„Z každé vteřiny se snažím udělat to nejlepší,“ říká Tatiana Drexler

Pro soutěžící páry začíná StarDance už letními tréninky, pro vás jako porotkyni ale až prvním živým přenosem. Jak jste trávila léto – učila jste stále tanec na soukromých lekcích?

Učila, ale musela jsem se snažit, abych chudáky tanečníky neodsunula na druhou kolej. Spoustu času jsme s mým mužem Hartmutem v létě trávili v jedné krásné vesnici asi tři čtvrtě hodiny autem od Hannoveru. On se tam narodil na velikánském rolnickém dvoře, kde jsou staré domy, ten nejstarší je myslím z roku 1848. No a my celý ten statek renovujeme a strašně mě to baví.

Co vás na tom baví nejvíc?

To, že domy, které byly postavené v roce 1848 nebo kdy, stále stojí a že jsou v mnoha rysech lepší než ty dnešní. Mám ráda věci, které jsou jednoduše dobré, nesnáším vyhazování věcí, spoustu jich mám strašně dlouho a líbí se mi, když člověk může starým věcem dát současný život. A taky mě baví, že je něco hotové, protože často se tak různě ženeme životem, aniž bychom měli pocit, že jsme něco udělali. Ale když je něco hotové, tak se na to podíváte a řeknete si: Jé, to je krása!

Musí to být ale fyzicky a časově hodně náročné.

To je, ale nebudete tomu věřit, pro mě je to náhrada dovolené. Byl tam strašný nepořádek, měli jsem tam nájemníky, co všechno poničili, a teď se to snažíme pěkně zrenovovat. Máme na to pomocníky, minulý týden jsme tu měli slovenskou skupinu, která udělala topení, a byli fantastičtí. Je při tom i veselo. Ale ještě nás toho hodně čeká, teď máme hotovo tak ze třiceti procent. Občas při práci používáme taková ta typická jadrná slovenská slova, která na Slovensku nechybějí v žádné větě, ale do časopisu je nemůžeme napsat.

Jaké se statkem potom máte plány? Budete tam chtít bydlet?

Bydlet ne, já jsem městský člověk a jsem ráda ve městě. Občas tam vypadnu na víkend, ale budeme to i nadále pronajímat. Přijde tam i rodina s devíti dětmi z Ukrajiny. Oni teď chudáci bydlí v jedenácti lidech v třípokojovém bytě. Představte si tu disciplínu! Byli jsme u nich na návštěvě, ty děti jsou fantastické. Je jich devět mezi třemi a patnácti lety v třípokojovém bytě. U nás sice nebudou mít každý svůj pokoj, ale když budou moct být alespoň už jen po dvou, tak to bude dobré.

Když loni začala válka na Ukrajině a lidé odtamtud začali utíkat, jaké to pro vás bylo? Vzpomněla jste si na sebe, když jste odcházela v roce 1987 z Československa do Německa, do cizí země?

Na pocity, co jsem tehdy měla, vzpomínám často i bez války. Válka je strašná tragédie a já se s tím nemůžu tak lehce vyrovnat, nemůžu si na to zvyknout. Je to strašné a velmi mě to dodnes zatěžuje. Celý život se snažím přemýšlet o problematice uprchlictví a instinktivně jednoduše pomáhat každému, kdo je postižený takovým osudem. 

Jaký je teď v Německu pohled na Ukrajince a válku v jejich zemi? Na začátku tam nebyla reakce a pomoc – alespoň podle informací z médií – tak intenzivní jako v Česku. 

Snaží se pomáhat. Německé obyvatelstvo bylo na začátku před německou politikou o krok napřed. Až pod tlakem obyvatel se i politicky podařilo, že Německo Ukrajinu intenzivněji podporuje. I když je rozdíl mezi bývalým východním a západním Německem, a to nejen v tomto ohledu.

Když se vracíte do Česka a na Slovensko, jaké máte pocity? Vnímáte to tak, že jedete do zahraničí, nebo domů?

Já se cítím doma všude – na Slovensku, v Německu, v Česku… Mám pocit, že jedu domů všemi směry. V Česku a na Slovensku bývám velmi ráda. Co se člověk naučí v prvních letech života, když vyrůstá, to je mu nejbližší navždy. Miluju hlavně český humor, já se tam můžu zbláznit! Nikdy se tak nesměju, jako když přijde Richard Genzer do šatny. Ale vtipní jsou všichni, Richard je jen příklad. Češi jednoduše jedou, může se stát největší tragédie na světě, a oni z toho udělají vtip. A to miluju, je mi to velmi blízké.

V Německu je to jiné?

Je. Ne že by tu humor nefungoval vůbec, ale je tu takové nějaké jiné myšlení.

Jezdí s vámi váš manžel? Jaký má na Česko a Slovensko pohled? 

Jezdí. Jemu se v Česku líbí, dokonce říkal, že jestli chci, tak se tam můžeme přestěhovat. Ale on neví, o čem mluví, jednoduše s tím nemá zkušenosti. Je rozdíl být v nějaké zemi na návštěvě, a žít tam. Protože řeč už se v tomhle věku nedá naučit tak, aby člověk mohl rovnocenně komunikovat s lidmi, kteří se tam narodili. Už by tam nikdy nemohl sedět s chlapama v hospodě.

Jak nejraději s manželem trávíte volný čas – tedy když zrovna nerekonstruujete? Jaké máte společné zájmy?

