Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

Taťjana Medvecká: Už vím, že nic není samozřejmé

Info ikona
TM

Taťjana Medvecká o sobě říká, že je tryskomyš – a její záběr i energie skutečně vzbuzují respekt i obdiv. Pár týdnů před jejími sedmdesátinami jsme si povídaly o tom, jak se udržuje fit, co obdivuje na svých dcerách, co na manželovi a proč pro ni bylo těžké naučit se chválit.

Na rozhovor jsme se sešly téměř v deset večer, po vašem představení v Národním divadle. Jste typ sova?

Když jsem se podívala do diáře, byla to jediná možná volba. Denně zkouším, v tomto týdnu mám každé odpoledne rozhlas a večer hraju. Ale rozhodně je pro mě snazší povídat si v deset večer než v osm ráno.

Objednala jste si jen mátový čaj. Nemáte po výkonu na jevišti hlad?

Najedla jsem se předtím v rozhlase. Ale doma mám vždycky v lednici svůj milovaný hermelín, k tomu si dám topinku nasucho s česnekem, jednu plzeň na dobrou noc a jsem úplně spokojená.

Neřídíte, zato ráda chodíte pěšky nebo jezdíte pražskou hromadnou dopravou. Nemáte problém s tím, že vás fanoušci poznávají?

Kdepak. Víte co, já nejsem žádná megastar. Občas zahlédnu, že se na mě někdo podívá stylem – ten obličej je mi nějaký povědomý… Ale zaplaťpánbůh moje popularita opravdu není taková, aby to bylo obtěžující. Městskou hromadnou dopravou jezdím celý život a nemůžu si ji vynachválit. Všichni ti, co řídí auta, všude chodí daleko později než já, která přijede metrem.

I na naši schůzku jste přišla minutu přesně.

Jsem ze staré školy, my byli takhle vycvičení. Nebyly mobily, takže jste se nemohla omlouvat, že dorazíte o kousek později. I v divadle začínají představení přesně, žádný pardon.

Jste na sebe takhle přísná i v jiných ohledech?

Asi na sebe jsem docela přísná. Mám ráda určitý řád. Člověk musí mít nějakou kázeň, aby mu čas neprotekl mezi prsty. A mně je čas vzácný, i vzhledem k věku.

Mohlo by se vám líbit

Jak čas nejraději trávíte?

Přiznám se, že jsem fanatik práce. Už bych mohla být dávno v důchodu, a pořád ještě pracuju, protože mě to baví. Takže nejvíc času trávím prací, a ráda. I proto, že je velmi rozmanitá. Dva roky s covidem pro mě byly zásadní zkušeností i v tom ohledu, že najednou byl každý den stejný. Jinak to mám totiž tak, že jeden den třeba vstávám v pět na budík a druhý den se můžu dospat a vstát v půl desáté, když zrovna nezkouším. Tahle barevnost najednou zmizela. Ale zase to přinášelo jiné a taky úžasné věci.

Například?

Poprvé v životě jsem svému muži vařila každý den v poledne teplé jídlo, což nikdy předtím nezažil. Byla jsem nucena přehodit výhybku, a svým způsobem jsem si to dokonce i užívala, protože to bylo něco nového a neobvyklého. Ale teď už zase trávím většinu času prací, a když mám volno, jsem samozřejmě ráda s vnoučaty.

Kolik jim je?

Od mladší dcery Kristiny mám nejstarší vnučku Adičku, té bude na Nový rok šest, potom mám od starší dcery Kateřiny Gábinku, té bude teď v listopadu pět, a od Kristiny mám ještě tříletého Fanouška, což je první kluk v naší rodině. Byly jsme pořád samé holky, i moje maminka byla ze tří sester.

Už se Fanoušek v něčem projevuje jako chlap?

No jeje. Vždycky jsem strašně překvapená jeho mírou energie. I Ada je energická, ale kluci jako by měli sebezničující pudy. František je úplné torpédo, navíc má na svůj věk velkou sílu. To Gábinka je klidnější holčička, víc opatrná. Ada moc opatrná není, ta je taky živel. Je krásné, jak jsou každý jiný. Je to radost.

Tu energičnost mají evidentně po vás. Jsou i momenty, kdy jste fakt unavená?

Zrovna v uplynulém roce jich pár bylo. Přistoupila jsem totiž na nabídku hrát v seriálu Mozaika pro Voyo, který má šestnáct dílů a my jsme je natočili během půl roku. Takhle vydatný záběr jsem nikdy nezažila, já vedle toho totiž normálně hrála. V deset večer se ještě klaníte na jevišti, a v šest ráno už musíte být na natáčení. Někdy jsem měla pocit, že jsem si vzala hodně velké sousto. Dvanáctihodinové šichty, které jsou u takového natáčení běžné, pak člověk cítí. Zvlášť ty noční.

