„Zázraku se musí pomoct,“ říká Kateřina Žbirková

Od včerejška si pořád zpívám píseň Katherine, kterou Miroslav Žbirka napsal pro vás. Jaký k ní máte po těch letech vztah? Jak je to vlastně dlouho, co vznikla?

Teď jste mě trochu zaskočila, ale je to hodně dávno, přes třicet let rozhodně. A samozřejmě mě moc těší, že ji pořád hrají v rádiu. Že zrovna tahle přežila. Když ji někde zaslechnu, vždycky mě to zahřeje u srdce.

Které další manželovy songy máte takhle ráda?

Stejně jako Meky jsem nastavená tak, že mám nejsilnější pouto k tomu, co je zrovna aktuální. Je to takové moje dítě. Takže teď je to album Posledné veci, které jsme dodělávali už se synem Davidem. Jedna z mých oblíbených skladeb se jmenuje Naivná, ale hodně ráda mám i titulní song. Je to zhudebněná báseň Daniela Heviera a vůbec není o posledních věcech člověka, jak asi leckoho napadne, ale je to milostná báseň. Je o posledních věcech holky, která si před spaním odkládá šaty a tak dále, a nakonec odloží i milence.

Album vyšlo až po Mekyho odchodu. Předpokládám, že práce na něm musela být nápor na city.

Naopak nás to dostalo ze smutků a souvisejících emocí, protože jsme to prostě museli zvládnout, a to tak, jak si to Meky představoval. Bylo to od něj nahozené a skoro o všem už bylo rozhodnuto, včetně aranží, které dostal na starost náš syn. I o tom, že album bude produkovat David, rozhodl Meky, nebylo to tak, že to na něj zbylo. David samozřejmě počítal s tím, že bude mít v Mekym supervizora, a teď jsem supervizi dělala já. Byla to spousta práce, při které jsem se musela odosobnit, a to mi pomáhalo. Meky u toho se mnou vlastně byl, ale nebylo to tak, že bych nad rozpracovaným dílem plakala. A syn to vnímal podobně. Neměl čas dlouze nad čímkoli přemítat, studio už bylo objednané, hráči připravení a on to musel organizovat. Bála jsem se, jak to zvládne, protože nikdy netočil a neprodukoval nikomu jinému než sobě, ale když jsem přišla do studia, viděla jsem, že se z něj stal totální šéf. Tohle má po Mekym. Vypadá, že není dostatečně průrazný, natož agresivní, ale v momentě, kdy to potřebuje, to tam má.

A co má po vás?

Po mně je celkem organizovaný a je mi fyzicky hodně podobný. To říkají všichni. A samozřejmě po mně zdědil i další vlastnosti, pochopitelně ty lepší. (smích)

Podílela se kromě Davida na přípravě alba i dcera Linda?

Na natáčení ne, ale je zaměstnaná v mojí firmě, agentuře Miro Agency. Je taková moje asistentka. Když někam jedu nebo mám hodně práce, o všechno se postará. Navíc máme tři psy a dvě kočky a to všechno obstarává Linda. Stejně tak, když je potřeba připravit balíčky, objednat kurýra, vyřídit poštu, odpovědět na e-maily. Ale vystudovala střední pedagogickou školu a až do pandemie pracovala jako učitelka v mateřské školce. Když přišel covid, báli jsme se, aby nám nenosila domů nemoci, protože školkové děti všechno chytnou. Tak jsem ji zaměstnala u nás ve firmě a teď má děti jako hobby, třeba s nimi jede na tábor. U mě jí vyhovuje, že je to spíš nárazová práce, ale kdo ví, třeba se k původní profesi vrátí. Děti jsou její láska.

Jak v rodinné firmě zvládáte oddělit osobní vztahy od pracovních záležitostí? 

Měli jsme to tak celý život, děti v tom vyrůstaly, takže jsme všichni zvyklí. Dokážu si udělat prostor pro sebe, oddělit osobní od pracovního. Meky to moc neuměl, valil na mě práci, i když jsme si čistili zuby před spaním. Pořád ho něco napadalo, vlastně dál pracoval. Já nejsem ten typ, umím vypnout. Takže se toho nebojím. Ostatně nikdy jsem nebyla zaměstnaná, vždycky jsem měla svoji firmu a pracovala jsem de facto jenom pro Mekyho. To se teď změnilo, od února například dělám osobní manažerku zpěvačce Lenny. Ale Meky byl jedna velká firma sám o sobě.

V podstatě jste si vzala firmu.