My stále zažíváme radost, ale stále! To je největší štěstí. Máme tak rozdílná povolání, že manžel chodí se mnou na tancovačky a já s ním chodím často na detektivování a vlastně každý moment, ať už děláme cokoli, považujeme za štěstí. My máme běžný život tak zajímavý a plný akcí, že vlastně ani nepotřebujeme nějaké dovolené nebo odměny, protože stačí už to, že ráno vstaneme a snídáme spolu. Zažíváme spolu spoustu legrace. Myslím, že za to můžeme být vděční tomu, kdo dává ty genetické vzorce. Ať se děje cokoli, nám se vždycky daří dobře. To už musí být nějaká opravdu velmi smutná věc, aby se nám nedařilo. Takže náš společný zájem je… My jsme si navzájem tím zájmem. Je to štěstí.

Umí váš manžel tancovat? Snažila jste se ho to naučit?

Nebudu ho chudáka trápit. To je, jako kdybyste šla psát článek o svém muži nebo byste ve volném čase psala článek o kamarádce, místo abyste si s ní dala kávu. Nebudu chudáka Hartmuta učit tancovat. 

V únoru jste oslavila šedesáté narozeniny, v rozhovoru pro Aktuálně jste před dvěma lety říkala, že to nijak zvlášť neprožíváte. Věk je pro vás skutečně jen číslo?

Vlastně ano. Někdy jsem až taková šokovaná, překvapená. Říkám si: Bože, Táňo, ty máš tu hlavu, ještě jako by ti bylo osmnáct. Když jsem byla mladá, tak jsem si myslela, že jednou přijde moudrost. Pořád čekám a ona žádná moudrost nepřichází. Dokonce i tím, že jsem taková mobilní, tak mi hlava vůbec nebere, že už mi může být tolik.

Slavila jste narozeniny s manželem, s přáteli?

Já jsem nikdy nebyla na party, a na ty připravované už vůbec ne. Když už, tak na spontánní. Ale já nejsem oslavovací typ, mě to spíš nebaví a nudí.

V tom rozhovoru jste také zmínila, že vaše maminka zemřela, když jí bylo 64 let. Jaké pocity vás provázejí, když se tomu věku blížíte? Snažíte se na to nemyslet?

Naopak, snažím se na to myslet každý den, a jsem připravená na to, že umřu. A snažím se do té doby dobře žít. Právě že na to každý den myslím a snažím se z každé sekundy udělat to nejlepší. Dokonce i s těmi květinami a dárky – já říkám, kdo chce donést květiny na můj hrob, ať mi je donese radši dnes. Ale já celkově nesnáším květiny, ani dárky nemám ráda, takže ať se mnou radši stráví teď čas, než aby měl ten člověk ztrácet čas tím, že půjde na můj pohřeb.

A co vám udělá radost, když ne květiny nebo dárek?

On mi dárek radost udělá, ale málokdo se trefí. Jsem dost minimalista, nemám ráda zbytečné věci. A potom člověk musí hrát radost a přitom je spíš naštvaný, že někdo vyhodil tolik peněz za kravinu. Tak půjdem radši na kávu, pokecáme, dávat dobře strávený čas, to je fajn.

Dobře strávený čas je pro vás určitě i StarDance, kam se letos znovu vracíte do poroty. U poslední řady v roce 2021 jste v několika rozhovorech říkala, že už přemýšlíte o tom, že se v další řadě neobjevíte. Co vás přesvědčilo o tom, že to chcete dělat dál?

Když jedete už po desáté autem z Hannoveru do Prahy, tak před Vánocemi je člověk unavený, ale potom, když se vás zeptají znovu, tak se nedá říct ne, protože on je to tak krásný projekt! Já jsem tam už tak strašně dlouho, někdy jim i říkám – ale možná jen tak, ani to nemyslím vážně –, že si můžou najít nějakou mladší tetu. Ale když si tu mladší tetu nenajdou, tak se na to vždycky těším a jsem za to velmi vděčná.

Chybí vám StarDance pokaždé v tom roce, kdy se nekoná?

Někdy jsou tak náročné roky, kdy si říkám uf, je dobře, že není StarDance. Ale pak chybí, protože ona je tam hrozná sranda, víte. Myslím, že se na to všichni těšíme, protože jsme vždycky dobrá parta. Vlastně jsem víc smutná, když to není.

Je naopak něco, co si neužíváte a berete to jako nutnou součást?

Ten živý přenos. To je ta část od osmi do desíti, bez té bych klidně vydržela.

Ale to je přece to hlavní! 

No právě, ale kdyby to šlo bez toho, tak je nám tam výborně. Vždycky před přenosem umíráme strachem, i já, dodnes. Být porotce je náročná úloha.

Letos bude porota jen tříčlenná, v čem to bude jiné?

Myslím, že budu mít co dělat, abych to tam s nimi přežila a nějak se mezi nimi prosadila. Protože Richardovi povídání jde a se Zdeněčkem se umíme i dobře pohádat, když nemáme stejný názor. 

Jste v porotě i v Let’s Dance na Slovensku, což je stejný formát podle britského originálu z licence BBC. Co je v české StarDance jiné?

Česká StarDance, to je Marek Eben a Tereza Kostková. Oni to zhodnocují, Marek Eben je vynikající moderátor a je to díky němu takový zábavný večer. Hlavní hvězdou StarDance je Marek Eben. A on naštěstí netancuje.