Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

Vanda Hybnerová: Koním rozumím, lidem často ne

Herečka Vanda Hybnerová (54) nás pozvala na svůj ranč na Vysočině. Jak se jí žije ve dvou velmi odlišných světech? Co ji teď nabíjí energií? A co chtěla nejvíc ze všeho předat svým dvěma dcerám?

Focení pro Marianne proběhlo u vás na ranči. Bylo to kvůli úspoře času, nebo se tam zkrátka cítíte nejlíp?

Je mi tu dobře. Cítím se tady se svou zvířecí rodinou v takovém psychickém bezpečí. S přibývajícím věkem je to čím dál větší dřina, ale pokud mi tělo bude sloužit, nechci to vzdát. Jsem trochu jako don Quijote. Bojuju s větrnými mlýny. Nikdy není nic hotové, nic dokonalé… Zvykla jsem si na ten přírodní koloběh a raději nadávám na to, že roste moc nebo málo trávy, že koně stárnou a přibývají jim neduhy, že je moc horko nebo moc zima, než abych se trápila věcmi, se kterými nemám šanci cokoli udělat. Vytvořila jsem si tady mikrosvět, který má přírodní a moje pravidla. To v herecké branži neexistuje, tam udávají pravidla jiní a často musím dělat věci nebo pracovat s lidmi, se kterými nesouzním. Tak si to kompenzuju tady. Koním rozumím, lidem často ne.

Pamatujete si okamžik, kdy jste poprvé seděla na koni?

Pamatuju. Byl to grošák, jmenoval se Pigor a patřil maminčině kolegyni restaurátorce. Mně bylo devět let, měla jsem bílou pletenou čepici, byla strašná zima. Tenkrát jsem si ale myslela, že koně jsou od toho, aby nás vozili. Teď, po mnoha letech, co se učím jim porozumět, už vím, že jejich úloha v mém životě je úplně jiná.

A sice?

Koncentrace. Když jsem s koňmi, musím se vypnout. Pokud si k nim donesu nějakou tenzi, nervozitu nebo hektično, tak se nedá navázat vztah. Kůň nerozumí po našem, to já se musím naladit na jeho řeč, aby mohl začít rozhovor. A taky se musí zastavit čas. Nejde si naplánovat, že mám teď hodinu na to, že budu něco dělat… takhle to nefunguje. Takže mě to zároveň trénuje v pokoře. U koní je to přesný opak toho, jaká je moje branže. Takže nejen že tu pracuju fyzicky, což tuží tělo, ale odpočine si i duše. Hlavně se ale učím trpělivosti a odkládám cíle a očekávání. U mého koně, kterého mám už nějaký rok a měla jsem velkou touhu vychovat si z něj parťáka na velké výlety, se objevila genetická vada, která způsobuje svalové křeče. Dlouho jsem si myslela, že je to jeho povaha, že se mnou bojuje, protože jinak je velmi chytrý a má smysl pro humor, ale ukázalo se, že má bolesti. No a kůň žije třicet let, Kvikovi je jedenáct… a já mu slíbila, že se o něj do smrti postarám. Musím to přijmout jako fakt a jako znamení, že už třeba nemám jezdit. Jsem hodně urputný člověk a často dělám věci, aby prostě byly. Za všech okolností se snažím zodpovědně vše dotáhnout do konce podle svých představ, no a tady začíná ta pokora. Je to jiné než s lidmi, tam má do určité doby každý zodpovědnost za sebe, ale životy zvířat jsou na mou zodpovědnost. Uf.

Na ranč jste se i s rodinou přestěhovali v roce 2009. Co bylo impulsem? A jak to zvládáte skloubit se svou hereckou profesí?

Žili jsme tu v kuse čtyři roky, důvodem byla cesta z města. Bylo to ale poměrně náročné období, protože za prací jsme jezdili téměř denně do Prahy. A teď už dalších devět let pendluju sama. Asi potřebuju ten kontrast. Když jsem tady, těším se do Prahy, a v Praze se zas těším na Vysočinu. Vlastně se pořád těším. Jsem blázen.