V podstatě ano. Postupně na mě přecházely některé jeho povinnosti, a čím déle byl v branži a čím větší měl úspěch, tím víc věcí se dělo. A pak už to všechno šlo přese mě. Od natáčení rozhlasových pořadů a talkshow až po koncerty. Takže mám léty ověřené, že se doma dokážeme domluvit. Naše rodina vždycky držela při sobě. Fungujeme výborně, nejsou tam disonantní tóny. 

Působíte velmi energicky. Co vás nabíjí?

Třeba kafe. Jsem kafovač a kavárenský povaleč, sport mě rozhodně nenabíjí. A jsem sociální typ, takže mám hromadu přátel, kteří mě podrží, když potřebuju, a odreagujeme se spolu. I pracovně se můžu obrátit na spoustu lidí a většinou mi pomůžou. 

Umíte si o pomoc říct? Nejen o tu praktickou, ale i psychickou?

Mám dobré kamarádky, kterým můžu kdykoli zavolat, ale i kamarády. To se ukázalo zrovna včera. Syn se vracel z turné z Berlína a poprosil mě, ať za něj vrátím dodávku. Polila mě hrůza, byl to obrovský vůz, a navíc manuál. Nakonec jsem zavolala kamarádovi z jedné kapely, přijel do půl hodiny a auto za mě vrátil. Takže si umím říct o pomoct, když je mi hodně těžko. 

A když je vám smutno?

V takových chvílích jsou nejlepší pomoc zvířata. To jsou chodící lásky a nabijí vás okamžitě. Dostanou vás z chmur. Dokážou vycítit náladu člověka, takže vědí, kdy vás mají podpořit, a opravdu to dělají. Bez nich si život nedovedu představit. Když jsem byla malá, postupně jsme měli tři dalmatiny. Poslední byl už můj, po svatbě jsem si ho vzala do Bratislavy. Měli jsme tehdy dva psy, protože Denisa, Mekyho dcera z prvního manželství, už měla pudla. Následoval retrívr, po něm dva kavalíři a teď labradoodlice. Kromě toho máme kočku a druhou už čtyři měsíce hlídáme. 

U vás doma?

Jasně. Jednomu Američanovi, který odjel na tři čtvrtě roku, hlídáme britskou kočku. My máme bengálku, tedy bengála Lea. A můj syn v Londýně zase zdědil po Mekyho strejdovi, uncle Daveovi, mourovatou kočku Amber, které je asi sto padesát let. Když byl syn v Praze, jela jsem ji hlídat. Takže zvířata nás obklopují, ať se hneme kamkoli. Přiznávám ale, že jsem nikdy nebyla kočičí člověk, kouzlo koček jsem objevila, až co máme bengálku. 

Jak jste k ní přišli?

Naše dcera má manikérku a její bengálka měla zrovna koťata. Takže Linda přišla z manikúry a měla kotě. Tedy „jen“ domluvené, ale už to byla hotová věc. 

Chápu správně, že dcera bydlí s vámi?

Ano. Před covidem se rozešla s přítelem, se kterým chodila šest let, a během pandemie si stěžovala, že nemůže najít ten správný vztah, ale teď se zdá, že je všechno na dobré cestě. Zatím ale bydlí se mnou, za což jsem ráda, protože se stará o celou tu menažerii. A hlavně máme hezký vztah.

David se narodil, když byly Lindě čtyři roky. To zní jako ideální věkový rozdíl.

To jsem si taky myslela, ale když jsem pak měla doma miminko, zjistila jsem, že Linda je fakt ještě malá. Čtyřleté dítě se ještě samo neobslouží a hodně vás potřebuje. Nejvíc jsem si to uvědomovala, když byl Meky pryč a já byla sama na děti i psa. To bylo dost náročné. Ale pomáhala mi maminka a pomáhá dodnes. Nebydlí s námi, ale každý druhý den s ní buď já, nebo Linda chodíme na oběd. Mamince je osmdesát a je to čilá dáma, pořád ještě dělá účetnictví. 

Vaše babička bydlela v Lucerně. Netušila jsem, že v té budově byly i byty.

Jasně, nad Lucernou byly normálně byty. Teď už ne, ta část se rekonstruuje. Děda pracoval pro pana Havla a služební byt mu zůstal, i když Havlovým Lucernu sebrali. Já tam pak chodívala za babičkou a od roku 1993 do roku 2003 jsme tam bydleli.

Jak vzpomínáte na dětství?

