Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

„S ničím se už nervu,“ říká herečka Jitka Sedláčková

Po padesátce pořádně nastartovat kariéru, a ještě potkat velkou lásku? I když si herečka Jitka Sedláčková prošla několika těžkými životními zkouškami, teď jen září. „Všechno se dá vyřešit. Anebo neřešit,“ usmívá se.

Na Valentýna měl premiéru film Můžem i s mužem, kde hrajete jednu z hlavních rolí. Trochu opožděně, že?

Ano, čekal na premiéru dva roky, protože za lockdownu se nedostal do distribuce. Bohužel diváci teď do kin moc nechodí. Doufám, že se to už brzy prolomí.

Odvykli si během pandemie?

Asi taky, ale všechno se zdražuje, a když lidé nemají peníze, první jde stranou kultura. Sama jsem se ovšem přestala o tyhle komodity zajímat, protože to stejně nezměním. Nemíním se rozčilovat a stresovat.

To je vaše celkové krédo?

Vlastně ano. Jsem ve fázi, kdy kolem sebe nechci šířit špatnou náladu. Snažím se být lidem nápomocná, usmívat se a neřešit.

A když přijde nutkání řešit?

Tak si to zakážu. Řeknu si – hele, moc řešíš, vykašli se na to. Ráda chodím ven, tak si udělám tour po parcích, vyrazím do Průhonic anebo na chalupu a ono mě to při fyzické práci přejde. Je dobré nemít čas myslet na blbosti. A méně sledovat zprávy, protože někdy toho pak člověk ví zbytečně moc.

Ještě pořád denně běháte?

Teď už je to spíš rychlochůze, mám totiž nemocné achillovky. Jedna se už uzdravila, ale druhá pořád zlobí, takže jsem přešla na indiánský běh. Přizpůsobuju se tomu, co mi tělo dovolí. Když cítím, že mám dost, přejdu do chůze, a pak se zase rozeběhnu. Ale výběhy do kopce, které jsem dělávala dřív, už bohužel praktikovat nemůžu.

Achillovky vás začaly zlobit kvůli běhu?

To netuším, to vám žádný lékař neřekne. Každopádně ta jedna je v zánětu už rok. Ale opět – neřeším, nepřemýšlím o možných příčinách, protože se jich stejně nedopátrám. Prostě to tak je, a hotovo. Jsou horší věci.

To je zdravý přístup.

Ono to přijde s věkem. Čím jste starší, tím je vám lépe.

Taky myslím, ale některé kamarádky mi to nevěří a tvrdí, že ve dvaceti bylo přece všechno lepší.

Kdepak. Tělo se s věkem mění a je dokázáno, že lidé jsou v mládí často ve větší tenzi než v pozdějších letech. Ono to pak přejde. Sama jsem kolem padesátky sice zhubla, ale neměla jsem čistou pleť a hormonálně se tělo ještě se vším rvalo. Teď je v klidu, v pohodě. S ničím se nervu. Je mi fajn.

Mohlo by se vám líbit

„Když se rozjedu, jsem k nezastavení,“ říká v rozhovoru Petr Jákl

S bývalým vrcholovým judistou Petrem Jáklem (48) o jeho „druhém životě“ režiséra a producenta, o pubertě, která trvala až do třiceti, o tom, co ho naučilo judo, jak se dokázal prosadit v Hollywoodu, co bylo nejtěžší při natáčení velkofilmu o Janu Žižkovi, ale také o jeho dvou dcerách a o nástrahách rodinného podnikání.
marianne.cz

Fyzicky i psychicky?

Samozřejmě mě přepadávají i blbý myšlenky, ale v zásadě se cítím dobře. Nemám žádná omezení, dělám všechno jako zamlada. Nic mě nebolí, jenom trochu rameno, a co má být? Tak mě prostě bolí. Je důležité nebýt bolestín. Neberu žádné léky, jen doplňky stravy, tedy když nepočítám lék na tlak, který beru od třiceti šesti let, to nesouvisí s věkem.

