyl úmysl. Jsem ale ráda, že se to stalo. Díky tomu je rozhovor opravdu osobní a já nemusela používat žádné filtry. Pravdou ale je, že rozhodování, jak moc se tomu tématu věnovat, bylo hodně ode zdi ke zdi – „určitě tam bude coming out“ a „určitě tam coming out nebude. Přece nejsem blázen“? Taky jsem nechtěla zastínit další témata, která jsou tím nosným a důležitým obsahem knihy. Uvědomuji si, že už nechci sčítat další léta, během kterých něco tajím. Ve všech médiích se mě ptali, jestli se chci vdávat nebo mít děti, a já jsem si připadala provinile, že pořád vymýšlím okliky, jak se z otázky vykroutit. 

Pocítila jste v minulosti strach z toho, že vás někdo na ulici potká a třeba uvidí, že držíte za ruku ženu? 

Spíše jsem prožívala úzkost. V některých chvilkách jsem si dovolila vzít partnerku za ruku, ale je to vlastně pořád vzácné. Legrační ale je, že jsme v létě vyrazily na dovolenou k moři, byly jsme v liduprázdné restauraci, do které přišla malá skupinka lidí – Češi, kteří mě poznali. Dokonce jsme se spolu vyfotili. To pro mě bylo úsměvný. Chcete ujet někam, kde vás nikdo nezná, a v prázdné restauraci potkáte lidi z druhé vesnice. Ale jsem ráda, že se to stalo. I díky takovým chvílím si uvědomuju, že už toho mám plné zuby. Nebyla jsem naštvaná na svět, ale na sebe, že jsem neměla dost odvahy mluvit o své lásce dřív. 

Mohlo by se vám líbit

Hana Vagnerová: „Rozhodla jsem se žít podle sebe.“

S herečkou Hanou Vagnerovou (40) o tom, jak prožívá svých „dvakrát dvacet“, o těžkých rozhodnutích, která se vyplatí, o boji s perfekcionismem a o vztahu, v němž se poprvé cítí svá, přestože s přítelem – Francouzem – mluví všemi možnými jazyky, jen ne česky.
marianne.cz

Když se vrátím k nové knize. Máte problém s nastavováním si hranic? Na jedné straně chcete pomáhat ostatním, ale na straně druhé nemůžete být 24/7 k dispozici. 

Paradoxně, když je člověk odpočatý, hranice udrží mnohem snadněji, než když je unavený, má hlad, má nějaké osobní potíže. V tu chvíli jsem měkkosrdcatá a slíbím všechno všem. A když už něco slíbím, tak to dodržím. Tohle je ale nezdravé nastavení. Dřív jsem to považovala za něco, co je k obdivu. Dneska vím, že to není žádné hrdinství. Není to způsob života, kterým bych chtěla žít. Musím být na sebe přísná v tom, co všechno jsem schopna zvládnout, a také si umět přiznat, že nejsem robot. 

Někteří lidé ale považují faráře za dokonalé bytosti. 

Někteří kolegové, kteří bydlí na faře, si dokonce museli pořídit vypínátko zvonku, aby jim aspoň během noci nezvonil. Máme tendenci považovat náš svět za ateistický, ale když na to přijde, tak poslední místo, kam lidi jdou, když už byli u astrologa, u psychologa, u psychiatra, u sousedky, tak ještě zbývá farář. Jsme poslední možnost, kterou lidé ještě vyzkouší. A to, s jakou nadějí se na nás obrací, je něco, co čeho si vážím, nechci je zranit svým odmítnutím. Jenom mám někdy pocit, že někteří lidé toho využívají. Možná využívají toho, že jsme k dispozici v podstatě hned, bezplatně. Na psychologa by čekali měsíc, na faráře stačí zazvonit a očekává se, že vyslechne, zařídí a pán Bůh do tří dnů vykoná zázrak. Takhle věci ale nefungují.

Navíc jsou lidé, kteří chtějí mluvit výhradně s vámi. 

Tím, že jsem ve službě deset let a jsem občas někde v médiích vidět, lidé ke mně získají důvěru. Mají pocit, že mě znají, a o to víc se na mě obrací. Jsem ale citlivá na to, když někdo řekne, že bude mluvit jenom se mnou a s nikým jiným. Mám okolo sebe mnoho laskavých a moudrých kolegů farářů a farářek, moc ráda pomohu najít příchozím kontakt na duchovního v místě jejich domova. 

Můžete si vůbec vzít třeba třítýdenní dovolenou?