Jak vlastně ranč funguje, co ho – prozaicky řečeno – živí?

Živí ho moje urputnost to nevzdat. Mam tu několik stejně potrefených žen, které u mě mají koníky ustájené, a společně se o ně na střídačku staráme. Občas přijede muž s traktorem, jako hrdina něco převeze nebo poseká a my, opřené o vidle, k němu vzhlížíme jako k pánubohu. Kdybyste věděla o někom, kdo by mi věnoval traktor, dejte mu moje číslo.

Které práce na ranči jste schopna zastat sama?

Naučila jsem se úplně všechno a všechno dělám. Tak trochu jsem dva v jednom. Zrovna před chvílí jsem opravovala dřevěnou ohradu a u toho si říkala text na zítřejší představení. Jmenuje se Očistec si zaslouží každý, napsal ho Jakub Čermák. Je to hra o prezidentovi, jeho pomalém mentálním i fyzickém odchodu z funkce i ze světa. Hraju paní prezidentovou, která žije v luxusu a pohodlí, ale je frustrovaná a nemilovaná. Mlátila jsem kladivem hřebíky do prken a říkala si, jak jsem šťastná žena, že můžu dělat to, co chci.

Co vám dodává motivaci a chuť v tom pokračovat?

Často se mě někdo ptá, proč to dělám. Proč se tak dřu? Neumím na to odpovědět. Prostě cítím smysl v konání, v práci. Jsou za mnou vidět konkrétní výsledky, na rozdíl od mé pomíjivé profese, jejíž smysl se v poslední době intenzivně proměňuje. Živé umění vadne, jeho potřeba klesá. Pevně věřím, že se to zase obrátí, ale to by bylo na jiný rozhovor. Jednoduše řečeno, moje životní motivace je něco tvořit, ne konzumovat. Je vlastně humorné, o čem se bavíme. Vedeme rozhovor pro lifestylový časopis, který má svá pravidla. Fotografie mají s realitou pramálo společného. Vypadá to, že tu s dokonalým make-upem zasněně hledím k obzoru, a já tu přitom dřu, většinou v botách od hnoje a starém triku. Pořád se vytvářejí iluze. Překvapuje mě, že jim lidé ještě věří.

V jednom rozhovoru jste řekla, že po pádu je dobré vrátit se co nejrychleji do sedla. Platí to i jinde než u koní (a motorek) – třeba ve vztazích?

Ano. To platí stále. Jde to čím dál hůř a pomaleji, ale držím se předsevzetí z ničeho se nepo… Za chvíli mi bude čtyřiapadesát. Myslela jsem si, že už mám všechno, co život obnáší, za sebou – rodinu, nemoci, smrt otce, zklamání v lidech, neúspěchy. Že už mě nic nepoloží. Ale ona se vždycky najde další výzva, aby člověk nesvěsil ruce. Můj táta tomu říkal, že se čechrá voda.

Mohlo by se vám líbit

„Miluju. A cítím se milována,“ říká v otevřeném rozhovoru Helena Vondráčková

Když děláte rozhovor s ikonou (nejen) české pop-music Helenou Vondráčkovou (75), nepodceníte přípravu. Naposlouchala jsem kvanta jejích písní. Přečetla desítky rozhovorů a připravila jsem si seznam třiceti otázek. Ale nakonec bylo všechno jinak. Otázky jsem zahodila, protože jsme se stále dokola vracely k jednomu tématu – lásce.
marianne.cz

Ve filmu natočeném podle představení Můžem i s mužem proběhne konkurz na Brada Pitta, ztělesnění ideálu muže. Jaký je ten váš, v tomto životním období?

Ideál muže? No tak ten se mi hodně proměnil. Slevuju z nároků. Stačí mi, když s ním je sranda.

Představení Můžem i s mužem nese vzkaz, že „nikdy na nic není pozdě“. Někdy ale na něco už opravdu pozdě je, třeba v padesáti si žena – na rozdíl od muže – už nejspíš nezaloží novou rodinu. Není ale někdy i úleva říct si – tohle už nemusím řešit, už to pro mě není téma?