Objednala jste si vídeňskou kávu a šlehačku navíc, takže si ani nijak úzkostlivě nehlídáte stravu.

To byste se divila. Vídeň si dám ráda, ale to je už večeře.

Ve tři odpoledne?!

Jasně. To není problém, zvládla jsem i desetidenní hladovku. Dneska už jsem měla dobrý zeleninový oběd. Hodně si hlídám, co si dávám do žaludku. Šlehačka je fajn pro dobrou náladu, ale večeřet už nebudu.

Při hereckém životě je to s večeřemi asi složité.

Před vystoupením se jíst moc nedá. Ale já byla do padesáti tlustá a mezi čtyřiceti a padesáti jsem byla dost nevzhledná. Necítila jsem se ve svém těle dobře. Pak jsem zhubla a těch sedmdesát kilo si držím. Když přiberu, tak prostě přestanu jíst. Ale jinak jím normálně, ostatně můj přítel výborně vaří.

Tomu věřím – gastronomie je jeho svět…

Přesně tak. Je to Pavel Töpfer, léta měl restauraci Nad Karlovem, v minulém století to byl významný podnik, a zároveň je s bratrem spolumajitelem restaurace Kalich, ze které udělal jednu z nejslavnějších hospod v Praze. Dnes ji obhospodařuje jeho syn.

Jak jste se vlastně seznámili?

Právě přes jídlo. Znali jsme se třicet sedm let. Šest let mě zval na kávu a já vytrvale odmítala. Říkala jsem – ani náhodou, ty pořád jenom říkáš židovské vtipy a jsi na ženský. Pak jsme se začali potkávat na trhu na Spořilově a on se ke mně pokaždé hlásil a začal mi vyprávět nějaký židovský vtip. Až jsem jednoho dne řekla – dej mi už pokoj s těmi vtipy, radši mi řekni, jak správně připravit roštěnku. A on se hned nabídl, že mi ji udělá. Bylo to před Vánoci, v lednu jsem přišla na ty roštěnky – a už jsem zůstala.

Jak se stane, že po takových letech přeskočí jiskra?

Takhle: já jsem tam nezůstala za účelem vášnivé noci, pouze jsem tam přespala, protože jsme pili víno a už se mi pak nikam nechtělo a Pavel má veliký dům. A během toho večera jsem pochopila, že je jiný, než jak působí navenek. Že je nejen pohledný, upravený, vtipný a zábavný, ale i galantní a že je mi s ním prostě dobře. Povahami jsme se do sebe strefili jako ty dílky puzzle.

To se většině lidí nepodaří za celý život.

Zřejmě jsem měla kliku. Na stará kolena.

Mohlo by se vám líbit

„Věřím na náhody a osud,“ říká v rozhovoru Barbora Špotáková

Dvojnásobná olympijská vítězka a světová rekordmanka Barbora Špotáková (41) je nejlepší českou atletkou. Věděli jste ale, že původně chtěla být veterinářkou, poslouchá punk a odpočívá u přírodopisných dokumentů? Co dalšího o ní ještě nevíme?
marianne.cz

Vyplatilo se nevzdávat to?

Hlavně přestat hledat. Když budete pořád na někoho koukat a vysílat signál „já jsem tady“, každý se spíš vyděsí a zdrhne. Kdežto já na Pavla asi působila poměrně sebevědomě a nedostupně. Zrovna včera mi říkal, že pořád nechápe, jak to mohlo vyjít. A že je šťastný. Protože taky to vyjít nemuselo. Ale vybojovali jsme si to navzdory okolnostem a teď nás rodiny akceptují a mají nás rády. A my máme rádi je.

Hodně lidí přitom rezignuje už kolem třicítky čtyřicítky.