Vůbec nejsem vzpomínací a nostalgický typ. Do dětství se nevracím, přestože jsem ho měla skvělé. Prožila jsem ho na Janáčkově nábřeží, to je bezvadné místo, měla jsem to kousek na Kampu, Střelecký ostrov i Petřín. Jsem jedináček, což mě mrzí, vždycky jsem chtěla sourozence, ale bohužel na to nedošlo. Zase ale má člověk jako jedináček tu výhodu, že si ve všem poradí sám, je na to zvyklý, a taky se nebojí být sám. Rodiče byli navíc hodně vytížení, táta byl právník, máma středoškolská profesorka. Takže jsem toho měla doma hodně na starost, včetně venčení psa. Na dětství sice vzpomínám ráda, ale nemám to nastavené tak, jak to měl Meky, který mě vodil po Bratislavě a vyprávěl mi, co kde zažil. Jistě, když jdu okolo, vzpomenu si, že jsem tam bydlela. Na rohu je Café Savoy, kde mívám často schůzky, mimochodem před revolucí tam bývalo agitační středisko. Ale nevracím se. Nejsem nostalgik, ani v nejmenším. Řeknu vám příhodu, která to hezky dokládá. Meky si pamatoval, že jsem jako holka poslouchala Smokie, a k výročí mi to cédéčko koupil. A já jsem ho vzala, zastrčila do knihovny a už jsem ho nikdy nevytáhla. On se smál, ale zároveň říkal, že mu to pomáhá. Že nezůstávám v minulosti, ale dívám se dopředu. 

Co tedy byl ten správný dárek, který jen tak neodložíte?

Ty mám na sobě, správně se mi díváte na prstýnky. Tenhle jsem dostala ke třicetinám, tenhle ke čtyřicetinám, tady ten k padesátinám a ten poslední k Vánocům. Plus náušnice. Meky jednou v Londýně zjistil, že se mi líbí šperky s výraznými kameny od jisté italské značky, a tak mi je postupně kupoval. Šel na jistotu.

A co byla vaše jistota, když jste chtěla obdarovat jeho?

To bylo mnohem horší, protože on si všechno, co chtěl, koupil sám. Musela jsem vymýšlet kreativní dárky. Anebo knížky, ty měl moc rád. Když vyšla nová encyklopedie, věděla jsem, že se nespletu.

Tím se dostáváme ke knížce Katherine, kterou jste napsali s hudebním publicistou Honzou Vedralem. Jak se zrodila?

Honza už předtím napsal knížku o Mekym, jmenuje se Zblízka a vyšla v roce 2016. Jenže s Mekym se moc nešlo bavit o čemkoli jiném než o muzice, takže to byla víceméně muzikantská knížka. Když pak přišla nabídka napsat knihu o našem společném životě, přirozeně jsem oslovila Honzu. Má ten dar, že dokáže z rozvětveného vyprávění vypíchnout podstatu. Tohle je ovšem víc „ženská“ kniha, a tak to pro něj bylo náročné, jelikož se musel vcítit do ženské mentality. I když u mě je to poměrně jednoduché, protože nejsem romantický člověk. Emoce tam ale samozřejmě jsou taky a Honza je umí vyhmátnout. Ale napojil se na mou racionální povahu natolik, že když to čtu, mám pocit, jako bych to psala já sama. 

Měli jste při rekapitulování nějakou „chronologickou pomůcku“?

Vzala jsem si na pomoc Mekyho alba a krabici fotek z rodinných dovolených. Spoustu jsme jich pak oskenovali do knihy. I když já se tedy nerada fotím, a dokud Meky žil, prakticky k tomu nedocházelo, dokonce jsem dlouho byla za paní Columbovou. Nejsem předváděcí typ a tohle mě vždycky stresovalo. Když se dnes fotím nebo dávám rozhovor, není to proto, že bych chtěla být v centru pozornosti. Mekyho práce ale musí být prezentovaná a David je nemluvný, navíc žije v Londýně, takže je to od začátku na mně. Někdy je to těžké, speciálně z knihy mám ale fakt radost, protože ukazuje Mekyho nejen jako muzikanta, ale hlavně jako člověka, a to mýma očima. A to je samozřejmě něco trochu jiného než obecná představa. Celé to začíná naším seznámením a je to vyloženě o našem vztahu a společném životě. Ostatně na obálce je naše svatební fotka. 

Cítila jste v nějakém okamžiku dojetí, i když nejste nostalgický typ?

My jsme se s Honzou dojali oba. V určité fázi dokonce tak, že jsme museli práci přerušit a řekli jsme si, že konec dáme až příště. Sešli jsme se asi pětkrát a vždycky jsme si povídali třeba tři hodiny. Druhou polovinu textu jsem autorizovala, když jsme s dcerou byly na dovolené v Řecku, a dvakrát jsem se dojala až k slzám. Jen si to představte: bazén, vymetená modrá obloha, kolem mě olivovníky, a já čtu a dojímám se.