Mohlo by se vám líbit

Co vám pomáhá? Prostě to dospat?

Zaplaťbůh pro mě neplatí stařecká nespavost, a když si lehnu, tak fakt spím. Když můžu spát osm hodin, funguju normálně. Celý život jsem zvyklá, že mám dost energie, ale když tři noci po sobě spím čtyři pět hodin, je to znát.

A co odpolední siesta?

Tu držím o prázdninách. Moje milovaná destinace je jižní pobřeží Hvaru. Jakmile vystoupím z letadla, přepnu na jižanský modus, a i když jinak pořád někde lítám jako tryskomyš, najednou dokážu bezmyšlenkovitě civět na moře, jen se dívat na tu nádheru. Nic mě neponouká – čti si, telefonuj, vyřiď tohle a tamto. Ne. A dokonce jsem schopna odpoledne usnout. Uvařím si oběd, dám si pivko a natáhnu se.

Zřejmě právě váš jižanský temperament způsoboval, že jste dlouho byla na kameru „moc“, jak jste sama říkávala.

Je to tak. Když zareaguju přirozeně, kamera to nějak zvýrazní, a jak říkali už mí slavní kolegové, mrknutí oka na plátně se rovná velkému gestu na jevišti. V mládí jsem se svým temperamentem asi opravdu byla „moc“. A teď se to možná otočilo a stalo se to jaksi zajímavým, protože na diváka kouká z plátna nebo z obrazovky tvář, která je evidentně popsaná – ale ještě pořád má nějakou energii. Třeba si někdo řekne – vida, ona má, bába, ještě páru! Takže to je docela zábavné.

Hlavně je to inspirativní, to vám fanynky jistě potvrzují.

Vy si pořád představujete, že jsem nějaká obletovaná… ale to vůbec! Nejsem na sociálních sítích a žádnou takovou zpětnou vazbu nemám. Samozřejmě mě potěší, když utíkám za vnoučaty a nějaký pán mi řekne – já se na vás rád dívám. Tak mu poděkuju, je to fajn. Ale že bych byla zaplavena pozorností? Rozhodně ne. Navíc jsem v tomhle konzervativní, necítila jsem žádný důvod, proč bych si měla založit profil. Jsem vděčná, že můžu dělat tuhle práci, ale abych na to sama upozorňovala a zvala na představení, to se nějak stydím. Přitom to chápu a vůbec to nikomu nemám za zlé. Ale já tu potřebu nemám, navíc vidím, kolik lidem zabírá času stále to sledovat. Internet v mobilu sice mám, ale úplně mi stačí sledovat zpravodajství. Přes to jsem trochu ujetá, protože jsem upřímně zvědavá, co se ve světě děje. A bohužel se toho teď děje tolik a jsou to tak závažné události, že ano, přiznávám, pociťuju až jistou závislost. Internet je hrozně silné lákadlo, byť bych se na to taky mohla vykašlat a říct si: vždyť je mi to jedno, stejně to neovlivním. Zpravodajství v televizi už nesleduju, rozrušuje mě to. Jako by nestačily ty samotné tragické zprávy, ještě musejí být uvedeny dramatickou znělkou a předěly. Pamatuju si zprávy na BBC – seděla tam paní a prostě ty zprávy četla. Dnes musí být všechno ještě nějak dramaticky efektně podbarvené. Ani článek s hnusným titulkem si nerozkliknu. Umím si leccos živě představit a nechci vidět, jak někde zmasakrovali malé děti.

Nemáte ráda ani násilí ve filmech, že?

Nemám. Jsem naivní divák, který nepřistupuje na tu hru, že je to jenom film a krev je umělá. Já to všechno prožívám. Když se objevil první díl Indiana Jonese s mladým Harrisonem Fordem, byla tam klíčová scéna, u které jsem si uvědomila ten posun. Když došlo ke konfliktu, jeden vytasil meč a začal s ním machrovat. A ten druhý vytáhl pistoli, pokropil ho a konec zvonec. Mladí se smáli a staří ztuhli. Tenhle posun mám na mysli. Nesnáším násilí.

Mohlo by se vám líbit

Jste podobně citlivá třeba i na vulgarismy a vulgárnost obecně?

