Přejít k hlavnímu obsahu
Řemesla

Když se sochy a keramika proplétají životem člověka, je to prostě jízda

Info ikona
Páce na keramickém kruhu

Ve dvanácti letech se Cyril Hančl poprvé octl v atelieru svého strýce, sochaře Miroslava Vystrčila. Atmosférou místa byl natolik okouzlen, že na jeho tvorbu musel pořád myslet. A přestože na tatínkovo přání studoval sportovní gymnázium, mnohem víc jak touha po medailích ho lákalo proniknout do zamčené dědečkovy dílny, která byla součástí jejich rodinného domku v pražské Písnici.

Eva Všetíčková | 16. 09. 2022

"Tušil jsem, že po děděčkovi, který byl štukarér a postupně se vypracovl až na políra, jenž měl na starosti stavbu Nuselské radnice, zůstalo nářadí. Táta však byl zásadně proti," vypráví Cyril Hančl na zahradě u písnického domu, kde vyrůstal. Když mu bylo sedmnáct, otec zemřel. Cyril brzy poté objevil v dědečkově dílně dláta, nasedl na mámino kolo, které mělo nosič a dojel si k nedalekému potoku pro opukový kvádr, z něhož vznikl  první model sochy. Po gymnáziu se pak přihlásil do Hořic na kamenickou průmyslovku, kde mohl studovat dálkově. Prý se o něm nedalo říct, že by byl vzorný student, odborné předměty však dokončil bez problémů. Po škole ho ještě čekaly dva roky vojny a pak už se sochařině mohl věnovat naplno.

Od restaurování k vlastní tvorbě

V roce 1983 se podílel na opravách budovy Národního divadla a poté přešel k restaurování domu U kamenného zvonu. Na tuto práci s kamenem, se kterým vlastně začínal – s opukou, vzpomína Cyril Hančl rád. Koncem osmdesátých let, kdy restauroval arkády v bazilice svatého Jakuba, kde o přestávkách poslouchal preludování varhaníka Jiřího Ropka, už se věnoval i vlastní tvorbě a krátce po sametové revoluci začal s prací na volné noze. Od restaurování postupně přecházel k různým zakázkám a kolem roku 1990 jej začala lákat tvorba keramiky. Nejdřív si chtěl i sám vyrobit hrnčířský kruh, záhy ale pochopil, že je lepší pořídit si ho od profíka a koupil ho na inzerát od Josefa Lexy, který je vyrábí dodnes. Naložil ho do trabanta, dovezl domů, kde zjistil, že si s ním vůbec neví rady. Měl ale štěsí, protože pak se seznámil s keramikem Františkem Švancarem, který jej pozval do svého ateliéru u Lužického semináře, kde měl velké pece a také vedl kurzy. Zaplatil si u něj lekce a dal se do učení. Už po pár dnech mu bylo jsné, že mu to půjde. Díky sochařině se totiž naučil přemýšlet v prostorových dimenzích, což se v keramice hodí. Dobrých výsledků se však dalo dosáhnout až trpělivým opakováním. Ve svém volnu tedy zas a znovu usedal ke kruhu a taky si pořídil první pec.

Info ikona
Cyril Hančl u hrnčířského kruhu

Keramika zvítězila

Přelomový moment přišel v polovině devadesátek. Tehdy s kolegou kývli na práci pro sochaře Jana Kačera zhotovit kopii sousoší svaté Ludmily na Karlův most. Práce to však byla natolik obtížná, že během ní si uvědomil, že kameničinu už dělat nechce a bude se profesionálně věnovat jen keramice. Přijal pak nabídku spolupráce s velkoobchodem, který se zabývá dovozem a prodejem čaje a na zakázku pro ně začal každý měsíc vyrábět určitý počet čajových konví a mističek. "Nic složitějšího na výrobu než čajová konvice v keramice není a já jich za tu dobu vytvořil deset tisíc." A i když po dvanácti letech spolupráci s firmou ukončil, na keramiku nezanevřel, naopak, pocítil radost z tvůrčí svobody. Jeho ženu tehdy napadlo, že by mohli Cyrilovy výrobky prodávat na farmářských trzích, a tak se v roce 2010 poprvé setkal tváří v tvář se zákazníky. Zjistil, že čajový boom je už pryč. Lidé chtěli talíře, vázy či mísy na ovoce. Jeho tvorby si tam ale všimla Bára Karpíšková a poté, co u něj koupila několik talířů, přivedla ke stánku svého muže Tomáše, aby mu ukázala, které nádobí by se podle ní skvěle hodilo do Esky, restaurace s pekárnou, kterou se chystali otevřít. Slovo dalo slovo a set šesti set talířů a misek na otevření vzniklo v jeho peci.

Info ikona
Keramické nádobí Cyrila Hančla

Umění znovu nalézat

Tato zakázka jej nejenže prověřila v umění tvorby talířů, ale také jej proslavila, přestože dnes už v Esce zbylo jen pár kousků. "Ukázalo se, že moje nádobí není moc dobré pro hromadné provozy, je totiž příliš lehké, přestoře je vhodná i do myčky." Dnes už Hančlovi jezdí na trhy jen jednou měsíčně, a to na pražskou Náplavku. Své zákazníky vítají i doma v Písnici nebo s nimi paní Hančlová komunikuje po mailu. Rozdíly mezi objednávkami Cyril Hančl nedělá, jediná potíž je podle něj se někdy přesně trefit do přání zákazníka, neboť každý jeho výrobek je naprostý originál, což byl zpočátku také důvod, proč neměl e-shop. Ten už nyní má a můžete si tu kromě užitné keramiky pořídit i tu uměleckou a dokonce i menší sochy. Jak sám říká: "Nejradši se věnuju tvorbě – dopoledne keramice a odpoledne aspoň hodinu soše. Slíbil jsem si, že udělám jednu velkou ročně," směje se Cyril Hančl a dodává, že jednou z věcí, kterou ho prý strejda naučil je, umění odejít – opustit svou vizi a znovu se k ní vrátit, až přijde čas. "Ttrvalo dlouho, než jsem do této fáze dospěl, ale podařilo se mi to," říká.

Info ikona
Cyril Hančl na zahradě svého domu se svými sochami

Sochy rozeseté po celé Hančlově zahradě nezapřou silnou inspiraci přírodou.

Zdroj článku