Spisovatelka Michaela Klevisová: Vyhýbám se klišé

Říká se vám královna české detektivky. Jak se s takovým označením žije?

Sama bych se takhle nenazvala, protože to zní, jako bych se vyvyšovala nad ostatní. Na druhou stranu, pokud si o mně někdo opravdu myslí, že jsem královna české detektivky, je to pro mě velká pocta a také závazek. Jen mě mrzí, že se mých největších úspěchů s detektivkami nedožila moje maminka. Byla by moc pyšná.

Kdo je pro vás osobně králem nebo královnou detektivky?

Pro mě určitě P. D. James, britská autorka krimi příběhů s inspektorem Dalglieshem. Když jsem začínala psát, byla mým vzorem. Líbí se mi, že v jejích detektivkách nejde jen o to, že se stala vražda a ta se vyšetřuje. Její příběhy mají hloubku a propracovanou psychologii postav. Některé pasáže přimějí k zamyšlení, v jiných je zase tak dobře popsané prostředí, že se čtenář cítí, jako by vstoupil do příběhu.

Mohlo by se vám líbit

„Zajímá mě, odkud se bere zlo,“ říká Alena Mornštajnová

Na jaře vám vyšla novinka Vraní oko, v níž opět figuruje kriminalista Josef Bergman. Kde hledáte inspiraci k novým kriminálním zápletkám?

Nehledám ji nijak cíleně, ona přijde sama. Obvykle něco vidím, zažiju nebo se dostanu do nějakého prostředí a najednou mě napadne určitá silná scéna, která by se hodila do knížky. Okolo té se pak začne skládat příběh. Třeba v případě Vraního oka jsem ze všeho nejdřív věděla, že chci mít v knize pár, který se rozhodne odejít z města a žít nízkonákladovým životem v chatové osadě a šetřit si na dva roky cestování. Zatímco muž je plný odhodlání a jde si za svým snem, žena si postupně uvědomuje, že tenhle způsob života pro ni není… Takže jsem měla tuhle dvojici a přemýšlela, do jakého prostředí ji zasadit. Protože jsem zrovna přispěla na rozšíření moravského ptačího parku Kosteliska, napadla mě zápletka týkající se konfliktu ochránců ptactva a místních lidí, kteří si na svých pozemcích chráněnou oblast nepřejí, protože si na nich chtějí postavit domy. 

Je něco, čeho se při psaní příběhu chcete vyvarovat?

Snažím se v příbězích vyhýbat klišé. Takže ani ve Vraním oku nejde o boj hodných ochránců a zlého developera. Na obou stranách stojí úplně obyčejní lidé, kteří prostě hájí svoje zájmy a věří, že mají pravdu. Není tam žádný jednoznačný padouch. Všichni mají dobré i špatné vlastnosti. Čtenář se může vcítit úplně do každého, a třeba s ním i soucítit. Na tom si zakládám.

V nové knize dojde k vraždě podivínského ornitologa. Konzultovala jste příběh se skutečným ornitologem? 

Pokaždé chci prostředí a profese, o kterých píšu, dobře poznat. Při psaní Vraního oka jsem proto mluvila se dvěma ornitoložkami, ale nekonzultovala jsem s nimi zápletku. Spíše jsem si nechala vyprávět historky, zážitky, zkušenosti. Nebo jsem vyrážela na ornitologické vycházky. Ale jako obyčejný účastník, ne jako spisovatelka, která shání informace. Vyhovuje mi to tak víc. Kromě toho si pokaždé hodně načítám, studuju odbornou literaturu. Tentokrát jsem našla zábavné knížky o zvycích ptáků, třeba Ptačí způsoby nebo Genialita ptáků. 

Mohlo by se vám líbit

Spisovatel Štěpán Javůrek: „Chci, aby se Krušné hory dostaly na seznam nejpopulárnějších destinací.“