Když přijíždíte kopcovitou krajinou k Hradišťku u Žeretic, první, co uvidíte, je kostel se hřbitovem a hned vedle něj bílou fasádu víc jak sto let staré školy.
Pár vesnických domků, lipová alej a necelé dvě desítky starousedlíků. Poklidná atmosféra místa a majestárnost historické školní budovyokouzlily Miloše Staňka a jeho ženu Lucii natolik, že se pro koupi rozhodli ještě dřív, než poprvé společně vkročili dovnitř.
Text: Martin Černý
Byla kdysi jedna stará škkola
Když začal Miloš přemýšlet o místě, kam by rád jezdil o víkendu, představoval si starý statek nebo nějakou typickou venkovskou usedlost. Dlouho se mu nedařilo najít nic, co by ho chytilo za srdce. Ve chvíli, kdy už to skoro vzdal, jej zaujal inzerát s obrázkem bílé budovy staré školy, která posléze sloužila jako pekárna. „Odpověděl jsem, ale dlouho se nic nedělo a já na celou záležitost zapomněl,“ vzpomíná. „Za čas, když jsme se ženou pospíchali do Prahy na pracovní večeři, mi najednou zavolali, jestli chci vidět tu pekárnu.“ A protože náhodou byli jen pár kilometrů odsud, jeli se tam podívat. „ Zařízení pekárny už bylo sice odvezené, ale prostoru vévodila skříň na elektřinu, bílé kachlíky na zdech, spleť trubek a rampa pro dodávky. “Přesto jsme hned věděli, že je to přesně to, co hledáme,„ říká Miloš. Od chvíle, kdy Staňkovi uvidělli zchátralý interiér “pekárny„ poprvé, už uběhla víc jak desítka let a vše za fasádou se i přes hodně náročné začátky změnilo k nepoznání.
Foto: Petr Karšulín
Doporučujeme
reklama
Vrstva po vrstvě
Postupně Staňkovi odstranili vše, co souviselo s výrobou pečiva a k překvapení všech pak pod vrstvami staré výmalby a vápna na klenutých stropech řemeslnící objevili sto let staré ornamenty. Při rekonstrukci došlo i na opravu pískovcových zárubní a historické části schodiště. „Když jsme s Lucií procházeli domem, jakoby s námi komunikoval, a ten prostor přirozeně nabízel jednotlivá řešení.Při samotné rekonstrukci jsme spolupracovali s naší kamarádkou – architektkou, která byla sejně nadšená jako my a snažila se zachovat co nejvíc původních prvků,“ vzpomíná Miloš na začátky v Hradišťku. Dnes je pro rodinu srdcem domova rozlehlá kuchyně, kde se nejen dobře vaří a peče, ale také setkává s přáteli. Milošova rodina také přirozeně zapadla do místní komunity a to nejen proto, žepozemek kolem školy zůstává neoplocený, aby nenarušoval celkovou harmonii místa, které se nejspíš jednou stane pro tuto rodinu trvalým bydlištěm.
