Tatiana Kováříková & Petr Mlenský: Láska (z) první třídy

Tohle je kolenatá Táňa a tohle jsem já,“ ukazuje mi Petr v telefonu starou fotku školní třídy a usmívá se u toho. Jsme v Tánině butiku v centru Prahy a z obou manželů právě spadl několikaměsíční stres. Z Tániny dílny totiž pocházely všechny kostýmy ve StarDance. 

„Seděli jsme vedle sebe v první a druhé třídě, dokud nás nerozsadili,“ pokračuje Petr ve vyprávění. Prý se totiž pořád houpali na židli. „Soutěžili jsme, kdo víckrát spadne. Oba jsme soutěživí a to nám zůstalo,“ směje se Petr. Jejich cesty se po druhé třídě na dlouho rozešly. Petr se věnoval vrcholovému sportu, Táňa šla po základce studovat do Brna. 

Znovu se potkali až po revoluci na mejdanu v Praze. „Od té doby jsme o sobě věděli. Péťa mě tak jednou za půl roku zval ve vší počestnosti na snídani,“ vzpomíná Táňa a doplňuje, že kvůli termínu schůzky nikdy nevolal jí, ale vždy si ho zarezervoval u její asistentky Lenky. „Já totiž pochopil, že se k Táně nelze jen tak dostat. Když jsem se jí asi tak po stodvanácté nedovolal, tak jsem prostě zkontaktoval Lenku a ona to Táně zapsala do kalendáře.“ 

Z kamarádů partnery

Na kamarádské úrovni jejich setkání fungovala několik let. Přesto Petr přiznává, že si na Táňu myslel, byl ale ženatý a ctil i Tánin tehdejší vztah. Na to návrhářka reaguje pobaveně, že ji to nikdy nenapadlo. Až před pěti lety přišla konečně ta správná chvíle na jejich lásku. Oba byli po rozchodu, ona v rozpoložení, že žádného muže nepotřebuje. Ale jak už to tak bývá, láska často přichází tehdy, když ji nejméně čekáte. „Napsal jsem Táně a ona odpověděla obratem, což u ní nebylo obvyklé, tak jsem si říkal, že se asi něco děje, a začali jsme se potkávat víc,“ uvádí Petr a Táňa ve vyprávění pokračuje: „Péťa najednou přišel ke mně do butiku s kytkou. Do té doby jsem ho vždycky brala jako kamaráda, ale najednou jsem na něj začala koukat jinak.“ Ke společným snídaním se pak přidaly i obědy, následně večeře a z dlouholetého přátelství se zrodila láska jako trám. „Od začátku si velice rozumíme, máme se opravdu rádi,“ říká návrhářka a láskyplně přitom na manžela kouká. Slova jsou ale naprosto zbytečná, protože jejich téměř hmatatelné pouto prozrazuje o vzájemném souznění mnohem víc. 

Klišé, které se stalo

Jsou páry, u kterých platí, že protiklady se přitahují, Táňa s Petrem jsou ale ze stejného těsta. Mnohokrát mám během rozhovoru dokonce pocit, že mezi nimi funguje telepatie. A Petr mé domněnky potvrzuje: „My spolu ani nemusíme mluvit a víme, na co ten druhý myslí. Kolikrát se nám stane, že mi Táňa zavolá ve chvíli, kdy chci vytočit její číslo. Vlastně by s vámi ten rozhovor mohl dělat jen jeden z nás, ten druhý by to jen podepsal. I nás samotné kolikrát zarazí, jak jsme na sebe naladění.“ A Táňa dodává „Vlastně si ani nemusíme povídat. My prostě víme. Nikdy by mě nenapadlo, že se nám tohle může stát. Stalo se a je to krásný. Možná to zní jako klišé, ale opravdu to tak je.“

Teď už vás asi ani nepřekvapí, že když Táňa po roce a půl vztahu v duchu pomyslela na to, že by ji Petr mohl někdy požádat o ruku, do dvou měsíců se tak opravdu stalo: „Bylo to na moje narozeniny v restauraci V Zátiší. Měli jsme stůl s výhledem na Pražský hrad a bylo to moc romantické. Poprvé v životě jsem cítila, že to tak má být. Ani mě nemusel moc přemlouvat,“ směje se Táňa. Oba mají z předchozích vztahů dospělé děti. Táňa syna Maxe, Petr syny Moritze a Maxe. Ano, dokonce mají syny se stejnými jmény.  

Změnila svatba nějak jejich vztah? „Je pořád krásný, zároveň ale cítím, že nás scelila ještě víc dohromady, že je to takhle správně. Byla to moje první svatba, nikdy jsem to nezažila a připadá mi to jako takové dovršení vztahu,“ tvrdí módní návrhářka, kterou nejčastěji potkáte oblečenou v černé barvě. Na naše focení ale zvolila červené šaty a výjimku udělala i na svatbě. „Řekla jsem, miláčku, podívej se na mě, v bílé už mě víckrát neuvidíš,“ vzpomíná. 

Zajímá mě, jestli módní návrhářka mluví svému muži do oblékání. „Péťu jsem trošku přebarvila, když ke mně přišel, byl barevnější. Má vkus a svůj styl, takže jsem jen jemně přidala černé a bylo to.“ Petr to chce uvést na pravou míru: „Táňa ke mně jednoho dne přišla, držela moje krásná barevná trička a říkala: Ty už asi nosit nebudeš, viď? A šly na charitu.“ 

I přesto, nebo možná právě proto, že se znají tak dlouho, jsou stále schopni si hodiny a hodiny povídat, tichou domácnost u nich tedy nezažijete. A to ani ve chvíli, kdy to trochu skřípe. Podle Petra to je tím, že už oba mají něco odžito a drobnosti jim za žádnou hádku nestojí. „Opravdu spolu moc sporů nemáme. Když se mi něco nelíbí, tak začnu mlít. Povídám a povídám, a když se Péťa sebere a odejde, tak pochopím, že jsem to přehnala,“ vypráví Táňa. Je vidět, že to není nikdy nic vážného, protože se nad představou „brblající Táni“, jak ji Petr nazval, oba náramně baví. „Já si myslím, že vždy je lepší o problémech mluvit než je dusit v sobě. Takže já si vždycky řeknu své, Péťa se sebere a odejde, mě to pak přejde a je to vyřešené,“ uzavírá Táňa.