Které dva momenty to byly?

To nebudu prozrazovat, navíc na každého může zapůsobit něco jiného. Věřím, že když si člověk čte o těch třiceti sedmi letech, co jsme spolu s Mekym strávili, nějaké pocity to v něm vyvolá. A možná z toho nakonec vypadne i ten cit.

Když jste se potkali, bylo vám osmnáct a Mekymu třiatřicet, navíc to byla vlastně náhoda. To je skoro zázrak, když to takhle klapne…

Možná ano. Ale myslím si, že každému zázraku se musí pomoct. Museli jsme se navzájem hodně přizpůsobovat, i to patří ke vztahu. Stejně jako schopnost a ochota s tím druhým komunikovat, což jsme naštěstí oba měli, takže jsme se nikdy na ničem nezasekli, žádné „nemluvím s tebou“. Všechny problémy, které přicházely, jsme se snažili řešit. Mluvit o tom. Na vztahu se zkrátka musí pracovat. Každá dvojice si musí najít vlastní recept – a nesmí být líná ho hledat. Ono je strašně lehké ze vztahu odejít, jenže přijdete do jiného, a stejně se zase dostanete do bodu, kdy ten recept budete hledat. Ano, je to zázrak, když takhle někoho potkáte, a je potřeba sednout si v pohledu na svět, v nastavení. V tom jsme se sešli, to je pravda. To se nemusí podařit každému. Ale taky jsme mohli být dávno rozvedení, kdybychom na tom nepracovali. 

Takže doporučujete vždycky si to vyříkat.

Ano, ale je třeba vědět jak, aby člověk nebyl zbytečně krutý nebo až moc upřímný. Aby toho druhého neurazil. K tomu je potřeba taktika a tolerance, a o to se snažím i vůči jiným lidem, neplatí to jen v manželství. Sociální inteligenci myslím mám. A ve vztahu je hodně důležité se do protějšku vcítit. Meky to taky vnímal, koneckonců jedno z alb nazval Empatia. 

Byli jste hodně provázaní. Jaké pro vás bylo být najednou bez něj – a jaké je to teď, po necelých dvou letech?

Rozhodně je to těžké. Znají to všichni, kdo přišli o partnera. Přicházejí vlny smutku a pak zase úlevy. Ale vlastně jsem až do teď neměla čas sednout si a zamyslet se nad tím. Pořád jedu jako dráha, nebo spíš tornádo. Maruška Stypková, maminka Davida Stypky, měla heslo „dělám, jako že je“ – to mi řekla hned na začátku, dokonce se z něj stal hashtag. Používali jsme pak i hashtag #mekynaveky, který vymysleli jeho fanoušci už v osmdesátých letech. Jak pracuju na Mekyho věcech, duševně jsem pořád s ním. A opravdu mám pocit, že se mnou je. Fyzicky mi samozřejmě chybí, ale mám spoustu přátel, kteří mě umějí vytrhnout ze splínu. Časem se bolest zmírňuje, ale pak zas přijde moment, kdy to na vás dolehne. To je přirozené a každý si to musí odžít. Nic jiného s tím dělat nemůžeme.

Jakým způsobem s vámi Meky je?

V písničkách, které vyšly na posledním albu. Universal Music teď navíc chystá všechna alba na vinylu a jako bonus tam budou dvě skladby, které se na Posledné veci už nevešly a Meky je ještě stihl nazpívat. I tohle se muselo připravit, takže zase byl se mnou. Navíc budeme přenášet výstavu Roky a dni z Bratislavy do Košic, takže jsem pořád s jeho věcmi a hudbou – až mám občas pocit, jako by na mě dohlížel a úkoloval mě. 

Na co se teď těšíte?

Vždycky se těším do Londýna. Když jsem tam byla hlídat tu kočku, zašla jsem si na výstavu fotek Paula McCartneyho z let 1963 a 64, kdy Beatles začínali. V Londýně si vždycky udělám kulturní zastávku, ale najdu si čas i na shopping. Ne že bych byla maniak, ale tam se nakupuje dobře. Nepotřebuju odpočívat dlouho, v létě mi bohatě stačil týden u moře. Cesta kolem světa nebo odletět na tři týdny na Maledivy, to by nebylo nic pro mě. Teď mám navíc spoustu plánů, s Lenny už vymýšlíme koncerty na příští rok. Mimochodem Meky kamarádil s její maminkou Lenkou Filipovou, takže je to tak trochu v rodině. A já mám pocit, že pokračuju v tom, co by se Mekymu líbilo.