V tomhle věku je to horší než v tom mém. Pavel je o čtrnáct let starší a i díky tomu mě vyzdvihl nahoru. U mladšího partnera máte tendenci vymýšlet si, že je vám méně, a pořád něco zakrýváte, abyste nevypadala staře. Pro Pavla jsem mladá holka, a navíc ze mě udělal úplnou hvězdu. Pro něj jsem šťabajzna, tvrdí, že jsem v nejlepším věku, to člověku úžasně dodává sebevědomí. Ne že bych se vytahovala, já vím, jak vypadám a kdo jsem, ale zkrátka se vedle něj cítím fajn. Nemusím se přetvařovat. Můžu mít kokrhel, vyhlásit pyžamový den, a Pavel s tím nemá nejmenší problém. Doma se nemusím předvádět. To je uvolňující.

Pozdější láska musí být fajn i v tom, že už nemáte doma děti…

Mám. Hlídám vnučku, jako by byla moje dítě, a chlapi jsou taky děti. Mám syna – třicetileté dítě, Pavla – čtyřiasedmdesátileté – a roční vnučku. Takže mám tři děti, a ještě miluju všechna Pavlova vnoučata. Má jich pět, od čtyř do šestnácti let. Starám se víc než kdy jindy, mám toho na hrbu až až.

Ale energii na to podle všeho máte.

Mám. Beru ji ze sebe, nikdo mi žádnou nedává. Nikdo z nich ale naštěstí není ten typ, co odsává energii. Vnučce je rok a půl a je naprosto senzační. Jak prohlásila moje fyzioterapeutka, naše Avinka je spokojená sama se sebou a napojená sama na sebe. Hlídám ji u Pavla doma, aby si mohla hrát na zahradě, v sedm ráno už ji posadím do kočáru a celý den kromě oběda trávíme venku. Co já nachodím kilometrů s kočárkem! Je to super. Do teď se ale necítím být babičkou, a teď nemluvím o věku. Jsem prostě někdo, kdo ji opatruje. Třeba to začnu vnímat jinak, až mě poprvé osloví babičko. Říkám – pojď k babičce, a ona zvedne ruce a jde ke mně a cítí se u mě bezpečně.

Pevné rodinné vazby jste měla vždycky, že?

Já právě už žádnou rodinu nemám. Maminku jsem milovala, ale poměrně brzy mi umřela, a mám syna. To byly moje jediné rodinné vazby. Nikdy jsem nepřemýšlela nad smyslem života, podobné otázky jdou úplně mimo mě, ale jestli jsem tu měla kvůli něčemu být, tak abych byla dcerou své mamince a maminkou svému synovi. To je nepodstatnější.

Takže práce je až potom, navzdory tomu, že máte parádní kariéru?

Nemám. Do teď se stydím říct, že jsem herečka, říkám jen, že hraju v divadle. Mám pocit, že herec je člověk formátu Jiřiny Bohdalové. Jarda Dušek tvrdí, že i kdyby mě prohlásili nejlepší českou herečkou, nebudu tomu věřit. Svou práci vnímám stejně jako kteroukoli jinou. Kdysi jsem se ptala Libora Peška, jak se z něj stal dirigent, co ho přivedlo k tak specifickému povolání, a on řekl – přišla ke mně tahle práce, tak jsem ji dělal. On, držitel řádu britské královny. Takže teď říkám totéž. Je fakt, že jsem být herečkou chtěla, ale nevěřila jsem si, že mám talent. A pak jsem zjistila, že na DAMU chodí i netalentovaní. Tak jsem ji vystudovala, a jelikož jsem houževnatá, šla jsem si za svým. Teď už si hlavně dělám svoje projekty.

Mohlo by se vám líbit

„Jsem spokojený, místy i šťastný,“ říká v rozhovoru Vojtěch Dyk

S hercem a zpěvákem Vojtěchem Dykem (37) o natáčení filmu Il Boemo, kde si zahrál hlavní roli skladatele Josefa Myslivečka, o cestování v čase, jedné empatické kočce a o tom, proč sobě i synům omezuje čas strávený na telefonu.
marianne.cz

To bývá to největší naplnění.

