Tradice, díky které ochutnáváme hořký mok: Chmel je naše zlato

TEXT: Libor Hruška 

Na okraji města Dubá stojí zvláštní budova, která musí vzbudit zvědavost v každém, kdo se sem náhodou zatoulá. Z jedné strany vypadá jako klasická venkovská usedlost, stačí ale popojít o kousek dál, a otevře se před vámi nečekaný pohled – ke stavení jsou přilepeny dvě kruhové věže připomínající románské rotundy. Jedná se o významnou technickou památku, jež připomíná časy, kdy se tady – pár kilometrů od Máchova jezera – pěstoval a zpracovával chmel. Podle Dubé dostala i jméno jedna stará odrůda chmele Dubský zelenáč. V dobách největší slávy ve městě fungovalo šest sušáren. Ta, která jako jediná přežila do současnosti, je výjimečná i v celorepublikovém měřítku. Byla postavena po vzoru anglických sušáren a další podobné byste našli až v Rybňanech a Měcholupech na Žatecku. 

Nejsou to jen sušárny  

Zatímco dubská sušárna se v současné době opravuje, stovky jiných chmelařských staveb, které dříve bývaly ozdobou měst a vesnic, takové štěstí neměly. Chátrají nebo už se dávno poroučely k zemi. Jejich mapování se posledních pět let věnuje Lucie Radová spolu s kolegy z Národního památkového ústavu. „Pohybovali jsme se na Žatecku, Rakovnicku, Lounsku, Podbořansku, Litoměřicku, Úštěcku, Roudnicku i na Moravě na Tršicku. Okrajově pak i na Chomutovsku a Kutnohorsku,“ vyjmenovává Lucie Radová regiony, ve kterých lze i v dnešní době na nenápadné technické stavby narazit. Často o jejich někdejší funkci nevěděli ani současní majitelé. „Někdy byli velmi překvapeni. Výjimečné nebylo ani to, že jsme vstoupili do objektu, ve kterém za posledních čtyřicet let nikdo nebyl. Nejčastěji se to stalo ve vysídleném pohraničí,“ popisuje Lucie. Najdou se ale i takové stavby, které jen těžko přehlédnete. Příkladem jsou již zmiňované dubské ‚kapličky‘ nebo velká sušárna v Trnovanech ležící na soutoku Ohře a Blšanky. Stojí přímo ve chmelnicích a má výrazné průčelí se čtyřmi hvozdy pro sušení. V Trnovanech se zachovalo také původní technologické vybavení, sedm kilometrů odtud, ve vsi Tuchořice, objevili památkáři dokonce malou funkční sušárnu. 

Nepřekonatelné české sušení 

První zprávy o pěstování chmele na našem území pocházejí z 11. století, dlouho přitom nebyly speciální sušárny vůbec třeba. Chmel se pěstoval pouze pro lokální potřebu, a tak ho stačilo sušit přirozenou cestou. Využívaly se hlavně půdy, v Žatci se chmel sušil také pod střechou kostela a kláštera. Až se někdy budete procházet ulicemi ‚města chmele‘, zvedněte zrak a všimněte si charakteristických větracích otvorů ve střechách, takzvaných volských ok. Chmel se musel pravidelně obracet, aby se nezapařil a o délce sušení rozhodovala vyšší moc – záleželo totiž na počasí, a tak celá akce trvala pět, klidně ale i dvacet dní.

V 19. století, kdy se český chmel začal exportovat na vzdálenější trhy, však už tento postup nemohl stačit. Inspiraci nakonec našli čeští chmelaři ve věčně deštivé Anglii. Ostrovní typ válcovitých sušáren se však u nás příliš neuchytil. Konkurenci nakonec převálcovaly české hvozdové sušárny podobné těm, v nichž v pivovarech vznikal slad. Srdcem každé sušárny bylo topeniště na dřevěné či hnědé uhlí, z něhož byl rozváděn teplý vzduch. Takto usušený chmel byl kvalitnější a proces se ze dnů zkrátil na hodiny. Technologickou novinkou ale nezískali jen chmelaři samotní – na českém a moravském venkově začaly vyrůstat krásné stavby, které spolu s chmelnicemi přetvořily ráz tamní krajiny. Doufejme, že se nyní najdou nadšenci, jež se ty nejzajímavější pokusí zachránit pro příští generace. 

Za skřítkem Hopem 

Chmelařské muzeum v Žatci je největší expozicí svého druhu na světě. Na ploše čtyř tisíc metrů čtverečních představuje vývoj chmelařství od raného středověku do současnosti. Dozvíte se tu například, proč se nejlepší chmel na světě sklízí právě na Žatecku a proč se musel již od středověku chránit před nekvalitními napodobeninami. Kromě sbírek samotných stojí za zmínku také objekty, v nichž muzeum sídlí. Industriální areál vznikl na konci 19. století v několika etapách, v rozmezí asi dvaceti let a za různých majitelů. Budovy sloužily jako sklady a balírny chmele. Během prohlídky si návštěvníci můžou některé exponáty doslova osahat. Na vlastní kůži si zkusí, jak se vytahoval žok s chmelem mezi jednotlivými patry, nasednou do historického traktůrku a zažijí si chmelovou brigádu z období Starců na chmelu. Program má muzeum i pro ty nejmenší, kdy dětem vše vysvětlí místní maskot, chmelový skřítek Hop.

Tip redakce: 

Více informací na Chmelarskemuzeum.cz. 

Zajímavosti:  

• Ve středověku se chmel pěstoval téměř všude. Stačilo políčko nebo zahrada přímo za pivovarem. Postupem času se v českých zemích vyprofilovaly tři hlavní chmelařské oblasti – Žatecká, Úštěcká a Tršická, kde za císaře pána vyrostly stovky větších i menších sušáren. 
• Dubská sušárna je v Česku svojí konstrukcí unikátní. Byla vybudována po vzoru sušáren anglických, které se však příliš nehodily do českých podmínek. Sušení v nich probíhalo na sítech a dřevěných roštech, pravděpodobně pomocí přímého vytápění v přízemí dvou válcových věží. 
• Technickou novinku objevili čeští chmelaři při svých studijních cestách po Anglii. Krom Dubé stojí atypická budova i na statku ve vesnici Rybňany na Žatecku. Zatímco dubská sušárna byla novostavbou, tady vznikla koncem 19. století ze stávajícího sila. 
• Chmelu se přezdívá ‚zelené zlato‘ a tento příměr skutečně příliš nepřehání. Na obchodu s ním v minulosti pohádkově zbohatlo především město Žatec.  
• Na prvním místě byla vždy funkčnost. Jak ale dokazuje pohled na novogotickou velkosušárnu v Trnovanech na Žatecku, budovali někteří podnikatelé na chmelnicích ‚paláce‘. 
• Bez tisíců sezonních pracovníků – česáčů – by se sklizeň na chmelnicích neobešla ani v dobách monarchie. 
• K chmelu, potažmo pivu, vždy patřily i bodré šprýmy. Barevný obrázek nahoře ukazuje humoristickou pohlednici prezentující Žatec jako ‚město chmele‘. Jedna vzducholoď z chmelového žoku má namířeno do Ameriky, kam se od konce 19. století žatecký chmel skutečně exportoval. Další pak míří na severní pól. V archivu žateckého Chmelařského muzea se dochovala i originální fotografie levé spodní ‚vzducholodi‘.