Tradice ve skanzenu Rochus ožívají. Když si tady chasa strojí máji, je veselo

Uprostřed slovácké krajiny, nad městem Uherské Hradiště, vzniklo před lety muzeum v přírodě. A na prvního máje, než odbije poledne, tady členové i členky Folklorního souboru Kalina z Babic mají napilno. Vysoký rovný smrk s pěknou korunou se musí odkornit, hezky postaru pořízem. Muži si u díla prozpěvují o jaru, patří to k tradici a práce tak jde i líp od ruky. Děvčata ze souboru se zase ujímají výroby a zdobení věnce, který bude krášlit máji pod korunou. Při zpívání o lásce jim pod hbitými prsty vznikají z krepového papíru růžičky, stříhají se z něj též pestrobarevné pentle. Když je věnec patřičně nazdoben, bude nutné ho dobře upevnit na máji, pod nazdobenou korunu, kam se ve vinařských oblastech Moravy uvazují hrozny, případně lahev vína, v některých místech dokonce lahve slivovice! Jiný kraj, jiný mrav... Nicméně ústřední aktéři tohoto prvomájového dne už se chystají na hlavní úkol, vztyčit máji do výšky.

Oslava života

Májové obyčeje patří k těm, které nemají křesťanský základ, ale nahodilé obřady bez historie to rozhodně nejsou. „Jejich původ se váže ke kulturám starověké Evropy, přesněji Keltů, kteří na českém území žili do počátku letopočtu. Stopy jejich duchovnosti zůstaly v některých motivech lidové tradice,“ uvádí Jiřina Langhammerová, přední česká etnoložka v publikaci Fenomény lidových tradic, kterou připravila se synem Jakubem, přírodovědcem a fotografem. Co máje symbolizovaly a symbolizují dodnes? Především na jaře se probouzející přírodu, její plodivou sílu, na níž byli lidé existenčně závislí. Stavěním májí se oslavoval život, nové začátky, zrození. A není náhodou, že máji představuje strom, v duchovní kultuře obecně chápaný jako hlavní symbol života. K tomu vlající barevné pentle, všechna zeleň, květy, zpěv a tanec... Úspěšně vztyčit máji a oslavit to patří k nejsilnějším lidovým vyjádřením životní radosti, lásky a optimismu. A propos, nejen postavit máji, ale také ji upevnit a uhlídat, o to kdysi šlo především! Bylo totiž ctí každé obce, aby pracně vztyčená máje vydržela do svítání, tudíž se u ní v noci bdělo, hlídala se. K jejímu kradení a podtínání docházelo dost často. Uchylovali se k němu muži ze sousední vesnice, a když se jim skutečně povedlo máji podřezat a ještě třeba i odcizit zelenou korunu, znamenalo to pro postiženou obec pohromu, potupu. Proto se kmeny zpevňovaly pláty kovu, ovazovaly řetězem... „Barvy pentlí na věnci symbolizují mládí, plodnost a jarní radost,“ upřesňuje Hana Maděričová, která vede programy skanzenu, jako je tento májový. Dříve věnec zdobila svobodná děvčata ze vsi, leckde býval důležitým prvkem šátek od stárky. V 19. století se objevily i červeno-bílé praporky jako symbol národního povědomí. Dost ale výčtu historie a zpátky k připravené máji!

Cimbálová muzika nemůže chybět. Soubory se každý rok mění, na snímku Cimbálová muzika Lintava.

Cesta ke skanzenu

V uherskohradišťské městské čtvrti Mařatice před lety vzniklo muzeum v přírodě prezentující kulturní dědictví regionu. Nachází se v přírodním parku Rochus na úbočí Černé hory, kde ještě v půli 20. století působili pastevci. Pak je vystřídala vojenská posádka... Radikální změna však přinesla paradoxně i bonusy! A to v podobě cenného biotopu, jenž se tu měl díky armádnímu cvičišti šanci vyvinout. Přírodní park se vzácnými druhy rostlin i živočichů byl dokonce prohlášen za evropsky významnou lokalitu. A roku 2016 se v něm navíc završily touhy a plány uherskohradišťských etnografů i zdejšího Slováckého muzea. A to? Vybudovat muzeum v přírodě, slovácký skanzen s původní lidovou architekturou. Tehdy otevřel veřejnosti své dveře skanzen Rochus a od té doby se tu každoročně konají všelijaké tradiční akce, májka se staví dokonce už od roku 2013, kdy ve skanzenu stála jen stodola...

Co se děje pod májí?

Vztyčení máje se tu odehrává zásadně postaru: deset až patnáct silných chlapů zvedá dvanáctimetrový nazdobený kmen za pomoci žebřů, tyčí, provazů. Energii dodávají mládenecké popěvky, občas doušek vína. Když smrková koruna posetá papírovými růžičkami konečně stojí kolmo k zemi, je nutno máji dole u základu ještě upevnit a vyrovnat ji. Opět se na to jde ručně; klíny a hranoly se zatloukají různě hluboko pomocí jiného kusu dřeva, dřevěné palice nebo kamene. Mezi muži podpírajícími bělostný kmen panuje souhra, oko toho, který vyrovnání zpovzdálí kontroluje, musí být velmi jisté. Ještě doprava, ještě trochu... a je to, máje stojí! Co nastává? Navzájem si blahopřát, sklenku vína k tomu, pak rychle okolo poklidit, aby se pod májí i kolem ní mohlo tančit, zpívat, muzicírovat. Zábava „pod májí“ je součástí květnové zvyklosti, v historii měla silnější význam než dnes. Samo pozvání děvčete k máji a vyzvání k tanci bylo projevem náklonnosti, menší májky chlapci stavívali před domy svých vyvolených (někdy tajně). K takovým vyznáním dochází už jen zřídka, ale zvyk stavět obecní májku (často zdobenou až třemi věnci!) mnohde dodnes přetrval. Naštěstí!