Pro mě rozhodně. Měla jsem to udělat už dávno a odejít z Palmovky dřív než v padesáti. Začátky byly těžké. Divadelní kariéru jsem jakžtakž měla, ale natáčet jsem začala až po té padesátce. Kromě jiného jsem s Irenou Pavláskovou natočila Fotografa. Irena mi kdysi řekla – Jitko, já tě jednou obsadím, a opravdu mě za dvacet pět let obsadila. A teď hraju v dalším jejím filmu. Na mém věku je fajn, že se kruh uzavírá a přicházejí ke mně moji lidé. Když si řeknete – já chci dělat s támhletím a on mě bude mít rád, většinou to nedopadne. Irena Pavlásková je můj člověk a věřím, že i já jsem její člověk. Stejně to máme se zpěvačkou Dášou Zázvůrkovou a s hercem Michalem Kernem, mimochodem myslím, že bude za Arvéda nominován na Českého lva. To jsou moji nejbližší lidé. Pak mám osobní přátele, třeba Gabrielu Pejchalovou, která obsazuje filmy. První schůzku kvůli castingu jsme měly tady v Louvru, asi před pětadvaceti lety, a ona má dodnes schovaný papírek, na kterém jsem tužkou napsala svůj životopis. Všichni ostatní ho přinesli vytištěný, takže to byla rarita. Z Gabriely se stala moje nejlepší přítelkyně vedle Dáši. To je vám pak dobře, když máte takovou rodinu přátel.

U přátel, které si člověk najde až v dospělosti, chvíli trvá, než si odvyprávíte své životy.

Jsem upovídaná a hodně toho na sebe řeknu, takže o mně rychle všichni všechno vědí. Ty důležité věci rozhodně. Hlavní je vědět, že je to ten správný člověk, a to zkrátka cítíte. Dáváme se dohromady s lidmi, kteří jsou nám podobní – humorem, názorem na způsob trávení času, na rodinu, přístupem k jídlu, tím, co si přejeme. Libor Pešek mi kdysi řekl i to, že když člověk hledá partnera, má si sepsat deset důležitých bodů, které by měl splňovat. A ideálně se strefit do všech deseti. Devět už je zdvižený prst, a když je jich osm, je lepší jít od toho.

To je tedy nekompromisní.

Jasně, řeknete si, že se to nějak srovná, ale zrovna ty dva body můžou být tak podstatné, že to bude opravdu vadit. Podobnost vycítím i u přátel. Zrovna s Irenou Pavláskovou jsme se dlouho neviděly, ale hned jsme zase navázaly. I proto, že je velmi hodná a laskavá. A já se agresivních lidí bojím, neumím to s nimi. Možná na někoho působím jako razantní, tvrdá, dominantní, ale zdání klame. Velice klame.

Je to jen slupka?

Možná je to obrana. Jsem křehký, plačtivý člověk, a navíc infantilní. Infantilita je nejlepší způsob plastické chirurgie. Já jsem neustále nadšená jako dítě. Ale hrají v tom roli i plyšáci, mazlení se s vnučkou a šišlání. Její jazyk je můj jazyk. Ale hlavně to nadšení a radost, která je dětská. Tu jsem si uchovala.

To je rozhodně dar. Pořád mi ale vrtá hlavou těch deset bodů. Co třeba k nim může patřit?

Jde o to, že vy jste nějaká, a takhle si ujasníte, jaký člověk by k vám měl přijít. Pokud jste citlivá, asi nebudete ráda s někým, kdo je agresivně temperamentní. Nemusí být špatný, jiná žena to s ním zvládne. Já ne, já potřebuju klid. Tak třeba tohle.

Opravdu jste si to někdy sepsala a aplikovala?

U jednoho z partnerů ano, a shodovali jsme se snad v jediném bodu. Takže jsem se pak nemohla divit, že to dopadlo špatně. Bylo to nechutné a ošklivé, omyl omylů. Ale zase jsem dostala odměnu v podobě Pavla. Mezi námi je takové souznění, že ani nemusím žádných deset bodů vymýšlet. Není tam nic, co by vadilo. Ano, kouří. Tak mu řeknu – nekuř, a tím to končí.

