Zimní příroda: Je to divočina aneb Ze života divokých prasat

TEXT: Alexandra Koutná 

Klidnou zimní krajinou se šíří spokojené chrochtání a mlaskání asi půl tuctu divočáků (Sus scrofa). Svými čumáky spokojeně rozrývají měkkou sněhovou peřinu a hledají cokoliv k snědku. Jejich siluety působí impozantně. Tento dojem ještě umocňuje hustá zimní srst, která je chrání před mrazem. Pod tvrdými štětinami mají divoká prasata krátkou srst podobnou vlně. Její zabarvení přechází od šedé přes hnědou až po černou. 

Ze života divočáka 

Dospělé samice divočáků zvané bachyně váží asi devadesát kilogramů. Jejich samčí protějšky, kňouři, mohou vážit i dvě stě kilogramů. A zatímco kňouři vedou samotářský život, bachyně tvoří tlupy, ve kterých žijí se svými loňskými i letošními mláďaty. Dospělé samce ve své blízkosti strpí pouze v době páření, což je od října do ledna. Tehdy také dochází k soubojům kňourů o přízeň jejich vyvolené. Jako zbraně využívají ostré špičáky, pomocí kterých se snaží soupeře odtlačit. Po čtyřech měsících od páření přivede bachyně na svět dvě až osm mláďat. Krátce před porodem se březí samice odpojí od tlupy a z větví si vytvoří hnízdo. To svou stavbou připomíná obří ptačí hnízdo a mnohdy je i zastřešené. Několik dnů po porodu, když mláďata trochu zesílí, připojí se všichni ke své tlupě. Mláďata žijí asi rok a půl se svou matkou. Následně tlupu opouštějí hledat vlastní revír a vytvářejí společenství. Přestože divočáci žijí převážně v listnatých či smíšených lesích, čím dál častěji se v poslední době zatoulají při hledání potravy až k lidským obydlím, což v minulosti běžně nedělali. Nyní se však jejich populace velmi rychle rozrůstá. Přispívají k tomu zejména mírné zimy a dostatek potravy po celý rok. Navíc jim pomáhá i to, že myslivci lesní zvěř na zimu přikrmují. Divočákům také ubylo jejich přirozených nepřátel – vlků a medvědů. 

Děsivá, přesto bázlivá 

‚Černá zvěř‘, jak se také divočákům říká, přitom může být pro člověka i nebezpečná. V době páření jsou agresivní především kňouři, na jaře zase bachyně, které chrání v zarostlých houštinách svá mláďata. Co tedy dělat, pokud v lese narazíte na divoká prasata? Důležité je zachovat klid, nevšímat si jich a velmi pomalu, ale bez zastavení ustupovat. V oblastech známých výskytem prasat divokých byste také neměli venčit na volno psy. Ti mohou totiž svým chováním agresivitu divočáků ještě podpořit. Zbytečně se však nebojte. Divoká prasata a lidé mohou bez problémů žít vedle sebe. Po většinu roku se totiž jedná o mírumilovná a bázlivá zvířata. 

Zajímavosti:  

• V našich lesích jsou divočáci jako doma. Na procházce v přírodě je potkáte jen zřídka. Naštěstí. 
• Dlouhé zimy jsou pro divoká prasata obdobím strádání. Hledání potravy jim znesnadňuje zmrzlá půda i kupy sněhu. Jelikož jsou však zimy v našich končinách v poslední době mírné, neznamenají pro ně tak velký problém jako dřív. I proto jejich populace rok od roku roste. 
• Čtyři výrazné špičáky slouží samcům při bojích jako účinná zbraň. Dorůstají délky až třicet centimetrů, přičemž asi dvě třetiny jsou uložené v čelisti a nejsou tak vidět. Spodní špičáky nazývají myslivci páráky a menší horní zase klektáky. 
• Divočáci, kteří dovrší jeden rok, se většinou odtrhnou od tlupy své matky a vytvářejí si vlastní skupiny.  
• Bachyně kojí svá mláďata přibližně tři měsíce.  
• Štětiny na zádech prasat divokých se v případě nebezpečí okamžitě naježí.  
• Béžovo-hnědá srst sice mláďata v lese dobře maskuje, ale příliš nezahřeje. Pozdní mrazy nebo časté deště tak znamenají pro selata velké nebezpečí. Malá prasátka se proto v úkrytech k sobě co nejvíce tisknou, aby jim bylo tepleji. 
• Po čtyřech měsících jim srst sice ztmavne, pořád však není dost hustá jako u dospělých jedinců. 
• Největší pochoutkou divočáků jsou žaludy. Tito všežravci však nepohrdnou ani bukvicemi, ovocem, kukuřicí nebo hřiby. Snědí i šneky, myši, červy, případně si poradí s mršinami a odpadky na vaší zahradě. Čumák při hledání používají k důkladnému rozrytí země.