Samozřejmě. Teď tedy mluvím jako stará baba, ale nedá se nic dělat. Když se někdy v metru baví mladé slečny, lítají taková slova, že nestačím žasnout. Ale dcera mi vysvětlila, že jsou lidé, kterým to pomůže něco vyventilovat a že po­užívání vulgarismů je lepší než uklidňující prášek. Pokud je to tak, pak se to snažím i pochopit. Já tedy taky někdy řeknu sprosté slovo, ale jen když se třeba praštím nebo mám vztek. I když dřív nebylo běžné ani to. Byla jsem vychovávaná přísně, tatínek mluvil spisovně a pamatuju si, jak mě opravoval, že nemám říkat holka, ale děvče. Takže když pak v hovoru lítají názvy orgánů, vždycky mi trochu zatrne. Ale už jsem mezi mladými dlouho, takže jsem otrlejší a nehodí to se mnou o zeď.

Vychovávala jste přísně i své dcery?

Jedna věc je přísnost a druhá důslednost. Neměla jsem pocit, že jsem přísná, ale rozhodně jsem nebyla rozmazlovací. Teď mi to dcery občas předhazují – mami, vnoučatům dovolíš všechno, a na nás jsi byla taková! Jenže když je člověk mladý, přikládá důležitost věcem, o kterých postupem času zjišťuje, že zas tak podstatné nejsou. Ale když vidím svoje holky, jak vychovávají děti, říkám si, jak jsou úžasné. A že jsou daleko lepší matky, než jsem byla já.

V jakém ohledu?

Hodně se dětem věnují, což neznamená, že bych já své dcery kdysi zanedbávala, ale nedávno jsme to probíraly se stejně starými kolegyněmi. Za nás měla práce jednoznačně přednost a nikdo neřešil, jestli máte, nebo nemáte hlídání, to byla soukromá záležitost. Dnes je to jinak a je to asi dobře. Pohádky večer holt četly babičky nebo tatínek.

Vnoučatům asi taky večer nečtete.

To ne, protože pořád nejsem po večerech doma. Ale vlastně ani nevím, jestli by to ode mě moje vnoučátka chtěla. Jsou hodně zvyklá na rodiče, kteří si pohádky i krásně vymýšlejí. Každopádně jim rodiče četli, už když byli miminka, a je fakt, že všichni začali velice brzy mluvit. Možná to i souvisí.

Probíráte tyhle věci s dcerami?

Do výchovy dcerám nemluvím. Ani bych si netroufla něco jim radit, je to jejich život a jejich svrchovanost. Moje maminka byla dost autoritativní a já jí docela podléhala, tak nechci dělat tutéž chybu. Nechávám holkám daleko větší prostor.

Prý neumíte chválit, ovšem o dcerách mluvíte moc hezky.

Už jsem se to naučila. Byla jsem vychovaná tak, že dělat věci dobře je samozřejmost, za to není třeba chválit. Už ale vím, že nic není samozřejmé. A když slova uznání nevyslovíte, dotyčný nemusí vědět, že jste si všimla a že to, co dělá nebo umí, oceňujete. Mladší dcera byla velmi svérázná, protože měla výraznou a dominantní starší sestru a musela se vedle ní nějak prosadit. A myslím, že se jí to velmi dobře podařilo. Nicméně – zatímco starší dcera chodila do tanečních, mladší prohlásila, že ona tam v žádném případě nepůjde. Nezbylo mi než to respektovat. Když jsem ji pak na její svatbě poprvé viděla tančit, málem mi vypadly oči z důlků. Říkala jsem jí, Kristino, ty tak krásně tancuješ! A ona – a proč jsi mi to nikdy neřekla? Jenže jak jsem jí to mohla říct, když jsem ji nikdy tančit neviděla?

Jistě jste to ocenila tím spíš, že sama máte tanec ráda.

Miluju ho. Zbožňuju harmonii těla a pohybu. Ale i úroveň tance se hodně posunula. Když primabalerína Mirka Pešíková dostala Thálii za celoživotní mistrovství a na obrazovce běžely ukázky z jejích vystoupení, říkala jsem si – panebože, co musejí tanečníci dokázat dnes! Ona ve své době tančila naprosto skvěle, ale dnešní nároky jsou neskutečné, na hranici akrobacie. A tak je to se vším. Doba se zrychlila a očekává se daleko výraznější výkon. Barevnější, náročnější.

Náročná jste nepochybně i sama na sebe. Kde všude teď hrajete?

Momentálně mám na repertoáru deset divadelních inscenací, pro rozhlas jsme právě natočili Garderobiéra od Ronalda Harwooda a v prosinci jde do kin film Lítá v tom, ve kterém jsem hrála. A od Nového roku by měl na Voyu běžet seriál Mozaika, o kterém jsem se už zmínila. Scénář napsala Alice Nellis, natáčely ho režisérky Jasmina Blaževič a Lenka Wimmerová. S Karlem Heřmánkem hrajeme manžele, kteří se rozhodli, že se po dlouhém společném životě rozdělí. A tak oznámí svým dětem, že se chtějí rozvést. Ty děti mají čtyři a každé z nich reaguje po svém.