Ano, máte pravdu, tohle už neřeším. Prošla jsem si fází, kdy jsem měla pocit, že jsem jako žena skončila, že jsem nepotřebná. Je to složité období. Řešíte přechod, návaly horka, kdy si myslíte, že ve vás vybuchne sopka, koukáte se do zrcadla a snažíte se přesvědčit sama sebe, že je to ještě vono. A zároveň toužíte, aby vám to říkal někdo jiný. Já se uklidnila, když jsem se stala babičkou. To je nový rozměr.

V jakém ohledu?

Jsem babička. Jen zvládnout být tím slovem! Vnuk je kluk, je to něco úplně jiného než dcerky. Je neskutečně nádherné být u té bezprostřednosti a upřímnosti. Doufám, že mu to dlouho vydrží.

V představení Můžem i s mužem také zazní: „Moc se netěš, abys nebyla zklamaná.“ Máte to sama takhle nastavené? A není to někdy škoda? Já se vždycky na všechno těším, maluju si to v růžových barvách, a když jsem pak někdy zklamaná, říkám si, že ta radost, to těšení za to stálo. Nebo jste ten typ, co nepotřebuje chodit s hlavou v oblacích?

Mám to stejně. V tom jsem nepoučitelná. Pořád se těším, žiju v iluzích a pak jsem zklamaná. Proto to také v představení je. Vycházely jsme každá ze svých zkušeností. A máte pravdu, že v těch iluzích je to někdy nejlepší. Ona ta realita je často na prd.

Jaké tedy momentálně máte sny a plány?

Sny jsou od toho, aby zůstaly jen moje. S plány je to tak, že člověk plánuje a Pánbůh se směje. Plánů mám na několik životů, neumím se nudit a zároveň neumím odpočívat, a tak své plány často skutečně dovedu ke konci. Mám taky přehnaný smysl pro zodpovědnost, takže když někoho do svých plánů namočím, vnímám to jako velký závazek.

Můžem i s mužem je čistě ženská záležitost. Jste ten typ, co je mu dobře právě „mezi holkama“, nebo vás jinak na takzvané babince moc neužije?

O ženském světě bychom si mohly povídat hodiny – a to je právě ten ženský svět. Všechno se řekne. To dobré, to špatné, emoce lítají a pak se zas uklidní hladina. Ráda pracuju se ženami, v divadle i tady na ranči. Jsem v něčem trochu muž, v té samostatnosti, ale zároveň jsem klasická žena, která dělá tisíc věcí najednou a nechápe, že to muž nechápe. S holkama při zkoušení mluvíme jedna přes druhou a nevadí nám to.

Máte mezigenerační přátelství i mimo pracovní život?

Ptáte se, jestli jsem ráda s mladými lidmi? No jasně. Díky nim si dovedu představit, jak to bude se světem dál. Zajímá mě, jak přemýšlejí, a jsem překvapená, že stačí pár let k tomu, aby se názory a postoje naprosto proměnily. Už se ale bohužel často ztrácím v těch virtuálních světech. Tam se za nimi neumím dostat. A vlastně po tom ani netoužím.

Myslela jsem to z obou stran – jestli máte bližší přátelství jak mezi mladšími, tak i mezi staršími lidmi, než jste vy sama.

Je zvláštní, že do určitého věku jsem kolem sebe měla výrazně starší lidi, jako jedináček jsem byla obklopena dospělými a často je měla za vzory nebo i za přátele. Kolem čtyřicátého roku se to ale tak nějak obrátilo. Není to vědomé. Teď, co mám vnuka, jsem jak na nějaké droze. Celou dobu se usmívám jak blázen a dobíjím baterky. Na druhé straně se starám o starou mámu a tam se zas cítím vysátá jak od upíra. Takže abych mohla existovat, potřebuju k tomu tu mladou sílu.

