Stále žijící tradice: Když čaruje bílý písek s moukou

TEXT: LIBOR HRUŠKA

Každý rok, když se blíží termín hodů, sleduje Alena Kožíková a její maminka Ludmila Zajícová pozorně předpověď počasí. Pokud by se přihnala bouřka nebo silně foukal vítr, přijdou vniveč hodiny a hodiny jejich práce. Obě dámy totiž v Šardicích udržují zajímavou místní tradici ‒ vytvářejí venkovní ornamenty inspirované vzory na zdejších krojích. Moravské dědiny, kde je něco takového dodnes ještě k vidění, by našinec spočítal na prstech dvou rukou. Obrazce se sice na chodník před vybrané domy nebo kostel vysypávají, ovšem Alena s Ludmilou o celém tvůrčím procesu mluví zásadně jako o „malování“. 

Dva stárkové, dvě stárky 

Nejstarší stavbou v Šardicích je barokní farní kostel postavený na starším gotickém základě. Je zasvěcen svatému Michaelovi a právě kolem jeho svátku se ve vsi ležící jihozápadně od Kyjova konají hody. Pestrobarevná slavnost začíná pátečním stavěním máje, v neděli pokračuje mší a průvodem a vrcholí večerní cimbálovou muzikou. Šardice mají něco přes dva tisíce obyvatel, na hody se tu ale sejde lidí mnohonásobně víc. Podoba slavnosti se v historii proměňovala, ta současná pochází z roku 1959. Kromě kostela a sálu, v němž se konají taneční zábavy, je o víkendu rušno hlavně ve čtyřech šardických domácnostech, z nichž ten rok pocházejí stárkové a stárky. 

Dva chlapci a dvě dívky jsou hlavními aktéry hodů a v domech jejich rodičů se odehrává velká část veselí. Zastavuje se před ním nedělní průvod a rodina hostí jeho účastníky. Podává se víno, slivovice i různé tradiční sladkosti. Kdo má být pro konkrétní rok stárkem a stárkou, si mezi sebou rozhoduje přímo šardická chasa. Je to čest i povinnost. 

Dříve býval „žluťúčký“ 

Právě domy stárků a stárek jsou jedněmi z míst, která musí Alena s Ludmilou před nedělní slávou vyzdobit. Ornamenty tvoří na chodníku, někdy i v domovních průjezdech. Dříve tuto činnost ovládala velká část místních žen. Prostranství před svými domy „pomalovávaly“ během celého roku, někdo dokonce před každou mší. Postupem času se ale tradice vytrácela. „Nejedná se o trvalů hodnotu, a tak to lidem připadalo zbytečné. Poslední dobů jsme na to s mamků zůstaly v celé dědině samy,“ říká Alena Kožíková. Jedním dechem ale dodává, že v Šardicích se v tomto ohledu blýská na lepší časy.

Vysypávání ornamentů se vyučuje na zdejší základní škole v hodinách výtvarné výchovy. Jako základ se dnes používá bílý sklářský písek, který krásně kontrastuje s tmavším podkladem. Před lety by návštěvník Šardic v ulicích narazil na obrazce o něco temnější. Písek se těžil na jedné dnes již neexistující mezi za vsí. Jak vzpomíná Ludmila Zajícová, byl krásně „žluťúčký“. Aby ornamenty vydržely co nejdéle, přidává se jako pojivo do písku mouka. „Pokud se použije čistý písek, sú ornamenty za dva tři dny rozfúkané nebo rozšlapané. To směs můky a písku může klidně vydržet několik týdnů,“ upozorňují matka s dcerou. Záleží na povětrnostních podmínkách, když se přižene silný lijavec, ani mouka nepomůže. Proti rozmarům počasí se autorky ornamentů jistí jediným možným způsobem – do díla se pouštějí bezprostředně před začátkem nedělní slávy. Vesnice ještě vyspává, ony už s pískem a moukou okrašlují stanoviště. 

Pár metrů čtverečních  

Je tedy jasné, čím, kde a kdy se ornamenty malují. Stále ale zbývá zodpovědět otázku, co zobrazují. Vysypávané obrazce jsou zvětšeninou titěrných výšivek na krojích. Na šardických chodnících jsou k vidění květinové motivy, kuličky hroznového vína nebo jablka. „Právě jablůčko je náš tradiční vzor,“ míní Alena. Zdrobnělina přitom není tak úplně na místě. Obrazce totiž mohou zabírat i několik metrů čtverečních a autorky se při jejich tvorbě dost zapotí. Žádné nákresy ani šablony nepotřebují, prostě naberou hrst bílé směsi a „malují“. Po paměti. A kdyby jim snad někdy došla inspirace, nápověda je všude kolem. „Kdybych náhodů zapomněla, chytnu si někeho, kdo jde zrovna okolo, a podívám sa na jeho kroj,“ směje se paní Ludmila. A ještě jeden „tahák“ mají šardické patriotky k dispozici – malovaný džbánek s ornamenty, který si nosí s sebou. Při hodech slouží jako improvizovaná nádoba na písek, po zbytek roku se z něj u stolu nalévá mléko. 

Zajímavosti 

• Hlavními hrdiny hodů jsou dva mladíci a dvě dívky ze vsi. Říká se jim stárkové a stárky. Každoročně je ze svého středu vybírá šardická chasa. Stárku na první pohled prozradí věneček na hlavě.  
• Šardice nejsou jedinou jihomoravskou dědinou, v níž se ornamenty objevují. Na Slovácku se tradice udržuje ještě v několika dalších obcích. 
• Květinové ornamenty dají spoustu práce. Inspirace ale nechybí, neboť motivy jsou i na keramice. Třeba na džbánu na mléko, jenž funguje také coby nádoba na písek.  
• I chasa má důležité úkoly, mezi něž patří vyzvednutí zvoleného stárka a pak společný příchod ke stárce.  
• O zábavu se během hodů starají folklorní soubory. Například členové šardického mužského pěveckého sboru Mužáci.  
• Lidové tradice objevuje a ctí i mladá generace. Vysypávání obrazců se v Šardicích vyučuje na základní škole. Lidé si jimi nechávají vyzdobit prostranství před domy také při svatbách.  
• Trénovat lze kdekoli, třeba na udusané hlíně ve vinohradu. Šardice jsou významná vinařská obec, zlaté hrozny jim visí i v obecním znaku. 
• Právě z motivů na krojích vychází podoba vysypávaných ornamentů.