Je to spíš komedie, nebo tam jde hodně i o psychologii?

Mělo by to být mírně komediálně laděné, ale dotýkáme se i závažnějších témat. Ještě jsem neviděla žádný díl, takže o tom nemůžu moc mluvit. Film vzniká až ve střižně. Něco je vyzdvihnuto, něco potlačeno…

Mohlo by se vám líbit

Stalo se někdy, že jste byla výsledkem hodně překvapená?

To jsem tedy byla. Zvlášť v jednom případě, raději nebudu konkrétní. Nejenže polovinu scén vystřihli, to se stává běžně, ale celé vyznění bylo opravdu velice odlišné od původního scénáře. Ale věřím, že tohle nebude ten případ.

Seriál se týká rozvodu, vy jste ale s manželem dlouhá desetiletí…

To ano, známe se od roku 1974, svatba byla v roce 1979. Někdy to prostě vyjde – a někdy se to i sejde. Než jsem nastoupila na DAMU, chodila jsem na Gymnázium Nad Štolou. Byl to báječný gympl, navíc tehdy, v šedesátém devátém roce, tam ještě byly dozvuky otevření společnosti a některé předměty se učily v angličtině. Se spolužáky se stále scházíme – a představte si, že až na pár výjimek všichni zůstali se svými původními láskami a partnery. Je to až s podivem. Že by naše generace více toužila po jistotách rodinného života ? Nevím.

Je to věc štěstí, nebo odhodlání pracovat na vztahu?

Asi je velké štěstí, když najdete někoho, s kým si rozumíte, s kým je vám dobře a na koho se můžete spolehnout. Každé manželství má svá nahoru a dolů, ale jde o to, aby těm lidem stálo za to spolu vydržet. Můj muž i já jsme vyrostli v úplných rodinách, a i když se jak moji, tak jeho rodiče hádali, přesto spolu zůstali. Ostatně kteří manželé se nehádají? To je normální projev života, nevnímám to jako něco odsouzeníhodného. Ale asi je důležité uvědomit si, co je cennější.

Co na svém manželovi dnes nejvíc oceňujete?

Že je to člověk, na kterého se můžu spolehnout. Navíc má odjakživa obrovský záběr zájmů a znalostí, a tak se s ním nikdy nenudím. Původně studoval paleontologii a nakonec učí na FAMU, zajímají ho ale i další obory, od kvantové fyziky přes historii až třeba po biologii. To je imponující a vždycky mě to na něm hodně bavilo. A k tomu je ještě manuálně zručný. Je schopný nejen něco vymyslet, ale taky to zrealizovat. Jednou jsme doma malovali a musel rozmontovat kuchyňskou linku. Potřebovali jsme to dodělat, takže jsme ještě ve dvě v noci čistili odpad. Šťourala jsem v něm kartáčem a byla jsem velice spokojená, jak jsme to spolu skvěle zvládli, a tak jsem manžela opravdu velice, velice chválila. A on jen kroutil hlavou, že zrovna za tohle – zřejmě by čekal ocenění na jiném poli! A já byla nadšená, jak jsme spolu skvostně vyčistili odpad!

Brzy budete mít jubileum, přimělo vás to k nějaké bilanci?

Bilancovat ještě nechci. Tím spíš, že díkybohu pořád pracuju. Vlastně nemůžu uvěřit, že už mi je tolik let. Pořád mám v sobě tu holku, která má představu, že když je někomu sedm­desát, je už ale fakt starý. Aha – a to jsem jako já?! To přece není možný! Hm, tak asi jo… K podobnému smíření asi postupně dojde každý, tedy když má to štěstí. Protože je štěstí se i určitého věku dožít.

Zvlášť ve fyzické i psychické kondici, jakou máte vy.

Je pravda, že ráda chodím ostrou chůzí a taky každý den cvičím. Jednak mi to dělá radost a taky to potřebuju na uvolnění bederní páteře. Člověk při tom ovšem pozoruje své tělo a říká si, panebože, ještě před rokem ty moje nohy vypadaly jinak! Co se to s tou kůží stalo? Takhle se neznám! Jak je to možné? No jo, ale co naděláte… Moje maminka se dožila pětadevadesáti, takže možná mám před sebou ještě spoustu let. Ale samozřejmě to tak být nemusí, může se stát cokoli a všechno bude jinak. Jak mi říkal jeden známý pan doktor – Táničko, pamatuj si, že stáří není pro sraby. To si často opakuju. Ale jinak ten svůj věk moc neprožívám.

Mohlo by se vám líbit
Zdroj článku