Středověká čistota na venkově: Opravdu bylo lepší pít vodu z potoka než z městských studní?

Ve středověku lidé přistupovali k hygieně zcela jinak, než jsme zvyklí dnes. Venkov měl sice čistší přírodní podmínky, ale osobní hygiena zde byla minimální a její význam byl často přehlížen. Ve městech byla situace o něco lepší díky vzniku prvních lázní a špitálů, které ale sloužily především bohatším vrstvám. Jak ovlivňoval přístup k hygieně každodenní život ve středověku, přibližuje v rozhovoru MUDr. Daniela Fránová, specialistka na infekční medicínu.

Středověká hygiena na venkově byla vážně děsivá?

Ano, asi stejně jako ta ve městě! Suché záchody, pitná voda ve studni, tedy pokud byly ideální podmínky (za sucha a záplav se zhoršovala její kvalita), praní v potoce... Tedy v důsledku to lidé na venkově měli lepší než ve městech... Na venkově byly obecně zdravější poměry. Čistší zdroje vody, čerstvé potraviny, méně problémů s odpadky. Menší koncentrace osob omezovala šíření nakažlivých nemocí. Na druhou stranu obyvatelé měst, hlavně bohatší a z privilegovaných vrstev, měli snadnější dostupnost lékařů, ranhojičů, špitálů a lázní. Institucí péče o zdraví, které tehdy nově vznikaly. Léčení na venkově bylo dostupné třeba o trzích.

Bylo tomu tak celý středověk?

Ne. Rozhodující byly války a počasí. Tuhé zimy a deštivá léta znamenaly neúrodu, po níž přišel hladomor. Bída a hlad působené válkou či nedostatkem potravin utvářely podmínky pro šíření infekčních nemocí, epidemií. Lidé z venku utíkali před hladem do měst, kde se tím hygienické poměry horšily.

Mluvíte o horších hygienických poměrech, znamená to, že se lidé nemyli?

Hygiena není jeden pojem. Představme si hygienu osobní, tedy mytí těla, rukou, čištění zubů, praní prádla... A hygienu v obci, ať na vsi, či ve městě, tedy tu komunální. K ní patří zásobování pitnou vodou, odstraňování odpadků (tekutých i tuhých) a provádění hygienických opatření, hlavně při různých epidemiích. Osobní hygienu středověk téměř neznal.

Vnímal běžný člověk nepříjemný zápach těla? Svého i ostatních?

I pojetí očisty těla bylo odlišné. Ve středověku to byla věc hlavně rituální, třeba v souvislosti se svatbami. A dále jako nástroj léčby nemocí. Omývání nemocné části těla pramenitou, nebo byla-li k dispozici, tak minerální vodou. K léčbě v lázních patřily koupele, pocení v páře a hodování v lazebnách. Také to byla místa, kde lazebník pouštěl žilou, přikládal pijavice, obvazoval rány... Tohle bylo venkovanovi vzdálené.

Přinesla následující staletí v tělesné hygieně pokrok?

Určitě, renesance a později baroko přinesly do domácností džbán s vodou a lavor, ve kterém se prováděla osobní hygiena. Lidé na venkově měli blíže k přírodním vodním zdrojům, ale ani tehdy mytí těla nebylo běžným zvykem! Šlechta a bohatí měšťané měli více možností – od drbátek na vši po mýdla a širší výběr oblečení. Domácí i osobní hygiena se začala zlepšovat od 16. století, a důležitou roli hrál také přístup k vodě. Rozvoj vodovodních systémů, které se ve středověku objevovaly v podobě dřevěných koryt od studní do domů, přinesl ještě více možností. Moderní vodovody, zaváděné až v 19. století, významně přispěly ke zlepšení zdravotního stavu obyvatel. Na místech venkovských osad s léčivými minerálními prameny pak vznikala lázeňská města.

Článek vyšel v časopise Marianne Venkov & styl, redakčně upraveno