Draní peří bylo víc než práce: Jak husí chmýří spojovalo vesnici dohromady

Zima byla kdysi dlouhá a pomalá. Dny krátké, noci nekonečné. A právě v tomhle čase, mezi Vánocemi a Velikonocemi, kdy se na poli nic nedělo a práce na statku trochu zvolnila, přicházela chvíle pro draní peří. Nešlo jen o to naplnit peřiny a polštáře. Byla to událost. Malý svátek, který voněl husím sádlem, tradicí a ženským smíchem.

Když se u kamen scházely ženské

V každé vsi se našla rodina, která husy chovala. Ne pro parádu, ale pro maso, sádlo. A hlavně peří. Podškubávání probíhalo několikrát do roka, ale hlavní draní začínalo v lednu. Ženy si předávaly štafetu: dnes u Novotných, zítra u Benešů. Sedávaly kolem stolu, na klíně zástěru, pod nohama pápěrky, pod rukama kupa peří. Ruce jim jely, jako by je řídil metronom, a pusa se jim nezastavila. Draní peří bylo ženská záležitost. Muži měli jiný program. Nejčastěji karty v rohu světnice. A děti? Ty seděly pod stolem a poslouchaly. Pohádky, historky, drby. Takhle se dřív vyprávělo. Takhle se dřív žilo.

Dračky, pápěrky a doderky

Samotné draní není žádná legrace. Z jedné husy je sotva půl kila peří, a to ještě ne sedraného. Na pořádnou duchnu bylo potřeba aspoň čtyři kila. Takže ženy draly dlouho, i tři hodiny v kuse, a výsledek byla jen jedna miska nadýchaného peří. Z hrubších brků se dělaly peroutky na maštění pekáčů nebo kartáče pro krávy, pápěrky zase sloužily jako výplň do pápěrníků nebo polštářů pro kočky. A když se vše sedralo? Pak přišly na řadu doderky, poslední večer jako poděkování za práci. Na stůl se krom chleba se sádlem postavil i koláč, možná se nalil likér, zazpívalo se. A té, která v ruce držela poslední pírko, se říkalo pápěrnice. Měla čestné místo. I povinnost přijít zase napřesrok.

Peří jako poklad do výbavy

Dnes si peřinu koupíme v e-shopu. Dřív ale byla výbava z peří pýchou každé nevěsty. Všechno muselo být domácí, husy vlastní, peří sedrané ručně. Žádné levné náhražky, žádné duté vlákno. Peří vonělo domovem. A taky dřinou. Babičky peřiny pečlivě ukládaly, jednou za čas je vyvětraly, nechaly vymrznout. Přikrývka z husího peří totiž vydržela celý život. A někdy i dvě generace.

Co z toho zbylo dnes?

Většina lidí dnes husy nechová. Duchny nahradily deky z IKEA a na draní už není čas ani trpělivost. Přesto se tu a tam vynoří ostrůvek vzpomínek. Jako v Sebranicích nebo Násedlovicích, kde se sousedky znovu sešly u kamen. Ne pro peřiny, ale pro tu chvíli spolu. Třeba to zní sentimentálně. Ale není to tak dávno, co se sociální sítě jmenovaly kuchyňský stůl a křeslo u kamen. A místo lajků se rozdávaly úsměvy, buchty a teplé ruce. Draní peří nebylo jen o peří. Bylo o tom, co drželo vesnici pohromadě. Dnes už nevíme, jak z peří poznat, že je zralé. Neumíme rozeznat chmýří od chmorku. Ale možná bychom si to mohli zase připomenout. Ne proto, abychom se vrátili zpět. Ale abychom nepřišli o to, co nás dělalo lidmi.

Jak probíhá čištění peří?