Představení, o kterém tu mluvíme, má dodávat ženám sebevědomí. Jak jste si ho budovala vy sama? Byla to vrozená dispozice, nebo jste se k němu musela propracovat?

Máte pocit, že mám sebevědomí, jen proto, že jsem herečka? Čím jsem starší, tím víc o sobě pochybuju, protože si uvědomuju tu velkou zodpovědnost. To očekávání, co bude dál. Na začátku života se člověk rozhlíží a všechno, co udělá, je skvělý, protože je to poprvé. A pak už na sebe klade vyšší a vyšší nároky. Jako herečka se musím tvářit, že sebevědomí mám, a jako žena jdu pomalu po schodech dolů. Pomalu, ale jdu.

Vždycky se najde další výzva, aby člověk nesvěsil ruce. Můj táta tomu říkal, že se čechrá voda.

V jednom rozhovoru jste řekla, že herectví je pijavice, která z vás vypije, co jí dovolíte. Jak se vám daří stanovovat jí tu správnou míru?

Na to mám právě tu druhou část sebe tady na Vysočině. Ticho a nebe nad hlavou. Herecké trable tady vypadají banálně.

Komediální žánr podle vás patří k nejtěžším. Jednoduchá otázka – proč?

Jednoduchá? Můj táta pracoval na definici humoru a komedie celý život. Po mnoha letech, kdy se tímhle žánrem zabývám, jsem zjistila, že je to těžké řemeslo, složené z obrovské energie, rytmu, empatie, improvizace a daru, kterému se říká talent. A hlavně ve schopnosti jakoukoli situaci vidět přes optiku humoru. Já se takhle dívám i na smrt.

To chce opravdu velký nadhled. Není to ale částečně i obrana?

No jasně že je. Každý má ze smrti strach. Nebo z umírání, z bolesti. Pečuju o mámu, která je po dvou mrtvicích, dějou se věci. Nebyla jsem na to vůbec připravená, bála se, že něco pokazím. Neexistuje návod, jak zvládnout to, když vám odchází rodič pomalu. A já pozoruju ty situace. Někdy se i spolu smějeme věcem, nad kterými by jiný plakal. Smích je lék na všechno. Nejsem cynik, jen se na ty situace dívám z jiného úhlu. Táta říkal, že nejlepší klaun je starý klaun. V tom popleteném a zmateném stáří mají najednou i zdánlivé maličkosti obrovský rozměr.

Tvrdíte, že tělo vydrží víc než mozek. Jak na tom momentálně je to i to?

Mám v péči maminku, která je veliká intelektuálka, vzdělaná žena, malířka, taková životní tygřice. Opouští ji mozek, ale tělo funguje. To je má další životní zkušenost ke zkoumání. Co je lepší? Aby odešlo dřív tělo, nebo mozek? No, já doufám, že mi odejde obojí najednou. Na pomalém odchodu zatím nevidím nic pozitivního. Ale přináší humorné situace. V novém představení, které na můj námět píše Natálka Kocábová, bych tohle téma chtěla zpracovat.

Můžete – a chcete – k tomu říct něco víc?

Je to silně osobní téma, víc prozrazovat nechci. Ale dá-li Bůh, ekonomická, epidemická a kulturní situace, bude premiéra v lednu příštího roku. Je tam skvělé herecké obsazení kolegů, se kterými jsem ještě nikdy nespolupracovala, tak doufám, že naše energie vytvoří něco pozoruhodného.

Ve 47 letech jste začala jezdit na skútru, v padesáti jste tančila v Roztančeném divadle, přitom jste ani nechodila do tanečních. Kde se v člověku bere odvaha a chuť pořád zkoušet něco nového? A pustila jste se v poslední době do něčeho dalšího?

To není odvaha, ale ta chuť. Pořád dělám něco nového. Teď jsem naprosto propadla paddleboardu. Stát na vodě nebo vestoje zvládat vlny… úžasný stav. Naprosté soustředění mysli i těla. Rovnováha a rytmus. Vlastně je to podobné práci s koněm.