Pokud vám nekouří pod nos…

Když mi kouří pod nos, otevřu okno a on vymrzne tak, že jde pryč. Dřív chodíval v noci kouřit do koupelny, ale mě ten smrad budil, takže už to nedělá. A taky po něm sbírám drobky, ale to je spíš legrace. Když můj partner vaří nebo krájí chleba, prostě pak jdu a utřu kuchyňskou linku, to je celé.

Vaříte i vy?

Ne, já se o kuchyň vůbec nestarám. To vedle Pavla nemá smysl. A když už výjimečně vařím, nesmí mi tam lézt.

Řekla jste o sobě, že jste houževnatá, ale zároveň necháváte vše jen tak plynout. Jak to jde dohromady?

Houževnatost spočívá v tom, že když nemůžu, tak pořád ještě můžu. Pavel se často diví, jak za den zvládnu tolik práce. Neposedávám a nezleňuju se. A když padnu na zem, neklesnu úplně. Ať jde o vztahový, nebo pracovní ne­úspěch, protože i ty pochopitelně chodí. Dva tři dny trvá, než se s tím vyrovnám, ale pak vstanu a jdu. A pomyslím si – aha, takhle to nešlo, tak to zkusím jinak.

To je dost zásadní, často se totiž motáme v kruhu stále stejných chyb.

Kolegyně nedávno přišla s tím, že se teď necítí na jeden projekt a ráda by ho odložila na jaro, tak jsem řekla – máš recht, jaro je lepší. Přece to nebudeme tlačit na sílu! Aspoň už máme všechno připravené a pak to budeme dělat z radosti.

Aspoň se můžete déle těšit.

To se těším, i proto, že budeme hrát v nové sestavě. Dobře, řeknu, o co jde. Na obdobném půdorysu jako Můžem i s mužem připravujeme představení, které se jmenuje Pink Freud. Tvoří ho pět žen, které mají svůj klub, a předsedkyně – Pavla Tomicová – nás svolá, abychom zveřejnily své úlety a závislosti. Kromě nás dvou tam hraje Martina Preissová, Natálie Řehořová a Dáša Zázvůrková. Není to čistá improvizace, ale píšeme si tu hru samy. A začíná to vypadat moc dobře. Scházíme se, pracujeme a průběžně si posíláme texty. Já třeba vymyslela písničku, ve které zpívám, že „lepší než Panadol je jeden aperol / doktor to dovolí a nervy povolí“. Je to pravda, doporučuju.

Jak takové dívčí brainstormingy vypadají?

Někdy neděláme nic a jenom se vypláčeme, jindy se schůzkou prosmějeme nebo se najíme, a jindy opravdu pracujeme. Zapadly jsme do sebe úplně nádherně. A všechny jsme velice jemné, byť nevypadáme. Kdo by řekl, že Pavla Tomicová je křehká žena? A přitom je velmi tenké předivo.

Líbí se mi, jak hezky a empaticky mluvíte o ženách.

Jako parťáky mám raději muže, ale třeba v seriálu o obchodním domě Bílá labuť, který teď točíme na Nově, hraje několik mladých hereček, které jsou vysloveně pomilováníhodné. Jsou to maminky malých dětí a jsou famózní. Obdivuju je a moc jim držím place. Navíc se k sobě navzájem i ke mně chovají krásně a je s nimi legrace. Jinak ale nikoho nehodnotím, starám se o svůj obchod, ne o obchod druhých.

Mohlo by se vám líbit

„Moje svatba byla na pohodu,“ říká Eva Adamczyková

Jak se Evě Adamczykové daří skloubit odlišný životní rytmus s manželem, hercem Markem Adamczykem? A jak se Eva vyrovnává se ztrátou rodičů?
marianne.cz

K tomu jste musela dospět, nebo to máte v sobě?

Nemám to v sobě, musela jsem se to naučit. Když budu druhé neustále hodnotit, nic mi to nepřinese, naopak ztratím čas. Mě taky každý nemiluje, to je samozřejmé, ale netrápím se tím. A herce mám ráda – pro to, jací jsou. Dělá mi dobře s nimi být. Je to moje rodina.

Jsou něčím jiní?

