Přejít k hlavnímu obsahu
Rozhovory

Vanda Hybnerová: Koním rozumím, lidem často ne

Info ikona
Vanda Hybnerová

Herečka Vanda Hybnerová (54) nás pozvala na svůj ranč na Vysočině. Jak se jí žije ve dvou velmi odlišných světech? Co ji teď nabíjí energií? A co chtěla nejvíc ze všeho předat svým dvěma dcerám?

Focení pro Marianne proběhlo u vás na ranči. Bylo to kvůli úspoře času, nebo se tam zkrátka cítíte nejlíp?

Je mi tu dobře. Cítím se tady se svou zvířecí rodinou v takovém psychickém bezpečí. S přibývajícím věkem je to čím dál větší dřina, ale pokud mi tělo bude sloužit, nechci to vzdát. Jsem trochu jako don Quijote. Bojuju s větrnými mlýny. Nikdy není nic hotové, nic dokonalé… Zvykla jsem si na ten přírodní koloběh a raději nadávám na to, že roste moc nebo málo trávy, že koně stárnou a přibývají jim neduhy, že je moc horko nebo moc zima, než abych se trápila věcmi, se kterými nemám šanci cokoli udělat. Vytvořila jsem si tady mikrosvět, který má přírodní a moje pravidla. To v herecké branži neexistuje, tam udávají pravidla jiní a často musím dělat věci nebo pracovat s lidmi, se kterými nesouzním. Tak si to kompenzuju tady. Koním rozumím, lidem často ne.

Pamatujete si okamžik, kdy jste poprvé seděla na koni?

Pamatuju. Byl to grošák, jmenoval se Pigor a patřil maminčině kolegyni restaurátorce. Mně bylo devět let, měla jsem bílou pletenou čepici, byla strašná zima. Tenkrát jsem si ale myslela, že koně jsou od toho, aby nás vozili. Teď, po mnoha letech, co se učím jim porozumět, už vím, že jejich úloha v mém životě je úplně jiná.

A sice?

Koncentrace. Když jsem s koňmi, musím se vypnout. Pokud si k nim donesu nějakou tenzi, nervozitu nebo hektično, tak se nedá navázat vztah. Kůň nerozumí po našem, to já se musím naladit na jeho řeč, aby mohl začít rozhovor. A taky se musí zastavit čas. Nejde si naplánovat, že mám teď hodinu na to, že budu něco dělat… takhle to nefunguje. Takže mě to zároveň trénuje v pokoře. U koní je to přesný opak toho, jaká je moje branže. Takže nejen že tu pracuju fyzicky, což tuží tělo, ale odpočine si i duše. Hlavně se ale učím trpělivosti a odkládám cíle a očekávání. U mého koně, kterého mám už nějaký rok a měla jsem velkou touhu vychovat si z něj parťáka na velké výlety, se objevila genetická vada, která způsobuje svalové křeče. Dlouho jsem si myslela, že je to jeho povaha, že se mnou bojuje, protože jinak je velmi chytrý a má smysl pro humor, ale ukázalo se, že má bolesti. No a kůň žije třicet let, Kvikovi je jedenáct… a já mu slíbila, že se o něj do smrti postarám...

...celý rozhovor najdete v ŘÍJNOVÉ MARIANNE.

Info ikona
Marianne