Třítýdenní dovolenou jsem za svůj život nikdy neměla, a to pracuji asi od 19 let. Letos jsem ale měla dvoutýdenní dovolenou a je pravda, že práce neuteče. Moje kolegyně, paní farářka, za mě převezme bohoslužby, ale rozhovory, přípravy ke křtu, přípravy ke svatbám, to je něco, co na faráře počká. Vzít si dovolenou ale taky znamená, že člověku v duchovním i osobním životě může utéct něco, co pak už nikdy nedožene. V roce 2021 jsem odjela na zasedání Světové rady církví a během té doby zemřel jeden velmi blízký farník. Dodneška jsem se nesmířila s tím, že jsem nebyla nablízku a nemohla jsem vykonat obřad rozloučení. 

Máte se svými farníky blízké vztahy?

Já tu práci, službu, beru osobně. Možná je to nezdravé, ale příběhy lidí, které znám léta, mě zajímají, doprovázíme se vlastně vzájemně. To, že je člověk farář neznamená, že se nemá co učit od okolí.

Stane se vám někdy, že nemáte chuť jít do práce?

Trochu se ostýchám to říct, ale mně se ráno dost často nechce vstávat do práce. Když už v ní ale jsem, tak se mi zase nechce z práce. Farářská služba je relativně zodpovědná, a také je to určitý výkon. Během bohoslužby hodinu zpíváte, pohovoříte na dané téma a ještě se nesmíte zapomenout pomodlit za konkrétní osoby. Ale služba zdaleka není jen o bohoslužbě, je to celé spektrum činností, od velmi praktických, až po chvíle modliteb s lidmi, kteří přicházejí. Někdy je to těžké, všechna bolest a trápení, ale vnímám úlevu, když do toho příběhu pozveme Boha. Když jsem hodně unavená, představuju si, že čtu celé hodiny na faře knížky a piju jeden čaj za druhým, pak kostel zamknu a jdu pěšky domů. Ale nikdy se to nestalo. Farářování je hodně o tom, že jsme k dispozici. 

Jde říci, kde se cítíte příjemněji? V kapličce ve Strašnicích, nebo v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí?

Kostel sv. Mikuláše je místo, které je krásné, ale někdy mi přijde, že jsem za Stolem Páně trochu daleko od lidí. Ve Strašnicích rozpoznám barvu očí těch, kteří sedí v lavicích. Když jdu kázat, mám lidi opravdu blízko. Ve velkém kostele máte dobré zázemí, kolegy zvukaře, paní sekretářku, která všechno ví a dokáže opravdu zázraky na počkání, ale dokonalé zázemí nedokáže nahradit blízkost, kterou potřebujeme a po které toužíme. 

Během StarDance se zájem o vaše bohoslužby předpokládám zvýšil?

Ano, v průběhu StarDance jsem měla pocit, že před kostelem vyklopí autobus lidi a oni se nahrnou do kostela. Fotí, natáčí, zajímá je, jestli mám nalakované nehty a ptají se, jaké oblečení mám pod talárem. To mě zlobilo a otravovalo, ale na druhou stanu je to pochopitelné. Navíc mnozí zůstali a je to velká radost. Naše duchovní rodina je zase o kousek větší. 

Mohlo by se vám líbit

„Z každé vteřiny se snažím udělat to nejlepší,“ říká Tatiana Drexler

Zatímco léto trávila renovováním venkovského statku nedaleko německého Hannoveru, od podzimu ji už pojedenácté budeme pravidelně vídat v nablýskaných šatech v porotě soutěže StarDance. Proč se do ní Tatiana Drexler pokaždé ráda vrací a co si myslí o oslavách kulatin?
marianne.cz
Zdroj článku

Související články

Zdraví
„Krém s vysokým SPF je základ. Kůži ošetřujte i tehdy, chodíte-li na manikúru a ruce dáváte do UV lampy,“ říká dermatoložka MUDr. Lucie Jarešová

„Krém s vysokým SPF je základ. Kůži ošetřujte i tehdy, chodíte-li na manikúru a ruce dáváte do UV lampy,“ říká dermatoložka MUDr. Lucie Jarešová

Byt
Bydlíme v nájemním bytě, ale interiér jsme si mohli přizpůsobit podle našeho vkusu a potřeb: Ačkoli to zní jednoduše, nebylo to tak snadné

Bydlíme v nájemním bytě, ale interiér jsme si mohli přizpůsobit podle našeho vkusu a potřeb: Ačkoli to zní jednoduše, nebylo to tak snadné

Dobrý nápad
KVÍZ: Myš pozná každý, ale co další hlodavce z české přírody. Vyzkoušejte kvíz!

KVÍZ: Myš pozná každý, ale co další hlodavce z české přírody. Vyzkoušejte kvíz!

Cestování
Užijte si den na farmě! Máme pro vás šest tipů, kam vyrazit za venkovskou pohodou

Užijte si den na farmě! Máme pro vás šest tipů, kam vyrazit za venkovskou pohodou