Sklářka Leona: Řemeslo má v krvi, přesto málem skončila v kanceláři

Roku 1915 se Václav Mika s manželkou vrací domů, do Sázavy. Válka ho připravila o obě chodidla, a tak se nemůže věnovat svému původnímu řemeslu, tedy truhlařině. Stává se sklofoukačem a o jedenáct let později zřizuje vlastní dílnu. Tím pokládá základy firmě, kterou po něm přebírá jeho syn. Ke konci 40. let minulého století je ovšem znárodněna a do rukou rodiny Mikových se vrací až po Sametové revoluci, kdy pravnuk zakladatele obnovuje a modernizuje výrobu. Její součástí je dnes také sklářka Leona Miková, na níž by byl její předek právem pyšný.

Leono, vím, že vaše rodina má dlouhou sklářskou historii. Napadlo vás někdy, že se stanete něčím jiným než sklářkou?

O tom, že ze mě bude sklářka jsem nikdy nepřemýšlela. Rodiče mě do toho ani netlačili, takže jsem to vždy brala jen jako koníček a přivýdělek ke studiu. S přibývajícími roky jsem si ale už nedokázala představit, že bych měla po škole nastoupit do kanceláře a zahodit tak rozjetou značku. Dnes jsem vděčná za to, že můžu dělat práci, která mě naplňuje, a zároveň i pokračovat v rodinné tradici.

Co se sklář musí naučit jako první? 

Jako první se sklář musí vůbec naučit pracovat s kahanem, regulovat si přívod vzduchu, kyslíku a plynu. Následně se učí jednoduché postupy, jako je zapalování trubiček, tvarování skla… Ke složitějším tvarům se dostane až za několik měsíců nebo let, záleží jak moc se tomu bude věnovat.

Vyrábíte zajímavé skleničky, které mají uvnitř například figurky… Jak vás napadlo se jim věnovat?

Skleněné figurky se u nás vyráběly vždy. Vyráběl je můj dědeček, nadaný sklář, kterého jsem při práci vždy sledovala, a právě on ve mně probudil touhu se toto řemeslo také naučit. Když jsem chtěla začít svoji tvorbu nabízet lidem, přemýšlela jsem, jak jim figurky více přiblížit, aby jen neležely ladem na poličce, ale měly nějaké využití. A tak jsem je začala vkládat do sklenic.

Můžete prozradit, jakou nejbizarnější skleničku jste vyrobila?

Jako nejbizarnější sklenice bych jistě označila ty s kamasutrou. Ale vyráběla jsem také například manželku slavného českého politika.

A na jakou skleničku jste nejvíce pyšná?

To se hodně mění, je těžké označit jednu skleničku. Nejvíc pyšná jsem, když se po delší době podívám, jak se moje tvorba vyvinula, a vidím posun.

Popište, prosím, jaký je běžný den sklářky?

Ráno začínám u počítače, kdy si naplánuji, jaké figurky budu vyrábět a odepíšu na nové zprávy a e-maily. Následně se přesouvám do dílny, kde nejprve připravím sklenice na odeslání a potom už zasedám ke kahanu, připravím si barevné tyče a začínám vyrábět. Po obědě znovu pokračuji ve výrobě a po pár hodinách se většinou opět přesunu k práci na počítači, kde vyřizuji administrativu, nebo připravuji videa na sociální sítě.

Mohlo by se vám líbit

Tradiční řemeslo: Drsňáci? Řezbářova radost!

Galerie: Galerie: Leona vyrábí originální skleničky

8 fotek 9 fotek