V padesáti jste řekla: „Už dělám jen věci, které mi dělají radost a na které se těším.“ Je jasné, že jde o nadsázku, ale i tak – jak se vám daří zbavovat se v životě toho špatného, negativního, vysilujícího? Máte na to nějakou strategii, která se vám osvědčila?

Zjistila jsem, že mám na všechno jen samu sebe. Učím se rozhodovat se sama a mluvit se sebou. Někdy je to výbuch a já pak někomu volám a stěžuju si. Sdělená bolest, poloviční bolest. To funguje. Mám ráda život. To je asi ta strategie. Často se vracím do minulosti, abych se ujistila, že jdu správně, že jsem se poučila z chyb. Nežeru antidepresiva, občas si dám víno. To se pak víc lituju, tak se na něj zase na chvíli vykašlu. Nahoru, dolů. Máme to všichni stejně.

Konstatovala jste také, že „umělecké mozky jsou nastavené jinak“. Jak se to projevuje ve vašem případě?

Jednoduše s realitou pracuju jako s potenciálním materiálem pro tvorbu. A často i realitu vnímám jako iluzi. Někdy to pomáhá, někdy naopak.

Jak máte nastavený vztah s dcerami teď, když už jsou dospělé?

Jsme ženy. Raduju se z nich. Jsou šikovné a krásné. Každá je jiná. Miluju je.

Co jste jim chtěla předat ze všeho nejvíc?

Samostatnost.

Rodičům jste prý všechno odpustila – a prý jste jim podobná, i když jste nechtěla. V čem shledáváte nejzásadnější podobnost s maminkou, a v čem s tatínkem?

Po tátovi jsem zdědila ,,nesnesitelný hybnerovský“ humor a po mámě sklon ke katastrofičnu. Tyhle dvě věci jsou v protikladu, stejně jako celá já. Takže je to v pořádku.

Proč se člověk vlastně nechce rodičům podobat? V lecčem přece můžou být i našimi vzory, ostatně to si jako rodiče asi i sami přejeme.

Nevím, co je ten důvod. Asi že člověk nechce opakovat chyby, které vidí? Ale zkušenost je stejně nepřenosná a každý si v tom musí hubu vymáchat sám. Nikdy jsem si vědomě nepřála, abych byla dcerám vzorem. Samozřejmě že díky nim jsem musela dávat pozor, jak to či ono dělám nebo co říkám. Ale vždycky jsem je podporovala v samostatných rozhodnutích.

Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka na tátu – kdybyste měla říct jen jednu?

Do posledního dechu nevzdal život.

Mohlo by se vám líbit

„Být citlivý neznamená být slabý,“ říká v rozhovoru Daniel Krejčík

Herec Daniel Krejčík (28) už má za sebou tolik životních kotrmelců, že by vydaly na knihu. A tu taky píše – má název Nadělení a vyjde letos na podzim. Na zámku v Osečanech jsme si povídali o síle citlivých, nebezpečí vyhoření, partnerských krizích i touze po dítěti.
marianne.cz
Zdroj článku

Související články

Móda
Věra Zajfertová, majitelka obchodu s luxusní vintage módou: Proč se vyplatí investovat do kvalitního kousku z minulosti?

Věra Zajfertová, majitelka obchodu s luxusní vintage módou: Proč se vyplatí investovat do kvalitního kousku z minulosti?

Zábava
Princ William slaví 42. narozeniny: Podívejte se na jeho nejhezčí momenty s Kate a dětmi

Princ William slaví 42. narozeniny: Podívejte se na jeho nejhezčí momenty s Kate a dětmi

Tradice
KVÍZ: Víte, co jsou škráně a další moravské výrazy? Vyzkoušejte své znalosti

KVÍZ: Víte, co jsou škráně a další moravské výrazy? Vyzkoušejte své znalosti

Byt
Mladá rodina se s interiérem starého bytu popasovala na jedničku

Mladá rodina se s interiérem starého bytu popasovala na jedničku