Mám ráda otevřenost, humor, legraci, která na place bývá. Hlavně mám ale ráda tu práci a lidi, kteří ji dělají, což zdaleka nejsou jenom herci. Třeba v týmu Zoo jsou na sebe lidé nesmírně hodní, takže se tam cítím dobře a bezpečně. Věříme si, velice upřímně komunikujeme, na nic si nehrajeme. Kdežto když přijdete do divadelního souboru, kde jste najednou mezi cizími lidmi, mnohdy narazíte.

Prošla jste si i těžkými obdobími. Co vám pomohlo je zvládnout?

Jsou těžké situace, které zvládnout nelze, a to je smrt blízkých lidí. Přes to se prostě nedostanete, jen se s tím naučíte koexistovat. Druhá věc, která se zvládá velmi těžko, je závažné onemocnění vás anebo vašich blízkých. To jsou momenty, které vyžadují specifický přístup a velkou podporu okolí. V běžných situacích pak platí jediné – když nejde o život, jde víte o co. Vyřešit se dá v podstatě všechno – anebo se naopak ničím nezabývat. Rozbilo se auto? Tak se opraví. Teď na to nemám? Tak to počká. Taky leckdy nemám peníze na všechno, na co bych potřebovala.

K mým chybám patří, že moc neumím zacházet s penězi. Ale moje maminka to taky neuměla a odešla bez dluhů a zanechala mi byt a chatu. Strašně si toho vážím, a na sobě si vážím toho, že i když přicházely i těžké okamžiky, třeba když jsem zůstala sama s patnáctiletým synem, majetek po mamince jsem neprošustrovala, ale ještě jsem ho zhodnotila. Teď je to zase složitější o to, že podporuju syna, který není v lehké životní situaci. Oba máme co dělat, ale nestěžujeme si. Je to dobrý, máme se výborně. Jen jsou zkrátka i momenty, kdy peníze nemám. Ale jindy jich mám zase docela dost.

To si je pak užijete a dopřejete sobě i blízkým?

Určitě. Ráda kupuju dárky. Přítel měl 5. února významné jubileum a dostal ode mě nádherný dárek.

Povídejte!

V jeho případě má smysl jediný dárek, a to je zážitek. A tak jsem koupila letenky do Milána, města módy, objednala jsem hotýlek v centru města a večeři s dortem a s hudbou. Oba milujeme Itálii a Pavel miluje módu. My vůbec hodně cestujeme, skoro každý víkend jsme v Rakousku, Polsku nebo Německu. V létě jsme byli v Itálii a Řecku, to byla nádhera. 

Mohlo by se vám líbit

„Miluju. A cítím se milována,“ říká v otevřeném rozhovoru Helena Vondráčková

Když děláte rozhovor s ikonou (nejen) české pop-music Helenou Vondráčkovou (75), nepodceníte přípravu. Naposlouchala jsem kvanta jejích písní. Přečetla desítky rozhovorů a připravila jsem si seznam třiceti otázek. Ale nakonec bylo všechno jinak. Otázky jsem zahodila, protože jsme se stále dokola vracely k jednomu tématu – lásce.
marianne.cz
Zdroj článku

Související články

Rozhovory
Filmařka Gaby Sittová: Chtěla bych pomoci lidem přemýšlet jinak. Spolupráce s Danielou Kolářovou je pro mne velká výzva

Filmařka Gaby Sittová: Chtěla bych pomoci lidem přemýšlet jinak. Spolupráce s Danielou Kolářovou je pro mne velká výzva

Rodina a děti
Když přijde první velký úspěch šampiona: Jak zvládat mediální pozornost u mladých sportovců

Když přijde první velký úspěch šampiona: Jak zvládat mediální pozornost u mladých sportovců

Rodina a děti
Fotbalová vášeň

Fotbalová vášeň

Dobrý nápad
KVÍZ: Rozmanitost motýlí říše bere dech. Zkuste v kvízu, kolik toho o nich víte

KVÍZ: Rozmanitost motýlí říše bere dech. Zkuste v kvízu, kolik toho o nich víte