79 Kč
79 Kč
84 Kč
Len se sází brzy na jaře, jakmile půda rozmrzne. Nenápadná semínka klíčí tiše, bez velké slávy. Když pak rozkvete, v krajině se objeví modrá mlha. Kvítky se otvírají jen na pár hodin denně. Kdo je nestihne, uvidí už jen stébla. A právě ta jsou to nejcennější.
Len se po dozrání neřeže srpem, ale vytahuje se i s kořínky. Potřebujeme celou délku stébla. To je to, co se dál zpracovává. Po usušení se len sváže do otýpek a čeká ho máčení. Právě tam se rozhoduje, jestli z něj bude jemné vlákno, nebo jen tvrdý trs.
Po máčení, dřív hlavně v rybnících nebo tůních, přichází sušení a lámání. Len se láme, aby se uvolnilo vlákno ze dřevnatých částí. Potom se česá – pomalu, trpělivě, do hladkých pramínků. Vlákno se jemně rozvolňuje, odděluje a sbírá, až z něj vzniknou lesklé chomáčky připravené ke spřádání.
Z načesaného vlákna se na kolovratu spřádá nit. Prsty vedou jemné lněné vlákno přes vřeteno, rytmicky, pomalu. Každá nit vzniká v tichu a soustředění. Není kam spěchat. Tady se všechno vrací k člověku a jeho rukám.
Z nití se tká plátno. Kdo někdy seděl u stavu, ví, že to není jen práce. Je to rituál. Vzor po vzoru, steh po stehu. A když je hotovo, vznikne látka, která něco vydrží. Ne jen roky, ale generace. Tohle je síla, kterou v sobě len nese od začátku až do konce.
