Glosa Lucie Zídkové: Holčičí wellness v luxusním resortu? Nejsem divná, když tohle nedělám a dělat nechci?

Ano, všechno tohle může být péče o sebe. Ale taky jen další zdroj tlaku a stresu, tedy její přesný opak. Je totiž docela dobře možné, že sebepéče pro mě nebo pro vás znamená něco úplně jiného. Uvědomila jsem si to poprvé při čtení knihy Přetíženy od Kateřiny Trávníček a Martiny Maškové, kde přesně tohle téma probírají, a pak na vlastní kůži nedávno na horské chalupě, kde jsme trávili jarní prázdniny.

Wellness tam sice byl, ale za celý týden jsem do něj nezašla ani jednou. I možnost masáží byla – ani tu jsem nevyužila. A víte proč? Protože jsem se věnovala skutečné sebepéči. Jezdila jsem na lyžích tak akorát. Nehrála jsem každý večer deskovky s dětmi, prostě jsem si zalezla a četla si. Koupala jsem se v horském potoce místo ve vyhřátém bazénu, protože tak mi to vyhovuje. Když vylezlo sluníčko, sedla jsem si s kafem na sáňky před chalupu a nastavila paprskům obličej.

S touhle radikální sebepéčí jsem vlastně začala už před šesti lety, kdy jsem si přestala barvit vlasy. Občas jsem pak slyšela: „Sorry, ale když si ženská nebarví vlasy, tak to znamená, že o sebe přestala pečovat.“ To je velké neporozumění. Ženy, které si přestaly barvit vlasy, začaly pečovat o sebe, ne o svůj obraz, který jim vnutila společnost. (Proto je taky v pořádku si vlasy dál barvit, pokud se s tím obrazem ztotožňujete.) Když mi ve feedu na sociálních sítích vyskočí fotky kamarádek, které si užívají „holčičí wellness“ v luxusním resortu, vždycky ve mně zahlodá pochybnost: nejsem divná, když tohle nedělám a dělat nechci?

Fotky jako by byly střižené všechny podle jednoho mustru: záběr na nožky s pečlivě nalakovanými nehty, složené na lehátkách, bílý župan, sklenka prosecca v ruce. V určité společenské vrstvě je skoro povinnost na takové víkendy jezdit. Říkám si: baví je to opravdu, nebo spíš cítí, že by je to bavit mělo?

Skutečná péče o sebe není to, co vám diktuje někdo jiný. Není to uhlazený a typizovaný reklamní obrázek. Je to cokoli, co vám dělá dobře a přináší vám klid a pocit bezpečí. Pro mě je to třeba přijít do prázdného bytu, nerozsvítit, jen tak si sednout ke kuchyňskému stolu a dívat se na západ slunce nad lesem. Vnímat chvilkový klid domácnosti, uslyšet tikání hodin a vzpomenout si, jak tikaly hodiny u babičky v kuchyni. Uvědomit si, že si zuby čistím strašně rychle, a vědomě zpomalit. Zastavit se v běhu na lesní cestě a chvíli poslouchat zvuky lesa a tepání vlastní krve ve spáncích. Vydat se hledat hnízdo strakapoudů, které slyším pískat – a pak pozorovat, jak rodiče lítají krmit mladé. Sednout si na skálu a uvědomit si, jak je krásně vyhřátá od slunce, položit na ni ruku a čekat, jestli vám na ni vleze mravenec, co jde kolem.

Někdy může být péče o sebe i něco, co tak na první pohled vůbec nevypadá: dát si do těla prací na zahradě. Uklidit sklep, aby nás už netížilo pomyšlení na krámy, které tam přebývají. Poskládat si věci ve skříni. Vzít do ruky telefon a konečně se objednat na všechny preventivní prohlídky. Ta úleva, že jsme to dokázali – to je taky sebepéče. Nebo nakousnout důležitou debatu s manželem nebo dětmi, probrat něco, co vás už dlouho trápí, nastavit společně nová pravidla a diskutovat o tom, co doma nefunguje, pročistit vzduch. Jéje, jaká to je sebepéče! Nevalit to před sebou a nemyslet si, že všechny ty starosti odplaví jeden wellness víkend, to je znamení toho, že člověku jde skutečně o sebe.

Někdy může sebepéče znamenat něco udělat – a jindy něco neudělat. Třeba omluvit se ze schůzky, na kterou se nám ve skutečnosti nechce. Říct ne, i když každý počítá s tím, že řekneme ano. Přestat se omlouvat a prostě oznámit, že něco neuděláme. Ale pokud wellness milujete, prosím, užijte si ho! Já půjdu mezitím do lesa a budu trénovat svoje „ne“.